Stesk jako vždycky vymazal všechny zlé vzpomínky a zdůraznil ty dobré, a jeho nástrahám nikdo neunikl. Z okénka vagónu jsme viděli muže, kteří seděli přede dveřmi svých domů, a stačilo podívat se jim do tváře, abychom věděli, nač čekají. Pradleny na vápenitých březích hleděly na projíždějící vlak s toutéž nadějí. O každém cizinci, který se tu objevil s aktovkou v ruce, si mysleli, že ho posílá United Fruit Company, a všecko že zas bude jako dřív. Při každém setkání, každé návštěvě a v každém dopisu se dřív nebo později objevila táž obřadná věta: "Říká se, že se společnost vrátí." Nikdo nevěděl, kdo to řekl, kdy ani proč, ale nikdo o tom nepochyboval.
Má matka byla přesvědčená, že se z těch nočních můr už vyléčila, poněvadž po smrti svých rodičů přerušila veškeré svazky, které ji spojovaly s Aracatacou, její sny ji však zrazovaly. Jakmile ji někdo zaujal natolik, aby mu je při snídani vylíčila, vždycky to souviselo s jejím steskem po časech banánové společnosti. Přestála i ta nejtěžší období svého života, ale dům neprodala, protože doufala, že za něj dostane třeba i čtyřikrát tolik, až se United Fruit vrátí. Nakonec ji přece přemohla nesnesitelná tíha skutečnosti; ale když ve vlaku slyšela, jak kněz říká, že se společnost musí už každou chvíli vrátit, jen zoufale mávla rukou a řekla mi šeptem:
"Škoda, že nemůžeme ještě nějaký čas počkat, abychom za něj utržili víc."
Zatímco kněz mluvil, projeli jsme jakousi vesnicí, kde se na návsi shromáždil zástup lidí a kapela v úmorném slunci hrála veselé čepobití. Všecky ty vesnice mi vždycky připadaly stejné, a když mne Dědánek vzal do zbrusu nového kina Olympia, které patřilo donu Antoniovi Dacontemu, všiml jsem si, že nádraží ve filmech z Divokého západu se podobají těm, kde zastavoval náš vlak, a když jsem později začal číst Faulknera, i vesnice z jeho románů mi připadaly stejné jako ty u nás. Vlastně to bylo samozřejmé, poněvadž všechny vzešly z mesiášského zápalu United Fruit Company, a postavili je všechny stejně, jako dočasná ležení.

V mých vzpomínkách stál všude na návsi kostel, a barevné domečky z pohádek byly natřené základními barvami. Pamatoval jsem se na čety černošských nádeníků, kteří za soumraku zpívali, a čeledníky na statcích, před nimiž vysedávali dělníci z plantáží a dívali se na nákladní vlaky, projíždějící kolem, i na uličky v lánech cukrové třtiny, kde se ráno probouzeli sekáči, kteří tam padli při sobotních flámech. A pamatoval jsem se i na soukromá města Yankeeů v Aracatace a v Seville na opačné straně trati, jako nějaké obrovské elektrické kurníky obklopené kovovými sítěmi, které se v chladných letních ránech úplně černaly uškvařenými vlaštovkami. Pamatoval jsem se na jejich měkké modré lučiny, kde se procházeli pávi a křepelky, vily s červenými střechami a okna s drátěnými sítěmi, a kulaté stolky se skládacími židlemi na verandách, aby mohli jíst venku, mezi zaprášenými palmami a růžovými keři. Občas bylo přes drátěný plot vidět i krásné unylé ženy v mušelínových šatech a velkých kloboucích se závojem, jak si zlatými nůžkami stříhají na zahradách květiny.
Už za mých dětských let nebylo nijak snadné rozpoznat jednu vesnici od druhé; dvacet let nato to bylo ještě těžší, poněvadž z průčelí nádražních budov mezitím spadly i poslední tabulky s idylickými jmény - Tucurinca, Guamachito, Neerlandia, Guacamayal - a všechny byly ještě ubožejší, než jsem si je pamatoval. Přibližně o půl dvanácté vlak zastavil v Seville, a trvalo nekonečných patnáct minut, než vyměnili lokomotivu a nabrali vodu. To už začalo vedro. Když jsme se zase vydali na cestu, nová lokomotiva nás v každé zatáčce obdařila sprškou sazí, které se oknem beze skla dostaly dovnitř a zasypaly nás černým sněhem. Kněz i obě ženy mezitím v kterési vesnici vystoupili, ani jsme si toho nevšimli, a o to víc mi připadalo, že jedeme úplně sami ve vlaku, který nikomu nepatří. Matka seděla proti mně, dívala se z okna a dvakrát či třikrát si zdřímla, naráz se však úplně probrala a znovu se vytasila s otázkou, které jsem se tak obával:
"Takže co mám říct tatínkovi?"
