Ano je to tak, přijel. I když mnozí skeptikové pochybovali (vzhledem k jeho věku, zdravotnímu stavu, ke vzdálenosti atd.). Přijel a byl skvělý. Ve festivalovém zpravodaji každodenně připravovaném družstvem Mastodont měl komentář tohoto setkání příznačný název – „Kouzelný starý pán“. Navíc v Olomouci v den svého vystoupení oslavil Różewicz své 82. narozeniny. Jako druhý nejstarší žijící (a stále tvořící) polský básník (po Czesławu Miłoszovi, tomu je 92!) mile překvapil naplněný sál „D-háčka“ (čti Divadla hudby) svým šarmem, vtipem a spontánním vystupováním.

Básníka stručně uvedl Václav Burian, oslavenec byl obdarován kyticí, stejně jako jeho překladatelka Vlasta Dvořáčková, a čtení mohlo začít. Byly vybrány básně novější, z 90.let a několik básní z nového tisíciletí. V básni Viděl jsem ho čteme:

…otevřel oči
a podíval se na mě

pochopil jsem že ví všechno…

a podobný pocit, jaký měl básník, když pozoroval bezdomovce spícího na lavičce, jsem měli i my, když jsme poslouchali básně, v nichž nejdůležitější místo má reflexe světa, nejen toho, který už pominul, ale také, a u Różewicze možná právě, toho, který je tady a teď. Svět, ve kterém se stále hledáme a někdy i nacházíme. Nebyl to však bezdomovec v básni, kdo v nás vyvolal takový pocit, ale sám básník, který třesoucím se slabým hlasem četl básně, v nichž se otevřeně dotýkal běžných i intimních věcí. Možná i proto je škoda, že se ve čtených překladech zcela nepotřebně objevovaly snahy zjemnit Różewiczův obraz světa (např. v básni Viděl jsem ho místo „vložky pověšené na keříku plané růže“ v překladu visí „pásek“). České překlady skvěle četl herec Ladislav Lakomý; Różewicz měl štěstí - překlady básní později vystupujícího Sanguinetiho na tom byly hůř.

Václav Burian přečetl překlad staré básně Czesława Miłosze, v níž autor vítá nový talent, tedy Różewicze. A jako odpověď byla vybrána Różewiczova báseň „Poeta emeritus“ z roku 1996 věnovaná právě Miłoszowi. Nebyla bych si však tak jistá, zda si oba básníci navzájem vzdávají hold, stačí zacitovat mnohoznačný fragment z této básně:

…tehdy přilétá
havran
přejede černým pérem
po jeho ústech
uzamkne je
a odlétá

Navíc byly-li uvedeny takové příklady poetického dialogu, pak mezi nimi zcela jistě chybí jedna Miłoszova báseň ze sbírky „To“ z roku 2000 – báseň „Różewicz“, která ódu zrovna nepřipomíná:

on to vzal vážně
vážný smrtelník
netančí

zapaluje dvě tlusté svíce
sedá si před zrcadlo
pobavený vlastní tváří

není shovívavý
k frivolitě forem
komičnosti lidských věření
chce si být zcela jist

ryje v černé hlíně
je lopatou i lopatou zraněným krtkem

V sále seděl také italský básník Edoardo Sanguineti, kterému Różewicz věnoval jednu svou báseň, ale protože Różewicz neumí italsky a Sanguineti polsky, bylo třeba překládat. A v této chvíli poezie skutečně neměla hranic, neboť báseň čtená Różewiczem byla do češtiny překládána Vlastou Dvořáčkovou, českou verzi pak překládal Zdeněk Frýbort do italštiny. Starý básník čte starému básníkovi báseň... A navíc ne ledajakou – navazující na Goetheho Fausta.

Takové bylo zakončení poetického večera s Tadeuszem Różewiczem. Byl to jediný polský básník, který letos na festivalu vystupoval, doplnil tak hosty minulých let – Marzannu Bogumiłu Kielarovou, Mariana Grześczaka (I.), Zbigniewa Macheje a Bogdana Zaduru (II.). Byl tam však ještě jeden „všudypřítomný“ Polák – karikaturista Tomasz Broda, který vystavuje v olomoucké galerie Mona Lisa a který dění celého festivalu zachytil na svých kresbách. Nezbývá, než popřát organizátorům hodně zdaru v přípravě dalšího, již IV. ročníku festivalu „Poezie bez hranic“ v Olomouci a šťastnou ruku při výběru polských básníků pro příští rok.