V literatuře a v umění obecně je možno hledat polozapomenuté osobnosti, jejichž dílo bývá plně doceněno až v pozdější době. Spisovatelé píšící v jiných než světových jazycích pak jsou přímo odkázáni na své objevitele. Světoznámí autoři rumunského původu, jako například Mircea Eliade či Eugen Ionescu vstoupili do všeobecného povědomí svými díly napsanými francouzsky nebo anglicky a jejich rumunská tvorba byla uznána až následně. Zvláště pozoruhodní mohou být v „malých“ literaturách autoři židovského původu, jejichž myšlení nutně tíhne k určitému kosmopolitismu. Takovým autorem je i Max Blecher.

Max Blecher spadá svým dílem do meziválečného období. Narodil se 8. září 1909 v Botoşani na severovýchodě Rumunska, avšak jeho otec záhy koupil dům na hlavní třídě v nedalekém městě Romanu. Směrem do ulice si otevřel obchod s porcelánem a sklem a na opačném konci parcely měl ještě obchod s terakotovými výrobky přístupný ze souběžné zadní uličky. Rodina tedy byla poměrně zámožná. Historické moldavské město Roman mělo svůj specifický ráz vyplývající z odlišných urbanistických principů východoevropských měst. V nehrazeném historickém centru se prolínala obchodnická zástavba na úzkých parcelách s množstvím zahrad a výstavných vil, poněvadž parcelace nebyla plošně omezena. Místy se již prosazovala modernější řadová zástavba většího měřítka. Tento kolorit, v němž Blecher prožíval a později popsal své dětství, dnes bohužel nemůžeme spatřit, neboť historické centrum bylo v 80. letech, v době Ceauşescovy diktatury, zbořeno a to včetně sítě podzemních chodeb a sklepů. Blecherův svět se tedy přenesl pouze na historické pohlednice a do čtenářovy představivosti.

Autorův osud je poznamenán těžkou nemocí, která se u něho objevila v 19. letech, záhy po složení maturity na podzim roku 1928, kdy v Paříži sotva započal studium medicíny. Šlo o tzv. Pottovu nemoc, neboli kostní tuberkulózu páteřních obratlů. Okamžitě musel opustit studium a tehdy začala jeho pouť po evropských sanatoriích, kdy většinu života, který mu zbýval, prožil znehybněn vleže. Ve svém článku Berck oraşul damnaţilor (Berck,město prokletých) z roku 1934 popisuje situaci v tomto francouzském přímořském sanatoriu na březích kanálu La Manche, v němž pobýval nejdéle. Uvádí zde, že úspěšnost léčby této dnes neznámé nemoci dosahovala v jeho době 80. procent. On sám ale bohužel patřil k oněm dvaceti procentům nevyléčitelných případů. Kromě Bercku poznal také život ve švýcarském sanatoriu Leysin a v rumunském Techirghiolu na břehu Černého Moře. V době, kdy pobýval v sanatoriích, se věnoval samostudiu. Prostřednictvím francouzských časopisů si udržoval přehled o literárním dění a zvláště se zajímal o filozofii a umění. Jeho nejoblíbenějším filozofem byl Kierkegaard a nejoblíbenějším z umělců malíř Salvador Dalí, který jej inspiroval i při literární tvorbě. V eseji William Blake – vizionar genial şi chinuit (William Blake – geniální a těžce zkoušený vizionář), otištěné roku 1935 v časopise Vremea, velmi zajímavě popsal také osobnost tohoto anglického malíře a grafika z přelomu 18. a 19. století..

Celé jeho literární dílo, nepočítáme-li začátečnické črty, však vzniká až po konečném návratu do Rumunska, kdy už si o svém uzdravení nemůže dělat žádné naděje. Tento osud je tragický nejenom svou bezvýchodností, ale i každodenní mizérií a častým fyzickým utrpením. Rozkladem kosti se v těle hromadí hnis a prostupuje ven otevřenými vředy, které mohou být i daleko od místa s napadenou kostí. Je těžko pochopitelné, že člověk se může ve svém neštěstí dokonce zabydlet. Blecher přijal svůj osud jako výzvu ke vzdoru duše proti nemohoucnosti těla. Literární tvorba mu dala pocit smysluplnosti života i za takovýchto okolností. Vděčni však musíme být novináři a spisovateli Geo Bogzovi, který se s Blecherem přátelil, a okamžitě rozpoznal jeho talent. Povzbudil začínajícího spisovatele právě v kritické chvíli, kdy pochyboval o smyslu své tvorby a sám si nebyl plně vědom její ceny. Téměř celé své dílo napsal vleže v zahradním domku na okraji Romanu, kde prožil své tvůrčí a zároveň nejtěžší poslední čtyři roky života až do své smrti 31. května 1938, kdy umírá ve věku nedožitých 29 let.

