Ač tato novela stále čeká na svůj český překlad, náš čtenář se již mohl setkat s jinými Bariccovými romány: s prvotinou Hrady hněvu (Castelli di rabbia, 1991, česky 2003), s Oceánem moře (Oceano mare, 1993, česky 2001) a se City (City, 1999, česky 2000), vše v excelentním překladu Alice Flemrové. Prakticky ihned po vydání pronikla tato kniha hluboko do povědomí miliónů čtenářů a stala se světovým bestsellerem přeloženým do více jak třiceti jazyků.

Děj novely je velmi lineární, vedlejší příběhy jsou spíše sporadické, vnější podoba postav je jen lehce načrtnuta, ale přesto za sebou kniha zanechává hluboký dojem, neboť emoce v ní obsažené a její styl vyprávění, vzdáleně připomínající pohádku, se nám vrývají do paměti velmi záhy. Děj je zasazen do let 1861-1865 a odehrává se ve Francii, kde v malém městečku Lavilledieu žije protagonista příběhu Hervé Joncour se svou ženou Heléne.

Hervé je výrobcem hedvábí, které produkuje z larev bource morušového, jeho život plyne spokojeně, byť trochu monotónně, až do chvíle, kdy vypukne epidemie cizopasníka bource morušového, jež zachvátí celou Evropu a další oblasti a která likviduje výrobu hedvábí.

Na radu dobrého přítele Baldabioua podniká Hervé cestu do Japonska, které mělo být uchráněno od epidemie, neboť bylo dlouho izolováno od ostatního světa. Seznamuje se s místním guru Hara Keiem, od kterého získává nenakažené a kvalitní larvy bource morušového a u něj spatřuje tajemnou dívenku, která podle očí není Japonka, která ho upřeně pozoruje.

Hervé se vrací domů, produkce hedvábí je jedna z největších za poslední léta, a proto se po několika měsících opět vydává na cestu, aby nakoupil zboží a aby mohl znovu spatřit krásnou dívenku. V Japonsku ho Hara Kei přijímá jako váženého hosta a během pobytu dostává Hervé od dívenky dopis, psaný japonsky, který si po návratu domů nechává přeložit od Japonky žijící ve Francii, Madame Blanchetové. V dopise stojí: “Jestli se nevrátíš, zemřu.”

Na svou třetí cestu se vydává už zcela v zajetí své lásky k dívence. Setkání s ní na sebe nenechá dlouho čekat, je však přerušeno příchodem Hara Keie, kterému dívenka náleží, a láska Hervého a dívenky tak zůstává nenaplněna.

Čtvrtou a poslední cestu protagonista podniká, přestože v Japonsku zuří občanská válka a cesta je mimořádně nebezpečná. Příjezd do Japonska je velmi dramatický: Hervé nachází dům Hara Keie zničený a potkává malého chlapce, jenž ho odvádí do hor, kde je shromážděná celá vesnice. Setkání s japonským guru ovšem tentokrát probíhá ve zcela jiném duchu. Hara Kei otevřeně vystoupí jako Hervého nepřítel, přikáže mu odejít a Hervé, i přes svou lásku k dívence, je donucen tento rozkaz splnit.

Autor člení vyprávění do krátkých kapitol, které jsou někdy více, jindy méně doplněny prázdnou, bílou částí stránky, která jako by fyzicky zviditelňovala nevyslovené věty, což dodává příběhu na poetičnosti. Čtenář nemá ani na chvíli možnost nahlédnout do duše hrdinů a vzhledem k tomu, že vysvětlování je obvykle nahrazováno tichem, neví o nich téměř nic. Ticho ovšem spouští mechanismus naší fantazie, což je při četbě více než příjemné, jelikož se můžeme nechat unášet našimi představami.

V knize figuruje celkem šest postav, jejichž popisy jsou sporé. Jejich charaktery jsou spíše skicami, které jako kdyby čekaly na čtenářovo dokreslení. Spíše než slovním popisem jsou postavy charakterizovány svým jednáním a pomocí jednoduchých, jasných a výstižných dialogů.

Hervé působí a jedná jako klidný, inteligentní a vyrovnaný člověk, jehož z kolejí líně plynoucího života nedostane ani vášnivá láska, které načas podlehne. Jeho manželka Heléne je popsána jako vysoká žena s překrásným hlasem a s černými vlasy splývajícími na záda, která vycítí a toleruje Hervého vzplanutí, neboť jí stačí být mu nablízku. Jejich přítel Baldabiou, který má zálibu v pití Pernodu a bezmezně obdivuje delfíny, vnáší do příběhu hořkou komičnost, jež vyplouvá na povrch, když hraje kulečník sám se sebou a nazývá tyto partie jako hru “zdravého s mrzákem”, nebo když prohlašuje, že až vyhraje “mrzák”, on odejde z města pryč. Japonec Hara Kei je typickým představitelem tajemného Japonska – černě oděný muž s černými vlasy, který mlčí a pozoruje dění okolo sebe. Dívenka beze jména nikdy nepromluví a jediná informace o ní, jež se stále opakuje v identickém znění, kdykoli vstoupí na scénu, jsou její nešikmé oči. Poslední postavou je Madame Blanchetová, pokaždé vystupující s modrými květy mezi prsty a v bílém oblečení, které zanechává dojem smutku.