Pomyslel jsem si, že se snad nikdy nevzdá a nepřestává hledat nějaké slabé místo, aby zvrátila mé rozhodnutí. Chvíli předtím přišla s několika kompromisními formulacemi, které jsem beze všech cavyků odmítl, bylo mi však jasné, že se nestáhla nadlouho. Přesto mě onen nový pokus zaskočil; připravil jsem se na další neplodnou bitvu a odpověděl jsem jí klidněji, než když o tom začala předtím:
"Řekněte mu, že v životě nestojím o nic jiného než být spisovatelem, a také jím budu."
"Ale on přece nemá nic proti tomu, abys byl, čím chceš," namítla mi, "pokud si předtím uděláš nějakou vysokou školu."
Ani se na mě přitom nepodívala a předstírala, že ji náš rozhovor zdaleka nezajímá tolik jako to, co se děje venku.
"Nevím, proč tak naléháte, když dobře víte, že se nevzdám," řekl jsem jí.
Okamžitě se mi podívala do očí a zvědavě se zeptala:
"Proč myslíš, že to vím?"
"Poněvadž vy a já jsme stejní," řekl jsem.
Vlak zastavil na nádraží, kde ani žádná vesnice nebyla, a krátce nato projel kolem jediné banánové plantáže, která měla na bráně jméno: Macondo. Všiml jsem si ho už během svých prvních cest s dědečkem, až jako dospělý jsem si však uvědomil, jak básnivě zní. Nikdy jsem to slovo od nikoho neslyšel, a dokonce jsem si ani nepoložil otázku, co vůbec znamená. Použil jsem ho už ve třech knihách jako jméno smyšlené vesnice, když jsem objevil v jakési encyklopedii, která mi náhodně přišla do ruky, že je to tropický strom podobný ceibě, který nemá květy ani plody a z jehož pórovitého dřeva se dělají kanoe a vyřezává kuchyňské náčiní.

Později jsem se z Britské encyklopedie dozvěděl, že v Tanganice existuje potulný kmen Makondů, a pomyslel jsem si, že od něj to jméno mohlo pocházet. Nikdy jsem si to však neověřil ani jsem takový strom nespatřil. Mnohokrát jsem se na něj v banánové oblasti vyptával, ale nikdo mi nebyl schopen nic říci; možná že nikdy ani neexistoval.
Kolem plantáže Macondo vlak obvykle projížděl v jedenáct hodin a deset minut nato zastavoval v Aracatace; jenže toho dne, kdy jsme s matkou jeli prodat dům, měl půldruhé hodiny zpoždění. Byl jsem právě na záchodě, když začal nabírat rychlost a rozbitým oknem vtrhl dovnitř suchý horký vítr, do kterého se mísil lomoz starých vagónů a zděšené hvízdání lokomotivy. Srdce se mi rozbušilo v hrudi a útroby mi stáhl ledový hnus. Vyrazil jsem co nejrychleji ven, poháněn stejným strachem, jaký lidé pociťují při zemětřesení, a našel jsem matku, jak nevzrušeně sedí na svém místě a vypočítává nahlas všecko, co právě míjelo za oknem jako chvilkové záběry života, který skončil a nikdy už neměl znovu nastat.
"Tohle jsou pozemky, které tatínkovi prodali, poněvadž mu namluvili, že je tam zlato," řekla.
Za oknem se jen mihl dům učitelů adventistů, s kvetoucí zahradou a nápisem na vratech: The sun shines for all.
"To bylo první, co ses naučil anglicky," řekla matka.
"To nebylo první," namítl jsem. "To bylo jediné."
Potom jsme minuli betonový most a závlahový kanál se špinavou vodou z časů, kdy Yankeeové přemístili koryto řeky a odvedli ji na plantáže.
"Tady bývala čtvrť lehkých ženštin, kde chlapi až do rána tančili cumbiambu a místo svíček přitom drželi v rukou svazky hořících bankovek," řekla.

Lavičky na hlavní ulici, mandlovníky sežehnuté sluncem a park u montessoriánské školky, kde jsem se naučil číst. Na krátký okamžik se za oknem rozzářila celá vesnice za jasné únorové neděle.
"Vždyť už jsme na nádraží!" vykřikla matka. "Jak se tu všecko změnilo, když už ani na vlak nikdo nečeká."
To už lokomotiva přestala hvízdat, zpomalila a pak se s dlouhým zasténáním zastavila. První, co na mě zapůsobilo, bylo ticho; bylo až hmatatelné, a dokázal bych ho i se zavázanýma očima rozpoznat mezi všemi jinými. Vedro tak sálalo, že jsme všecko viděli jako přes vlnité sklo. Kam až jsme dohlédli, vůbec nic nenasvědčovalo, že by tu kdy žili lidé, a všecko pokrýval lehký nános rozpáleného prachu. Matka zůstala ještě několik minut sedět, hleděla na vylidněnou vesnici a opuštěné ulice, a nakonec zděšeně pronesla:
"Můj ty Bože!"
