Francouzská spisovatelka Marie Darrieussecq (nar. 1969 v baskickém Bayonne) se proslavila hned po vydání své prvotiny Truismes (1996, česky jako Prasečiny, Vetus Via, 1999). Posléze si opakovaně vysloužila nařčení z plagiátu, či lépe odcizení tématu: obvinila ji nejprve Camille Laurens a později také Marie Ndiaye, přičemž v obou případech šlo o dost složité případy, pokud jde o postoj k otázce, kam až sahá autorská licence. A zejména jak obecně lidské problémy prolínají do literatury: mají na jejich zpracování právo jen ti, kdo je poznali na vlastní kůži, anebo i jiní, když na ně však nahlížejí čistě teoreticky? Od r. 2011 Marie Darrieussecq moderuje svůj pořad na rozhlasové stanici France Culture. Má doktorát z literatury a poté, co sama prošla psychoanalýzou, ji dnes prý i osobně praktikuje.

Je autorkou asi deseti románů, píše i povídky, vydala také překlad z latiny (Ovidius), knížku pro děti, knižní esej (o plagiátu), několik uměnovědných publikací. Za román Il faut beaucoup aimer les hommes (Je třeba hodně milovat muže, či spíše Muže je nutné hodně milovat), který kritika přijala velmi příznivě – což v případě M. Darrieussecq nebylo dosud vždy tak jednoznačné –, získala v listopadu 2013 významnou literární cenu Prix Médicis.

Román Il faut beaucoup aimer les hommes uvádí na zadní straně obálky hodně stručná anotace: „Žena potká muže. Láska na první pohled. Muž je černoch, žena běloška. A dál?“ Ten závěrečný dovětek by se ale dal přeložit také jako „No a?“ A někde mezi těmito dvěma dozvuky lakonického shrnutí obsahu leží i vyznění celého románu. Darrieussecq popisuje milostné vzplanutí bílé ženy Solange k černému muži. Vedle úpěnlivé snahy zachytit proces zrodu, krátkého trvání a pozvolného odumírání lásky se textem vine ještě druhá „historie“, odrážející společenská tabu a předsudky, popisující touhu odmítnout je a vytěsnit, což ale bohužel nikdy úplně nepůjde. A to přesto, že celý příběh se v podstatě odehrává jen ve zcela prostých kulisách: v hlavě Solange, kam nahlíží vypravěč(ka?). Ostatní lidé (rodina, kolegové, známí, společnost, svět) buď úplně chybí, objevují se sporadicky, nebo jsou sice na chvíli přítomni, ale Solange stejně zůstane sama. Sama ve smyslu beze své lásky a především sama na to, aby si to vše užila, srovnala a také vypila až do dna.

Čekání na roli

Text se zpočátku zdá být bravurní etudou na téma čekání. Až později se ukáže, že v něm půjde i o něco víc: příběh se pozvolna rozběhne a zamotá. Zamotá ale spíš (opět) jen v rovině nenaplněných citů. Solange se nejprve s přitažlivým černochem sblíží, po váhavém období, kdy se s ním vídá sporadicky, přichází intenzivnější etapa, kdy se zdá, že si navzájem rozumějí a je jim spolu dobře. Autorka mezitím epizodicky popisuje, jak působí navenek, když se oba krásní, relativně populární herci stávají modelovým příkladem zamilované dvojice – v letadle, na výletě v Paříži... Solange se dokonce splní tajný sen a její milý, Kouhouesso, si ji vybere jako představitelku stěžejní ženské role ve svém filmu. Solange se za ním vypraví do africké džunle a je ochotná přetrpět víc než jen nepohodlí, dokonce i jeho ostentativní nezájem – který se však nezdá být odporem, vzdorem, ani naschválem. Jde – snad – jen o mužský přístup ke světu (a k ženě a k lásce). A ten se prostě míjí s ženskou představou o vztahu, o obětování se druhému, o zájmu o druhého.

