Minulý týden (14.-19. 10. 2003) se Olomouc stala dějištěm výjimečného setkání, kterým bývá každoročně, se stále vzrůstající kvalitou, festival Poezie bez hranic. Město žilo poezií, střetávaly se v něm významné osobnosti evropské, americké a asijské kultury, davy studentů se přesouvaly z jednoho vystoupení na druhé, atmosféra jindy ospalého města v sobě měla cosi elektrizujícího. Nutno podotknout, že tento v mnoha aspektech historický moment se odehrál za vlažného zájmu médií, zejména významných deníků (významných nákladem), které se zmohly leda tak na informace o vystoupení Václava Havla. Týká se to také České televize, která by měla kulturní události tohoto formátu zprostředkovávat především a jež ukázala, že je institucí lhostejnou a prostoduchou, vychovávající ke lhostejnosti a prostoduchosti.

Měl jsem tu čest být členem suity, která doprovázela Edoarda Sanguinetiho, pobývajícího v Olomouci od čtvrtka do neděle. Jejími dalšími členy byli Zdeněk Frýbort, americká režisérka a výtvarnice Amy Luckenbachová, Sanguinetiho manželka Luciana a tlumočnice Eva Janošová. Bylo vzrušující být nablízku jednomu z nejslavnějších italských básníků, navíc doprovázenému tak excelentním překladatelem, jako je Frýbort, účastnit se politických diskusí mezi Sanguinetim a Josefem Jařabem, sedět v pivnici u jednoho stolu se Sanguinetim, americkým básníkem Amiri Barakem a iráckým básníkem Fadhilem al-Azzawim. Rozechvění z těchto okamžiků však bylo překryto Sanguinetiho lidským rozměrem. Třiasedmdesátiletý básník je ve svém věku gejzírem euforické nálady a vitality, oslňuje široké okolí humorem a laskavostí, zatímco křižuje městem od rána do noci, chrlí ze sebe historky a anekdoty. A když s tím ještě rezonuje charisma Zdeňka Frýborta, scházejí slova, kterými by daly tyto momenty popsat.

Sanguineti vystoupil před veřejností v Divadle hudby ve čtvrtek 9. 10. ve 20:00. Po přednesu básní se rozpoutala živá diskuze, trvající bezmála třičtvrtě hodiny. Básník se svým charakteristickým zápalem, ohromující erudicí a schopností brilantní syntézy nejdříve hovořil o poezii, především o svém materiálním, fyzickém vidění reality, a pak zejména o svých politických stanoviscích, v nichž obhajoval Marxovo pojetí třídního boje.

Sanguineti byl v divadle přítomen i ve čtvrtek v 18:00, aby pozdravil polského básníka Tadeusze Rozewicze, se kterým se kdysi osobně seznámil. Došlo k dojemnému setkání a Rozewicz se rozhodl na závěr svého vystoupení přidat jednu báseň a věnovat ji Sanguinetimu. Nastal tak nezapomenutelný okamžik, při kterém Rozewicz četl svoji báseň, Rozewiczova česká překladatelka Vlasta Dvořáčková ji překládala do češtiny a Zdeněk Frýbort, který se nadšeně vrhl do tohoto dobrodružství, ji překládal Sanguinetimu do italštiny.

V pátek 10. 10. v 11:00 pronesl Sanguineti dvouhodinovou přednášku o italské avantgardě na Katedře romanistiky FF UP, v neděli odjel do Prahy, kde, mimo jiné, bude přednášet na Univerzitě Karlově.