To bylo jediné, co řekla, než vystoupila.
Dokud tam vlak ještě stál, měl jsem pocit, že nejsme úplně sami; ale když se znovu rozjel, s náhlým a srdceryvným hvizdem, zůstali jsme úplně opuštění na pospas žhoucímu slunci, a padla na nás celá tíže, která tu všude vládla, nikdo z nás však nic neřekl. Stará dřevěná nádražní budova se střechou ze zinkového plechu a s balkónem přes celé průčelí vypadala jako tropické vydání nádraží, jaká jsme vídali ve filmech z Divokého západu. Prošli jsme po opuštěné stanici, kde už dlaždice začínaly praskat, jak skrz ně prorůstala tráva, a pohroužili jsme se do nehnutého, rozpáleného světa poledního odpočinku, i když jsme se snažili najít pod mandlovníky aspoň trochu stínu.
Už od dětství jsem nesnášel ony nehybné hodiny, poněvadž jsme nevěděli, co máme dělat. "Buďte potichu, vždyť spíme," brblali spáči, aniž by se probudili. V obchodech, na úřadech i ve školách ve dvanáct hodin zavírali a znovu otevřeli až chvilku před třetí. Uvnitř domů zavládla otupělá malátnost, někde tak nesnesitelná, že si pověsili rohože na dvůr nebo si vynesli stoličky pod mandlovníky a spali vsedě přímo na ulici. Otevřený zůstal jen hotel naproti nádraží i s výčepem a s kulečníkovým sálem, a telegrafní úřad vzadu za kostelem. Všecko bylo stejné jako v mých vzpomínkách, ale ještě menší a ubožejší, a vichřice osudu to všecko nenapravitelně zpustošila: tytéž sešlé domy, zrezivělé střechy ze zinkového plechu, hlavní ulice se zbytky žulových laviček a smutnými mandlovníky, to všecko přeměněné oním neviditelným rozpáleným prachem, jenž mátl zrak a spaloval kůži. Ze soukromého ráje banánové společnosti na opačné straně trati, teď už bez drátěného plotu nabitého elektrickým proudem, zůstala jen rozlehlá poustka, kde už nerostly palmy, s pobořenými domy uprostřed vlčích máků a troskami vyhořelé nemocnice. Ani jediné dveře, jediná puklina ve zdi nebo stopa po přítomnosti lidí ve mně nevzbouzely žádnou nadpřirozenou odezvu.
Matka šla velice vzpřímeně, svým lehkým krokem a naprosto mlčky, ani se ve smutečním oblečení nijak zvlášť nepotila, její smrtelná bledost a stažená tvář však prozrazovaly, co pociťuje uvnitř. Na konci hlavní ulice jsme spatřili první lidskou bytost: ženičku chudobného vzezření, která se objevila na rohu ulice Jacoba Beracazy a prošla kolem nás s hrnečkem ze slitiny zinku, olova a cínu, a špatně nasazená poklička jí na každém kroku hrkala. Matka mi šeptem řekla, aniž se na ni podívala:
"To je přece Vita."
Já jsem ji už poznal také. Od dětství pracovala u dědečka a u babičky v kuchyni, a i když jsme se mezitím dost změnili, bývala by nás poznala, kdyby se na nás obtěžovala podívat. Ale to ne: žila už v jiném světě. Až do dneška si kladu otázku, jestli neumřela už dávno předtím.

Když jsme na rohu zahnuli, prach mě přes látku sandálů pálil do nohou. Cítil jsem se tak opuštěný jako ještě nikdy, a pak už jsem uviděl sám sebe i svou matku stejně, jako když jsem jako chlapec viděl matku a sestru zloděje, kterého María Consuegra týden předtím jedinou ranou zastřelila, když se jí pokoušel vylomit domovní dveře.
Okolo třetí ráno ji probudil hluk, jak se je někdo zvenčí snažil vypáčit. Vstala, aniž by rozsvítila, po hmatu našla v prádelníku starodávný revolver, z kterého od tisícidenní války nikdo nevystřelil, a potmě nejen odhadla, kde dveře jsou, ale i přesnou výšku zámku. Potom oběma rukama namířila, zavřela oči a stiskla kohoutek. Nikdy v životě ještě nestřílela, ale i přes dveře útočníka zasáhla.
