Alessandro Baricco patří k těm spisovatelům, které buď milujete, anebo nečtete. Spisovatelskou kariéru započal před pětadvaceti lety a za tu dobu si v Itálii jeho tvorba našla početné čtenářské publikum. Čím více však o Bariccově tvorbě ví široká veřejnost, tím méně v ní nacházejí zalíbení literární kritici. Vyčítají mu působení v televizi, manýrismus, popularitu a také jeho přesvědčení, že vyprávění příběhů se dá naučit (Baricco je zakladatelem a ředitelem školy tvůrčího psaní Holden v Turíně). Alessandro Baricco vyprávět příběhy umí a nemůžeme mu mít za zlé, že když vydá knihu, najdou se dokonce i tací, kteří ji čtou. A nemůžeme mu mít dokonce za zlé ani to, že psát pravděpodobně jen tak nepřestane.

Hrdinou románu Pan Gwyn, jenž v Itálii vyšel v roce 2011, je úspěšný anglický spisovatel a bývalý ladič klavírů ve středních letech, Jasper Gwyn. Čtenář se s ním však setkává právě ve chvíli, kdy se rozhodne s psaním knih jednou provždy přestat. Toto rozhodnutí zhmotní v článku publikovaném v Guardianu pod názvem „52 věcí, které už nikdy nebudu dělat“. Jednou z těch padesáti dvou věcí je právě psaní, jenže k jeho překvapení toto jeho rozhodnutí nikdo nechce vzít na vědomí.

Jasper Gwyn v tu chvíli neví, co bude dál dělat, je si jist jen jedním – že už nemůže pracovat jako známý spisovatel se vším, co takový způsob existence obnáší. A tak si dopřeje téměř dva roky pátrání po novém smyslu života. Pochopil totiž, že „se ocitl v situaci dobře známé mnoha lidem, což ji ale nečiní méně bolestivou: to jediné, díky čemuž se cítí živí, je pro ně zároveň tím, co je má jednou zabít. Děti pro rodiče, úspěch pro umělce, příliš vysoké hory pro horolezce. Psaní knih pro Jaspera Gwyna.“ S prázdnotou, jež zaplavila jeho život, Jasper Gwyn bojuje snahou o dokonalost v každičkém detailu běžných úkonů – od zavazování tkaniček po čtení knih. Zbývající čas tráví bloumáním po londýnských ulicích, rozmlouváním s mrtvou paní v nepromokavém šátku a návštěvami prádelen, protože je to místo, jež ho uklidňuje. Jednoho deštivého podvečera Jasper Gwyn náhodou narazí na malou galerii plnou portrétů nahých lidí. V jejich nahotě postupně objevuje jejich pravou podstatu zbavenou všech klišé, masek, předsudků i vlastní představy o sobě samých a nabývá dojmu, že jeho novým posláním má být psaní portrétů, že skrze příběh má odvést lidi zpátky domů, k nim samotným, právě k jejich podstatě. Jasper Gwyn se tedy stává opisovačem.

Zpočátku celý jeho projekt vypadá jako bláznovství, kromě oné mrtvé paní v nepromokavém šátku mu nikdo nevěří. Jenže to obvykle stačí – aby ve vás uvěřil alespoň jeden člověk. Gwyn si tedy najde starou garáž a promění ji v ateliér, nechá si složit hudební smyčku trvající šedesát hodin, v Camden Townu si objedná osmnáct ručně vyrobených žárovek a vytvoří tím bezpečnou bublinu, ve které nahý model může být sám sebou. Společně s Gwynovou první modelkou Rebeccou, obtloustlou a zvláštním způsobem krásnou dívkou, čtenář postupně zjišťuje, že to vlastně všechno dává nějaký podivný smysl. Přivést někoho zpátky domů. Skrze psaní portrétů. Skrze příběh.

Nebyl by to ale Baricco, aby to tím všechno skončilo. Když za sporných událostí musí pan Gwyn před svým řemeslem opisovače zmizet, tak jako zmizel před psaním knih, převezme vypravěč hledisko Rebečina vědomí a právě ona nás dovede k rozuzlení záhady, která se za vším skrývá.

V románě Pan Gwyn se Baricco vrací k tématům, která jsou mu drahá, ovšem jinak, novým způsobem. Opouští složitě vystavěný text plný slovních hříček, svoje řádky nechává plynout jako hudbu v Gwynově ateliéru – „jako světlo během dne, nepostřehnutelně a trvale. A hlavně: elegantně“. K tomu, aby čtenář Bariccovi uvěřil, aby nabyl hlubokého přesvědčení, že by se prostřednictvím příběhu skutečně mohl nechat odvést domů, stačí ani ne dvě stě stránek, jejichž četbu si mimořádně vychutnává. Jako by to bylo tajemně krásné gesto a on se ocitl uvnitř něj. Jako by čekal, kdy to skončí, a zároveň si přál, aby se ono gesto nikdy celé nenaplnilo. Četba Pana Gwyna je „směsice skromnosti a slavnostnosti“, sám autor ji označil za „usměvavou knihu plnou světla“.