Je až překvapující, že Blecherova tvorba nikterak nepodléhá deformacím, které by mohly vzniknout na základě autorovy trpké životní zkušenosti. Jestliže celé jeho dílo tvoří miniaturní sbírka básní, dva romány, deník a několik esejí a článků, pak o zkušenostech s nemocí vypovídá pouze jeden román, vzpomínkový deník a výše zmíněný článek. Sbírka patnácti básní napsaných pod vlivem surrealismu, Corp transparent (Průsvitné tělo), vychází v roce 1934. Je to prvotina, v níž autorův talent nalézáme pouze v náznacích, sama o sobě by o jeho významu nemohla vypovídat. Ve stejné době začíná psát své hlavní dílo, Příhody z bezprostředního neskutečna (Întîmplări din irealitatea imediată), které píše s neobyčejným nadšením. Próza se stane těžištěm jeho talentu. Tento svůj první román vybrušuje trojím přepisem a vydává jej roku 1936. Vyznačuje se na svou dobu zcela novátorským pojetím. Vzpomínky na dětství a dospívání jsou psány v ich-formě a seřazeny nechronologicky, zdánlivě volně, ve skutečnosti však mají promyšlenou, skrytou, tématickou výstavbu. Celým vyprávěním prostupuje expresionistické střídání i splývání protikladů. Scény se odehrávají v žáru letního slunce, ale i v podzimním blátě nebo v podzemí. Autor používá nezvyklých spojení a přirovnání:

„Když jsem došel na náměstí, skládali tam právě maso pro krámky řezníků. Chlapi nosili v náručí ru­dé a modré poloviny dobytčat, ještě vlhké od krve, vznosné a nádherné jako mrtvé princezny. Ve vzdu­chu tkvěl teplý pach masa a moči ; řezníci každé do­bytče pověsili hlavou dolů, s černýma kulatýma oči­ma upřenýma k podlaze. Jedno vedle druhého teď pokrývaly bíle vykachlíčkované stěny jako rudé so­chy, vytesané z té nejtvárnější a nejkřehčí hmoty, s vo­dovým a měňavým leskem hedvábí i kalnou čirostí želatiny. V otevřeném břichu viselo krajkoví svalů a těžké náhrdelníky z korálků tuku. Řezníci tam nořili své rudé ruce, vytahovali cenné vnitřnosti a po­kládali je na stůl : oblé, rozplizlé, pružné a teplé před­měty z masa a krve.

Čerstvé maso se sametově lesklo jako okvětní plátky obludně přebujelých růží. Úsvit se zbarvil ocelovou modří, chladné ráno znělo hlubokým tónem varhan.

Koně zapřažení do kočárů pozorovali lidi svýma věčně uslzenýma očima; jedna kobylka vypustila na dlažbu horký pramínek moči. V té místy zpěněné, jinde čiré louži se odráželo hluboké temné nebe.“ (Blecher Max, Příhody z bezprostředního neskutečna, Zjizvená srdce, Torst, Praha, 1996, přeložila Hana Janovská, s.67 - 68).

Pozorování světa je přesné a proniká až pod povrch věcí. Autor se vrací ve vzpomínkách do dětství, aby hledal svoji totožnost, odpověď na otázku „kdo a kde vlastně jsem“. Jde o drama osamělé bytosti, která touží najít ve světě spřízněnou duši. Hlavní hrdina je zde dítě, nicméně podstata výjimečnosti a osamělosti spočívá ve způsobu vnímání světa a je podobná i v dospělosti. Román není rozsáhlý, avšak je nabit množstvím symbolů a básnických obrazů, až připomíná jakousi novodobou alegorii světa. Řada scén má tragikomický účinek, zvláště pak scény erotické, čímž je tragická podstata románu geniálně odlehčena.

Teprve počínaje následujícím románem Zjizvená srdce (Inimi cicatrizate) z roku 1937 se setkáváme s osudem člověka, u něhož je zjištěna kostní tuberkulóza. Hlavní hrdina Emanuel odráží autentickou autorovu zkušenost, taktéž opouští studium a odchází do sanatoria Berck. Pozoruhodní jsou také vedlejší hrdinové. Jeden z nich zde pronáší myšlenku, která vystihuje podstatu nejenom této knihy a života nemocného člověka, ale i podstatu určitého lidského osudu: „Když byl člověk jednou vytržen ze života a měl dostatek času i nezbytného klidu k tomu, aby si polo­žil aspoň jedinou podstatnou životní otázku - aspoň jednu jedinou -, pak jej to navždy poznamená... Jis­tě svět existuje dál, ale jako by někdo ze všech věcí setřel houbou jejich důležitost...(s.212)“ Hodnota tohoto románu, který má klasickou románovou výstavbu, spočívá v přesném a bezprostředním vylíčení životních zkušeností pacientů sanatoria, přičemž psychologické zákonitosti jejich jednání můžeme shledat jako obecně lidské. I v tomto románu se místy vyskytne skrytý humor. Spíše než naturalismus je pro Blecherovo líčení příznačná autenticita, přesné a ostré vidění a upřímnost.

