Skotský prozaik Iain Banks se v Británii (a na internetu) těší téměř kultovnímu postavení, zejména mezi nadšenými čtenáři sci-fi. Že nepíše jen sci-fi, to jasně dokládá i román Píseň kamene, který teď v překladu Pavly Horákové vydal Volvox Globator.

Banksovo dílo vlastně rozdělil sám jeho nakladatel: pod jménem Iain M. Banks (jak zní celé autorovo jméno) vydává knihy se sci-fi elementem, pod zkráceným Iain Bank pak knihy, které do sci-fi řadit nelze - pod tímto jménem vyšel i první autorův román Vosí továrna, který před pár lety přeložili do češtiny Zuzana Šťastná a Viktor Janiš. Vydání tohoto díla provázely v polovině osmdesátých let v Británii ostré spory - kniha šokovala svou makabrózností, násilnostmi a celkovou bezútěšností. Koncem devadesátých let, kdy román vyšel česky, čas ostří otupil a text už ani zdaleka nepůsobil tak kontroverzně. Naopak, vynikly jeho poetické kvality, k čemuž jistě přispěl i zdařilý překlad. Zde je třeba se ovšem zmínit i o druhém českém překladu, neboť ten mohl mnoho potenciální Banksových čtenářů odradit - to, co v roce 2000 vydalo nakladatelství Classic Books pod názvem Consider Phlebas, totiž nemá s literaturou nic společného. O kvalitě překladu nejlépe svědčí to, že nebyl přeložen ani titul, jenž nevzdělaný překladatel pokládal za jméno, zatímco jde o zcela prosté "Pomněte na Fléba", odkaz ke kartaginskému námořníkovi z druhého zpěvu Eliotovy Pustiny.
Tento paskvil po skvělé Vosí továrně jistě pokazil Banksovu pověst u českého čtenáře. O napravení této křivdy, jež byla na autorovi spáchána, se teď pokusila Pavla Horáková, jež v nakladatelství Volvox Globator vydala svůj překlad Písně kamene. A povedlo se jí to.

Bizarní antiutopie
Píseň kamene je silný, trochu bizarní (na to jsme si u Bankse ale už zvykli) román situovaný do nejmenované země, jež vzdáleně připomíná Británii, do nespecifikované, post-apokalyptické doby, možná začátku 20. století, ale též klidně počátku století tohoto. V úsilí identifikovat, kdy by se děj mohl alespoň přibližně odehrávat, pomáhá, leč zároveň mate vypravěčův styl. Jeho jazyk totiž jednoznačně patří k dekadentnímu fin de siecle 19. století - kniha je vyprávěna zjemnělým aristokratem, jehož srdce přitahuje vše rafinované, ovšem též bizarní, perverzní a stejnou fascinaci pro něj má živelné barbarství. Je to jako kdyby příběh vyprávěl Karásek ze Lvovic či Arnošt Procházka, akorát že Banksův dekadent není úředník, nýbrž opravdu člen starobylé aristokracie, poslední svého rodu, jenž zčásti vědomě, zčásti nevědomě inscenuje svůj konec v ruinách rodového sídla. To obývá se svou milenkou - až v polovině románu se dozvíme, že to je jeho sestra - se kterou v mírových dobách na zámku pořádal skvostné sexuální orgie, jejichž vzdáleným ozvukem je uchvácení sídla skupinou primitivních partyzánů v době občanské války.
Dekadentní styl vypravěče neslouží jen jako vodítko k identifikaci doby - o to víc, že určit dobu stejně není možné. Tento styl posiluje apokalyptické ladění knihy, onen pocit konce, rozpadu, zániku civilizace a náhlé relativizace všech hodnot, na nichž kultura této civilizace stála. Text na každé stránce upomíná na Huysmansův výrok o rozkolísavosti a temnosti konců století, stejně jako se vybavuje dekadentní fascinace sklonkem antiky - a Banks v románu navozuje atmosféru podobnou té, jakou známe z líčení pozdně antických prozaiků a historiků. Civilizace, jejímž byl vypravěč významným představitelem, se vyčerpala a neschopná jednat nemohla ani ustát nápor barbarského násilí.

Smrt, živly a antihumanismus
Iain Banks je anti-humanista. Pro člověka v jeho knihách není příliš místa - lidé jsou figurky, které občas zaujmou, pobaví, splní nějakou funkci v neúprosném soukolí přírody, ale nakonec zvítězí smrt, živly a příroda. Prozrazovat úchvatný závěr románu by byla vůči čtenáři zrada, protože Píseň kamene je především čtivá kniha, již je nemožné odložit. Stačí snad zdůraznit, že by byla chyba od tohoto skvělého románu čekat nějaký optimismus, ovšem úžasný estetický zážitek ano.