Další výzva pro autorku je zpracovat příběh dvou druhořadých celebrit. Solange je nepříliš významná hollywoodská herečka baskického původu. V kulisách tohoto příběhu ji však všichni vnímají jako reprezentantku světa francouzského a autorka toto klišé americké představy o drobné, mondénní Francouzce, vkusně oblečené do francouzské značkové módy, také zběžně, ale s gustem a vtipně rozvíjí. Na party se pak Solange zamiluje do druhořadého herce kamerunského původu, který část života prožil v Kanadě (je tedy dostatečně „civilizovaný“). Černoch impozantní postavy a s originálním účesem (jemuž věnuje patřičnou péči, popisovanou opakovaně v několika odstavcích knihy) to sice jako herec daleko nedotáhl, ale posedl se představou, že natočí Srdce temnoty Josepha Conrada. Je přesvědčený, že Coppolova verze (Apocalypse Now) je úplně mylnou adaptací slavného románu, a sám má přesnou vizi o tom, kde by se film měl točit, tj. kde – v Kongu – najít to správné srdce černé Afriky. Odhlédneme-li od trochu nevěrohodného prvku, že nevýznamný herec, jako režisér zcela nezkušený, získá bez větších problémů (i když se při tom, pravda, trochu potrápí) důvěru producentů, a tudíž i peníze, dál se příběh odehrává uvěřitelně: Kouhouesso odjíždí na místo jako první, Solange ho později následuje. Nedostane se jí ale žádného mimořádného uvítání, a už vůbec ne partnerova obdivu za to, že se sama vydala na cestu a zvládla všechny její nástrahy.

Ženský a mužský svět

Autorka popisuje stav věcí (a vztahu), ale přímo žádného z obou protagonistů nehodnotí a neodsuzuje: nechává na čtenáři, aby si svůj názor udělal sám. A zaujmout jasné stanovisko je těžké: Solange je sice „svatá“, ale i ona sama cítí, že je tu „navíc“, je jí jasné, že Kouhouesso žije jen pro film a na nic jiného nemyslí. I když to někdy přesahuje meze chápání – nejen Solangina. Ke katarzi dojde až v poslední kapitole (The End), již otvírá střih v čase – po návratu z Afriky se protagonisté rozešli, a ačkoli žijí oba nadále v Hollywoodu, nevídají se –, teď konečně došlo na premiéru filmu. Solange na projekci pozvala své rodiče a syna z Baskicka (pozůstatek jejího předchozího života, opustila ho hned po narození, dnes už je dospělý – jde o motiv, kterým Darrieussecq navazuje na předchozí román Clèves, v němž vystupuje Solange o něco mladší) a své pařížské přátele...

Román je tedy studie čekání – ženského čekání, odhodlání čekat. Jako by si v něm Solange libovala, jako by se v něm realizovala, protože jí to „jde“. Umí čekat, snaží se druhému nic nevyčítat, a když jí to náhodou „ujede“, je připravena to vzít zpět, nebo se aspoň za takový výlev citů, nároků stydí, a to i sama před sebou. Román se ale zabývá také tím, jak vznikají a jak narůstají nedorozumění. Pomineme-li to, že si od vztahu Solange i Kouhouesso slibují každý něco jiného, jde zejména o pohled na rasovou otázku.

Kouhouesso je sice ten „horší“ z obou postav, ale protože ho Solange celou dobu vidí jen v tom nejlepším světle, i čtenář ho tak vnímá a spolu s ní má tendenci jeho chování „chápat“ a omlouvat. A přitom je v podstatě nesnesitelný: je zaujatý jen svou prací, svým snem, prezentuje své názory, vypráví o své minulosti (jen pokud chce a co chce), jakmile se mu Solange odhodlá s čímkoli svěřit, on to zamluví, převede řeč jinam nebo ji napadne za nevhodné názory... Ale možná je skutečně v právu, on, který má vznešený cíl, důležitou práci, oproti Solange, jež se zabývá jen sebou?