Hedvábí se vyznačuje silnou muzikálností, která je příznačná i pro Bariccova další díla. Sám autor dodává, že spontánně používá narativní postupy blízké těm, jež jsou typické pro hudební drama. Příběh vyznívá velmi rytmicky a opakující se líčení Hervého cesty do Japonska jakoby bylo refrénem. Ačkoli právě v tomto rychlém sledu jednotlivých toponym se objevuje jedna obměna, zcela zásadní pro pochopení hrdinova nitra.

Hervé vždy při své cestě do Japonska projíždí kolem jezera Bajkal, jež je charakterizováno tak, “jak ho místní lidé nazývají”. Při první cestě je jezero nazváno “mořem”, při druhé “ďáblem”, dále “posledním” a konečně “svatým”. Tyto atributy jsou vzácným náhledem do hrdinovy duše a předpovídají výsledek jednotlivých cest, jakož i charakterizují vztah s dívenkou. Jeho první cesta je plná očekávání a nejistoty: hrdina ještě nenavázal žádný vztah s místními, neví zda bude přijat dobře, a proto je Bajkal pouze neutrálním “mořem”. Při druhé cestě, kdy je Bajkal nazýván “ďáblem”, už můžeme tušit, že hlavní hrdina se ocitá v zajetí své lásky k dívence, která samozřejmě není morálně správná, pro něj je ovšem jediná možná. Při třetí cestě je jezeru Bajkal dáno přízvisko “poslední”, jakoby Hervé tušil konec své lásky, nebo jakoby si sliboval, že tato cesta bude poslední. Atribut “svatý”, jenž je přiřknut jezeru při Hervého poslední cestě, zcela odráží již naplno propuknutou posedlost dívenkou a její naprostou idealizaci, stávající se téměř kultem.

Leitmotivem příběhu je láska, která se objevuje ve dvou podobách. Láska k Heléne, která je vše, jen ne vášnivá. Tato obdivuhodná žena je mu po létech více přítelkyní, po jejím uklidňujícím hlase touží ve chvílích odloučení. Druhá podoba lásky spočívá v tom, co se mu ve vztahu s Heléne nedostává: ve vášni a zamilovanosti. Hervé, který jakoby svůj život ani nežil, nýbrž ho jen pozoroval zvenku, je okouzlen dívenkou, která ho vytrhne z monotónnosti a šedi jeho klidného života. Pohledy a doteky mezi hrdinou a jím idealizovanou dívenkou jsou velmi silné a je to vlastně jediný způsob komunikace, díky níž prožívá obrovskou vášeň.

Velkou roli hraje v novele symbolika barev. Dívenka je pokaždé oblečena do tuniky oranžové nebo červené barvy, atributu vášně a lásky. Naproti tomu Hara Kei je bez výjimky oděn do černé barvy, která podtrhuje jeho vyrovnanost a v jistém slova smyslu i moudrost. Madame Blanchet je vždy velmi důsledně oblečena do obleku bílé barvy, symbolizující pro ni typický smutek.

Dalším symbolem, jež prostupuje celý příběh, je symbol ptáka. V knize je psáno, že v orientálních zemích se milenci na důkaz své lásky a důvěry obdarovávají ne šperky, jak je zvykem ve světě západním, nýbrž krásným exotickým ptactvem. V tomto příběhu jsou ptáci určitým druhem komunikace mezi Hervém a dívenkou. Při příjezdu Hervého, na důkaz radosti, vypustí dívenka voliéru plnou ptáků a zdraví tak svého milého. Když Hara Kei zavře ptáky zpět do voliéry, symbolicky uvězní radost dívenky. I malý, neustále poskakující hoch s flétnou, dívčin posel, který nakonec dovede Hervého do hor za ostatními, připomíná ptáče. Později je oběšen, protože v Japonsku platí zákon, že sluha nesmí předat milostný vzkaz své paní: v tomto případě byl chlapec sám milostným vzkazem - ptáčetem radostně zdravícím příchozího cizince.

Tato útlá knížka je příjemným čtením pro zimní večery, velmi dobře se čte a zanechává pocit, jakoby nás někdo pohladil hedvábnou šálou. Baricco je autor, který v nás dokáže pozdvihnout vlnu emocí a nechá nás svézt se na jejím hřbetu téměř až ke břehu. Ten zbývající kousek ovšem musíme dojít sami.