Byl to první nebožtík, kterého jsem v životě viděl. Když jsem v sedm hodin ráno kolem šel do školy, leželo tělo ještě na chodníku, pod sebou skvrnu zaschlé krve, s tváří znetvořenou kulkou, která mrtvému rozdrtila nos a uchem vyšla ven. Na sobě měl pruhované námořnické tričko a obyčejné kalhoty s provázkem místo pásku, a byl bos. Vedle něj našli ležet podomácku vyrobený hák, kterým se pokoušel vylomit zámek.
Za Maríí Consuegrou přicházeli místní hodnostáři, aby jí projevili soustrast nad tím, že zloděje zabila. Večer jsme se tam s Dědánkem vydali také a našli jsme ji, jak sedí v širokém manilském křesle, jež vypadalo jako obrovský proutěný páv, v kruhu přátel, kteří horlivě naslouchali všemu, co jim už po tisící opakovala. Všichni jí přitakali, že zřejmě vystřelila jen ze strachu. Nato se jí dědeček zeptal, jestli po tom výstřelu ještě něco slyšela, a ona odpověděla, že když hák kovově zarachotil po betonovém chodníku, bylo nejdřív hluboké ticho, hned potom však zaslechla slabý, bolestný hlásek: "Ach maminko!" Zdálo se, že María Consuegra si to srdceryvné zanaříkání vůbec neuvědomovala, dokud se jí na to dědeček nezeptal. Teprve v tu chvíli se rozplakala.

To se událo jednoho pondělka. V úterý dalšího týdne, během poledního odpočinku, jsem zrovna honil káču s Luisem Carmelem Correou, svým nejstarším přítelem už od dětství, když se k našemu údivu spáči předčasně probudili a nahrnuli se k oknům. Na prázdné ulici jsme spatřili ženu v hlubokém smutku s asi dvanáctiletým děvčátkem, které neslo kytici zvadlých květin, zabalenou do novin. Před žhoucím sluncem se chránily černým deštníkem a v nejmenším si nepřipouštěly neomalené pohledy lidí,kteří je pozorovali. Byly to matka a mladší sestra mrtvého zloděje a nesly mu květiny na hrob.
Ona vzpomínka mě pak pronásledovala řadu let jako jednostejný sen, který všichni viděli na ulici, až jsem se jí dokázal zbavit tím, že jsem o tom napsal povídku. Je ovšem pravda, že drama, které ona žena a její dcera prožily, i jejich neochvějnou důstojnost jsem si až do té chvíle neuvědomil, a teď, když jsme s matkou jeli prodat dům, jsem přistihl sám sebe, jak jdu po téže osamělé ulici a ve stejnou vražednou hodinu.
"Připadám si jako tenkrát ten zloděj," řekl jsem.
Matka však nepochopila, co jsem tím myslel. A co hůř: když jsme šli kolem domu Maríe Consuegry, ani se nepodívala na dveře, na kterých ještě bylo vidět, jak se někdo snažil vyspravit otvor po kulce. Když jsem s ní o mnoho let později na onu cestu vzpomínal, zjistil jsem, že se na tu tragédii pamatovala, bývala by však dala vlastní duši, aby na ni dokázala zapomenout. Ještě víc jsem se o tom přesvědčil, když jsme prošli kolem domu, kde žil don Emilio, známější jako Belgičan, veterán z první světové války, jenž v kterémsi minovém poli v Normandii ochrnul na obě nohy, a jedné svatodušní neděle pak jednou provždy unikl mukám paměti pomocí výparů z kyanidu zlatitého. Nebylo mi tenkrát víc než šest let, pamatuji se však - jako by se to stalo včera - jaký rozruch ta zpráva v sedm hodin ráno způsobila. Ona událost nám natolik utkvěla v paměti, že když jsme se do vesnice vrátili prodat dům, matka po dvaceti letech konečně přerušila své mlčení.
"Chudák Belgičan," vzdychla. "Jak jsi tenkrát řekl, už nikdy si pak šachy nezahrál."
Měli jsme v úmyslu jít přímo k domu; když však nám zbýval už jen jeden blok, matka se náhle zastavila a odbočila o jedno nároží dřív.
"Radši půjdeme tudy," řekla. A když jsem chtěl vědět proč, vysvětlila mi to: "Poněvadž mám strach."
Při těch slovech jsem pochopil i já, proč mám žaludek jako na vodě: měl jsem strach, a nejen z toho, že bych měl čelit děsům svého dětství, nýbrž strach ze všeho. Takže jsme šli zacházkou po souběžné ulici jen proto, abychom nepřišli přímo k domu. "Neměla jsem odvahu ho uvidět dřív, než si s někým promluvím," vysvětlila mi matka potom, a zařídila se podle toho. Musela mě málem táhnout za ruku, bez nejmenší výstrahy však vešla do lékárny doktora Alfreda Barbozy, na nároží ani ne sto kroků od našeho domu.