Recenzovat Bariccův první román Hrady hněvu (1991) jako „prvotinu“, je těžké. Nabádá nás totiž oprostit se od děl, která následovala a jejichž popularita učinila z autora celebritu společenského života (dotáhl to až do televizní reklamy na těstoviny!). Co později ustrnulo ve stereotyp a pózu, působilo totiž před deseti lety svěže, neokoukaně, nápaditě. Český čtenář má pro srovnání k dispozici v překladu Bariccova díla Oceán moře a City.

Hrady hněvu jsou umístěny do Velké Británie (i když není explicitně jmenována) a odehrávají se zhruba v polovině 19. století, kdy Evropu po průmyslové revoluci zachvátila objevovací a vynalézací horečka. Postavy románu, soustředěné do městečka Quinnipaku, jsou převážně snílci, kteří opojeni pokrokem stojí na hranici šílenství plodícího někdy absurdní nápady, jindy však i smělé a obdivuhodné projekty předjímající budoucnost. Nejspíše Horeaův záchvat vzteku na chodbě v blázinci nebo tvůrčí zápal průkopníků, jejichž projekty končí jako hrady z písku, daly knize její nepříliš přiléhavý titul, který je založen v originále na slovní hříčce („castelli di rabbia“ místo „sabbia“, tedy „hrady ze vzteku“ místo „z písku“). Další vysvětlení, značně nadsazené, dává v jednom rozhovoru sám Baricco. Tvrdí, že když mu vydavatel zamítl titul Quinnipak, byl velice naštvaný a zvolil si tento.

Majitel sklárny Rail, kromě touhy překročit hranice při výrobě skla, se rozhodne postavit železnici. Nikoli pro obchodní či průmyslové účely, ale prostě pro radost z jízdy. Architekt Horeau je krůček od realizace paláce postaveného ze železa a skla. Ve stejné době Pekisch zkoumá v Quinnipaku přenos zvuku na dálku v rouře a vynalézá lidofon, ve kterém místo píšťal zpívají lidé, – každý svou notu, přičemž jsou ovládáni provázky spojenými s klávesami. Bizarnosti se však objevují i v osobní rovině. Postavy jsou přehlídkou anomálií všeho druhu. Každý (i nevynálezce) si s sebou nese něco podivného: zmařená minulost svírá schizofrenní přítomnost (vdova Abeggová), neproniknutelné tajemství manželského života se prolíná s utajovaným posláním (Jun Railová), osud nalezence, jenž má odejít do světa, až doroste do saka, patřícího fiktivnímu manželovi jeho opatrovnice, a který si nikdy nesedá, jelikož je přesvědčen, že ve stoje se roste rychleji (Pehnt). A je tu rovněž dialektika křehkého intelektu a živočišných vášní: profesora Dalleta zavraždí jeho asistent, když ho přistihne při homosexuálních hrátkách.

Román vlastně nemá děj v pravém smyslu. Je to propletenec snů a veskrze osamělých životů, šachovnice pro podivínské figurky a šarády hravého Osudu. Figurky, jejich pohyby a stavy Baricco popisuje se značným spekulativním úsilím. Snaží se zrekonstruovat výjevy a situace, jako by se jednalo o tvoření virtuální počítačové hry. Jeho „literární realitě“ pak ale schází to, co digitální animace hry rovněž nedokáže: vnitřek, tělesnost, lidskost. Vyprávění je založeno na fragmentech, postavy mají právo na život jen jako fenomény curiositas. Čemukoli, co by zavánělo obyčejností, se autor vyhýbá. Hradům ubírá na sympatiích též absence humoru, ten se vyskytuje sporadicky, a když, tak v těžko stravitelné formě („Večer, tak jako každý večer, přišel večer. Nedá se s tím nic dělat: to je věc, která nikomu neskládá účty.“ s. 109). Podobně rozpačité je použití vulgarismů v neadekvátních situacích. Nesporně zajímavá je kompoziční výstavba textu a práce s jazykem. Text hýří syntaktickými figurami, paralelismy, anakoluty, efektními epifonematy a pointami. Baricco si potrpí na variace nebo opakování jednou uplatněných motivů, organizuje je do různých smyček a oklik charakteristických pro mluvený projev („Vzhledem k tomu, že bylo úterý, zkoušela kapela. Lidofon zkoušel v pátek. V úterý, naopak, kapela. Tak takhle.“ s. 128). Používá různé typy textu, střídá dialogy a gigantické větné celky bující i na několika stránkách, objevují se i vyloženě básnické momenty, nevyjímaje útržky textu rozprsklé po bílých stránkách, zahrnuta je i technika filmového záběru a vyprávění, některé scény připomínají klasické muzikály jako My Fair Lady či Divotvorný hrnec. Velmi oblíbených postupem je vytváření odboček, po jejichž skončení se vracíme zpět k příběhu, ale opakuje se poslední scéna, jako to bývá v televizi po reklamním vstupu. Cirkulace motivů drží čtenáře ve střehu, Baricco rád provokuje nejasnými náznaky, těžko rozluštitelnými narážkami, hrou se skutečností, zvláště efektní třeba v příběhu o Crystal Palace nebo v záhadném epilogu, ve kterém již proběhlé události jako by byly změněny a posunuty v čase o dobrých šedesát let dopředu. Vyprávěcí postupy jsou sice elegantní, ale jejich urputné používání vždy a všude časem nudí a irituje. Přílišný důraz na jazyk vyprávění jde ale na vrub obsahu, supluje hloubku, plastičnost, vnitřní logiku, která je nahrazena fatalitou nepřipouštějící protesty.

Barrico je dnes vnímán spíše jako fenomén než jako spisovatel. Většina kritiků k němu přistupuje s pochopitelnou averzí. Umí zacházet s textem na všech jeho úrovních, má fantazii, vypráví dobře a rád, avšak příliš se vyžívá v planých hříčkách, aby za každou cenu překvapil a pointoval. Kritika tak skřípe zuby nad tím, jak za tímto účelem autor brakuje arzenál všech možných postupů a rétorických figur a přitom nás udržuje v očekávání, že kdyby chtěl, uměl by napsat i něco opravdového. Paralela, která se nabízí českému čtenáři, je samozřejmě Michal Viewegh. Přes všechny vznesené výhrady je však třeba přiznat, že Bariccova kniha není natolik špatná, aby si zasloužila odpudivou obálku, kterou jí v Eminentu vyrobili a jež o hodně předstihla už tak dosti zběsilý přebal Oceánu moře.