Výše uvedené dva romány může český čtenář sám posoudit. Záhadnější pro nás prozatím zůstává dosud nepřeložená Blecherova próza Vizuina luminată (Osvětlené doupě), kterou psal na sklonku svého života už bez zájmu o její vydání, a která pro nepřízeň dějin vyšla poprvé až v roce 1971. Přímo v jejím podnadpisu je uvedeno, že jde o deník ze sanatoria. Autorovy zážitky z posledního roku stráveného v Bercku a ze dvou kratších pobytů ve švýcarském Leysinu a v Techirghiolu na rumunském černomořském pobřeží skutečně tvoří kostru celého vyprávění. Avšak tento rámec je překračován a tím obohacován častými odbočeními do snových představ a taktéž do meditativních úvah. Základním tématem je občas skrytá a neustále se znovu vynořující myšlenka neurčité hranice mezi skutečností a snem. Úvaha se odvíjí vždy od konkrétního zážitku. Buď vychází z určité představy či snu a má podobu estetickou, nebo z prožitku bolesti či lidského jednání, a pak předjímá existencialismus. Někdy se obojí prolíná.

Velmi krásný a příznačný je název díla. Osvětleným doupětem se míní pohled do „interiéru“ lidského těla, pohled dovnitř do sebe, kde jsou osvětleny představy snových obrazů, ale také vědomí hmoty těla, „povodí“ krevního oběhu. Surrealismus, projevující se na počátku v básních a v následujících dvou románech ustoupivší na okraj, se v tomto posledním díle stává dosti výrazným rysem. Děje se tak v oblasti zde líčených snů. Některé zážitky, jako například návštěva zahrady skryté za zdmi venkovského sídla, vychází nepochybně ze zkušeností nabytých v bdělém stavu, přesto však autor pochybuje o původu jejich vzniku. A naopak se skutečnostmi spatřenými ve snu se setkává posléze i ve vnějším světě. Byť vzácně, se v této próze vyskytují také vzpomínky z dětství připomínající Příhody z bezprostředního neskutečna.

Autor v žádném případě nechce propadnout zoufalství, ačkoliv by jeho situace k tomu zavdávala příčinu. Svou nemoc přijímá jako výzvu, aby se vydal prozkoumávat jevy, které pro strach smrtelníků jsou poněkud neprobádány. Aby mohl takovou odvážnou cestu podniknout, musel v sobě pěstovat odstup od věcí, mezi něž patří i vlastní tělo. Bolest tělo ovládne, ale nemůže ovládnout vědomí, do něhož se, podle autorova svědectví, lze stáhnout a opevnit se v něm. Namísto aby před bolestí utíkal či uskakoval, což je od přírody vrozená reakce živých tvorů, s mystickým cynismem opouští hranice přirozenosti a jde bolesti vstříc přímo do jejího středu. Existenciální objev vnímání bolesti jako hudby se téměř stává důkazem nezávislosti duše (vědomí) na těle. Stav těžké nemoci, který by se zdál podle běžných měřítek bezvýchodný a neútěšný, se u Blechera mění v otevření nových, nepoznaných obzorů a v dobrodružství. Život je zřejmě dobrodružstvím potud, pokud trvá vědomí, avšak tuto víru si uchová za všech okolností jen obzvlášť silná osobnost. Bolest, která by měla nahánět hrůzu, se stává estetickým zážitkem, dosud neobjeveným druhem krásy. Opět jako by se vnucovala myšlenka nedělitelně se prolínajících opačných hodnot.

Tajemný dojem, který vychází z věcí i událostí, připomíná jejich marnost a pomíjivost. Jde o tajemné metafyzické světlo, které přirozeně, nenásilně osvětluje výjev, tak jako sen navzdory racionálnímu útlaku usvědčuje duši z její podstaty. Surrealismus u Blechera není uměle vykonstruovanou vidinou, nýbrž je odrazem současnosti, v níž žil a v níž se odehrává jeho autentická jsoucnost. Tím je celé jeho dílo moderní a srovnatelné se soudobou evropskou literaturou.

V dopise příteli Saşovi Panovi vyjádřil autor svůj spisovatelský záměr těmito slovy: „Mým ideálem je převést do literatury vysoké napětí, jež vyzařuje z obrazů Salvadora Dalího. Hle, čeho bych rád dosáhl – toho chladného šílenství, podstatného a dokonale čitelného…“ (Blecher Max, Vizuina luminată, Editura Cartea Românească, Bucureşti, 1971, Corespondenţa cu Saşa Pană si Ilarie Voronca, s. 317 – 318)