Čtenář tak spolu s hrdinkou zůstává v zajetí obecně platné představy, že muž, idol, dělá všechno správně, má právo jít si za svým a žena by ho neměla obtěžovat svým prožíváním emocí, potřebou plánovat, jiným názorem na společný život. V lásce žena ze své volby zůstává tou podmaněnou, tou čekající... – Nic takového v románu není přímo řečeno, je to další, pomyslná linka textu, která se pomalu rozbíhá paralelně se čtením knihy a naplno doznívá po jejím odložení, pokud tedy máme chuť se nad příběhem ještě zamyslet. Tuto představu vlastně posilují i desítky románů psaných spisovateli-muži a z mužského pohledu, s mužskou pravdou, odsuzující zmíněné ženské stereotypy. Těžko říct, zda autorčin záměr šel až tak daleko, že by svůj pohled na věc a svou verzi příběhu chtěla stavět do opozice k běžnějšímu pojetí. Darrieussecq nicméně při předání letošní ceny (Prix Médicis) uvedla, že si je vědoma toho, že motiv čekání v románu rozpracovává hodně, a to přestože se v minulosti účastnila feministických aktivit. Přiznává si totiž, že „my ženy jsme prostě všechny takové šípkové růženky“ (jak ji ocitovali v Le Monde).

Hollywood, ale francouzský

Text je na první pohled „francouzsky“ propracovaný: autorka přesně ví, co chce říct i co úmyslně nerozvede, nezabíhá do zbytečných detailů a peripetií, vše se zdá mít své místo. Román z prostředí Hollywoodu, vyprávějící příběh dvou herců, ukotvuje v současnosti a reálném světě tím, že si půjčuje pár celebrit: Solange jako mladá točila film s Godardem, teď se kamarádí a na častých party setkává s režiséry a herci, jako jsou George (Clooney), Steven (Soderbergh), Matt (Damon), Vincent (Cassel)... Napodobuje film už strukturou, ale i viděním detailů, inscenováním peripetií (ať statických – Solange čeká v bytě na milence, anebo dějových – „film“, tedy skupina herců, technika, režisér i s ubohým cateringem se vlečou ve vedru africké džungle do hor, kde mají natočit scény v jeskyních).

Struktura je pevně daná a i ta připomíná filmový scénář. „Hollywoodská“ část knihy se odehrává v kulisách slavných filmových studií a občas lehce komentuje tamní zvyky a mravy (směšné móresy celebrit, stres z konkurenčního boje o role, únavný svět čekání ve studiu na realizaci malého štěku v jediné scéně vysokorozpočtového filmu), přičemž hlavní pozornost je věnována detailům Solangina vyčkávání, nejistoty, nekonečně dlouhého bezčasí, kdy jí navíc připadá nejvhodnější své pocity před okolím skrývat.

Po krátkém úseku věnovaném výletu do Francie – kde pařížské dekorace opět slouží jen jako pozadí, tentokrát scénám popisujícím vrcholné souznění, ale i nedorozumění obou protagonistů – se celá druhá polovina odehrává v africké vesničce u řeky a v džungli, kde se postupně natáčejí záběry Conradovy adaptace. Darrieussecq tu věrohodně líčí problémy, jakým čelí každý Evropan či Američan při cestě do země s jinou kulturou, jinou představou o důležitých věcech pro život a jinými možnostmi, jak si zařídit základní pohodlí. Když se k tomu přidá ještě otevřený nezájem Solangina partnera, stává se situace pro čtenáře nesnesitelnou. Nicméně Solange jako by stále neměla dost. Hlas vypravěče konstatuje nevlídnost prostředí, nebezpečí cizí země i ústrky okolí – a Solange ta fakta nevyhodnocuje, nekomentuje, jen bere na vědomí. Nenaříká ani nezuří, a tím pádem nám jako postava může zůstat blízká: spolu s ní čekáme, co bude dál, jestli se to nějak nezlomí. V tom je pravděpodobně síla daného textu: vzdává se emocí, bere svět, jaký je. Tím je také autorčino podání bližší „mužskému“ pohledu na podobné situace a na svět sám. A protože mužský pohled máme podvědomě povýšený na ten správný, je celá kniha přijatelná, nešokuje. Ta historie je jednoduše paradoxní jako život sám.

Spisovatelka si jako titul románu vypůjčila citát z knihy Marguerite Durasové a na její knihy svým způsobem navazuje. Francouzsky specifickou, avšak pro českého čtenáře možná slabší stránkou může být to, že autorka nevypráví příběh standardním způsobem, text tvoří fragmenty jakýchsi záběrů, někdy vzpomínek, útržků rozhovorů nebo myšlenek, které sice nejsou nespojité, navazují na sebe, ale pořád je to zkrátka text, který chce víc než jen převyprávět příběh. I tím je román nápodobou filmu, který nemůže převyprávět vše a nechce ukazovat každý detail.