Etablovaná britská spisovatelka Maggie O’Farrellová si na svůj debut na českém knižním trhu musela počkat více než dvacet let. Nakladatelství Argo na její románovou tvorbu vsadilo poprvé až předloni, kdy spisovatelka románem Hamnet tematicky a žánrově navázala na fenomén trilogie Wolf Hall (2010) Hilary Mantelové. Není se čemu divit. Tudorovská Anglie se dlouhodobě těší celosvětové oblibě čtenářů, a tím pádem i spisovatelů historické beletrie. Populárním a s historickým románem dnes už v podstatě neodmyslitelně spjatým se zároveň stalo koketování s alternativními dějinami a domýšlení životů skutečných historických osobností. Mantelová si před patnácti lety vybrala Thomase Cromwella, O’Farrellová nedávno Shakespeara, respektive jeho syna Hamneta a ženu Agnes. Stejně postupovala i v případě svého nejnovějšího románu Portrét novomanželky (2023), ve kterém beletrizuje osudy Lukrécie, dcery slavného florentského vévody Cosima I. Medicejského.

Úspěch dvou historických románů Maggie O’Farrellové vedl nyní nakladatelství Argo k vydání staršího titulu Kdo mě vzal prvně za ruku (originál vyšel v roce 2010). V kontextu spisovatelčiny tvorby se vzhledem k proměnám, které se za posledních patnáct let udály v oblasti genderového a (anti)patriarchálního diskurzu, jedná o velký krok zpět. Hlavní hrdinka Lexie se sice na začátku šedesátých let snaží vzepřít společenským konvencím a provinční Devon vyměňuje za kosmopolitní Londýn, její vzestupy a pády jsou ale v profesním i osobním životě diktovány muži.

Lexie potkává Innese Kenta, extravagantního šéfredaktora uměleckého časopisu Jinde, když se mu na venkově zrovna rozbije auto. Drzá krásná dívka okamžitě zaujme jeho pozornost. Nechá jí proto vzkaz, v němž ji pozve na oběd. Hned si také dělá nárok vynášet soudy ohledně její identity a navrhuje, aby začala používat jinou podobu svého jména. Usuzuje, že Alex ani Alexandra se k ní nehodí. „Osobně vás vidím na Lexie. Co myslíte?“ píše Innes a Alex už navždy zůstává jako Lexie. Odjíždí do hlavního města a záhy končí v Innesově posteli. Zatímco o jeho těle se toho moc nedozvíme, Lexiino tělesno je v hledáčku pozornosti O’Farrellové nepříjemně často. Některé pasáže působí přímo klišovitě. „Pojď sem. Chci tvoji cigaretu a tělo,“ říká Innes, když pozoruje nahou Lexie, která má na sobě jeho pruhovanou košili „nezapnutou na jediný knoflíček“, načež Lexie „naposledy pohlédne do ulice a rozběhne se k posteli. Za běhu se odrazí od země a předvede baletní skok – pruhovaná košile se jí vzdouvá za zády jako křídla, z cigarety odlétává bílý popel.“

Vzhledem k tématům jejích posledních románů není na místě O’Farrellovou podezřívat z nedostatečné citlivosti vůči ženským tématům. O to víc provokuje neustálé zdůrazňování Innesovy sexuální fascinace Lexie. „Lexie toho moc nenamluví, zato ho ale poslouchá. A jak, panebože! […] Poslouchá ho jako by každičké slovo z jeho úst tvořil kyslík. Poslouchá ho s doširoka rozevřenýma očima, nakloněná k němu.“

Kdo mě vzal prvně za ruku nicméně není román jen jednoho plánu. Vedle příběhu Lexie a Innese zasazeného do prostředí bohémského Soho šedesátých let O’Farrellová rozvíjí také druhou rovinu odehrávající se v současnosti. Elina a Ted se vzpamatovávají z traumatického porodu syna Jonaha. Nové rány otevírají ty staré, na něž buď zapomněli, nebo si jich vůbec nebyli vědomi. Zatímco Elina pomalu nabírá sílu a vynořuje se z podivného bezčasí, ve kterém se rozpíjela její identita i vnímání okolního světa, Ted půdu pod nohama ztrácí. Ve vzduchu je cítit tajemství a atmosféra s přibývajícími stránkami graduje. Co znamenají záblesky vzpomínek z dětství, které si Ted neumí spojit s žádným z rodičů? Proč jsou v šatně jeho matky Margot schované obrazy Jacksona Pollocka, které patřily Innesovi?

Byť nás o tom, že Lexie „zemře mladá“, vševědoucí autorka informovala už na začátku, vyvrcholení příběhu je pohlcující. Kataklyzma přichází poté, co se Lexie stává v 70. letech matkou, nakonec i úspěšnou, na mužích nezávislou publicistkou a Elina s Tedem přivykají chaosu spojenému s péčí o potomka. Dvě časové roviny se dramaticky propojují na přístavní zdi v přímořském městečku Lyme Regis. Zvědomění traumatu vede k Tedovu fyzickému zhroucení, jeho život ale zároveň získává ten správný prolog. Tak trochu protivná forma spojená s přehršlí „počkejte si na to“, „takhle to bude“ a „tenhle ne“, která na začátku zastiňovala děj, ke konci románu ustupuje do pozadí. Bez zbytečných efektů tak z textu konečně vystupuje autorčin výjimečný vypravěčský talent a schopnost zachytit nuance nejkřehčích lidských prožitků.

Kdo mě vzal prvně za ruku je román o lásce, mateřství, nenávisti, nenávratné ztrátě, sbližování se a oddalování. Postavy nejsou vykresleny příliš plasticky, do hloubky poznáváme v podstatě pouze Lexie a Elinu. Ostatní působí trochu jako prázdné schránky, které většinu času jen něco deklamují, aniž by byly jasné jejich motivy. Přednosti knihy ale i tak převažují. Hrdinové O’Farrellové prožívají na pozadí životem tepajícího Londýna úžasně romantické životy. Tempo příběhu je úměrné komplikovanosti zápletky a Lexie, Elina a Ted se čtenářem zůstanou ještě dlouho po dočtení posledních stránek. Jestli hledáte luxusní oddechovou četbu, kterou můžete s klidem věnovat kamarádce i babičce, Kdo mě vzal prvně za ruku je sázka na jistotu.