Text Vzkříšení Majakovského byl napsán na počátku osmdesátých let - od jeho prvního mnichovského vydání (1985) uplynula téměř dvě desetiletí. Český překlad Teresie Cvachové, který vyšel koncem loňského léta v nakladatelství ART SLOVO, se náhle ocitl ve zcela neznámém kontextu, odděleném od původního nejen časově, ale i prostorově.

Navzdory sebevraždě spáchané na jaře roku 1930 se básník Vladimír Majakovskij dočkal v sovětské éře své vytoužené nesmrtelnosti. V době slábnoucí totalitní moci bylo zapotřebí opětovného vzkříšení, které by bylo novým pohledem na život a dílo básníka. Úkolu se nezhostil tichý chemik budoucnosti z Majakovského básní, ale ruský spisovatel, esejista a literární kritik Jurij Karabčijevskij (1938-1992). Druhé vzkříšení Majakovského se znovu odehrálo jen v mezích slova, vně tělesnosti, vně básnických vizí, které rozvíjejí filosofii Nikolaje Fjodorova, podle níž je budoucnost podmíněna fyzickým vzkříšením mrtvých otců.

Filologický román, jak zní podtitul Vzkříšení Majakovského, je třeba číst ve dvou oddělených rovinách (obsahové a formální), jež se různou měrou podílejí na jeho závažnosti a netradičnosti. To, co na úrovni vyprávěného mohlo být v ustupující sovětské realitě chápáno jako boření mýtů Majakovského, je v současnosti přijímáno bez emocí, jako výsledek stále přítomného přehodnocování důsledků totalitního režimu.

Majakovskij již nehraje roli pěvce mas, který denně útočí ze všech stran na oddané publikum. Daleko spíše spojuje ruskou avantgardu a socialistický realismus. Majakovskij tak pro své místo na rozhraní dvou uměleckých a historických epoch nemá svou jednoznačnou tvář.

Z mnohosti básníkových podob vychází ve svém eseji i Jurij Karabčijevskij. Snaží se v něm vzájemně propojit protilehlé póly - Majakovského sovětské mýty s jejich absolutním odmítnutím. Podle Karabčijevského není možné Majakovského ztotožnit s jeho bronzovým pomníkem v nadživotní velikosti, v který jej proměnila sovětská ideologie. Stejně tak Karabčijevskij odmítá i skutečnost, že by Majakovskij mohl být její bezbrannou obětí. Místo toho Karabčijevskij nabízí čtenáři svou vlastní alternativu. Básník pro něj není nedotknutelnou modlou, není jím ani nenáviděn či odsuzován. Ve svém pohledu na Majakovského se Karabčijevskij usilovně snaží být nestraníkem. I přes veškeré úsilí je jeho výklad spjat se silným subjektivním hodnocením, které je zdrojem mnoha nepodložených závěrů, jež mnohdy hraničí s pozitivistickým chápáním textu, uzurpujícím si právo na jedinou objektivní pravdu. Karabčijevskij své argumenty čtenáři předkládá, aniž by se snažil rozlišovat mezi biografií autora a jeho uměleckým dílem. Nenávistnou útočnost Majakovského raných veršů vyvozuje z básníkova dětství. Existence lyrického subjektu, nemožnost ho cele zaměnit s biografií autora je zde zcela opomíjena, a tak objasnění motivů násilí či utrpení sklouzává k pochybnému psychologismu.

V touze po objektivitě Karabčijevskij vychází z vlastních slov Majakovského. Na začátku své biografie se Majakovskij zmiňuje o tom, že fakta básníkova života jsou zajímavá jen pokud byla ustálena slovem. Karabčijevskij tato slova převrací. Z básní Majakovského je vyvozován usvědčující materiál, který se daleko spíše než k básníkovi vztahuje k historické postavě.

Formální dokonalost literárních děl Majakovského Karabčijevskij nepopírá, nic víc za ní však nenachází. Forma se vší svou umělostí a deklarativností je pouhou maskou, jež zakrývá významovou prázdnotu. Tuto mechanickou konstrukci, podle slov Karabčijevského, není možné uvést do pohybu, ačkoli především jemu jsou věnovány Majakovského básně, dynamicky členěné do výrazných rytmických celků. Autor veršů je degradován na "mistra povrchnosti jazyka a génia slovního gesta", pro kterého se vnitřní obsah veršů rovná nule.

V částech knihy, které se nevěnují filologickému rozboru básní, Karabčijevskij akcentuje nejednoznačnost postavy Majakovského, která se rozpadá na systém masek. V souvislosti s literární tvorbou od této podstatné skutečnosti odhlíží a nepřipouští existenci více podob a poloh básníka Vladimíra Majakovského. Místo toho se ptá po pravdivosti uměleckého díla vzhledem k reálnému životu. "Je si vůbec možné představit všechna ta mrtvá těla? Je možné je cítit pod svýma nohama?" ptá se Karabčijevskij. Chceme-li se vyhnout obviňování Majakovského z bezcitnosti či surovosti, výsledkem podobných otázek musí být básník bez obrazotvornosti. Verš "dívám se rád, jak umírají děti" je pro Karabčijevského nemyslitelný i v hranicích fantazie, raději ji Majakovskému nepřiznává, bez ohledu na to, že bez ní básník přestává být básníkem. Před očima čtenáře není básník kříšen, ale naopak pohřbíván.

Přesto zůstává vzkříšení hlavním tématem knihy a prostupuje ji hned v trojí podobě. Předně chce Karabčijevskij sestavit původní a ničím nedeformovanou podobu Majakovského. Nechává se vést cestou prolínání literárního díla s osobním básníkovým životem, což ho velmi často přivádí k unáhleným soudům. Dále poukazuje na touhu samotného Majakovského po fyzické nesmrtelnosti, kterou si básník sliboval od budoucnosti a její všemocné techniky. Nakonec Karabčijevskij novou tvář Majakovského hledá v jeho pokračovatelích a epigonech (Jevtušenko, Rožděstvenskij, Vozněsenskij, Pasternak, Cvětajevová či Brodskij), jejichž spojení s ním je mnohdy překvapující. Všechny tři nabízené varianty vzkříšení spolu vytváří dosud neznámou podobu Majakovského, zbavenou všech stereotypů. Samotné Vzkříšení Majakovského se však utápí v množství textů, které podobně demaskují sovětskou skutečnost. Karabčijevského esej se tak postupně sám stává novým stereotypem.

Nehledě na to zaujímá Vzkříšení Majakovského přední místo v současné české překladové literatuře - tentokrát nikoli pro svůj kontroverzní obsah, ale především pro svou formální stránku. Žánr označený jako filologický román je pro českého čtenáře neobvyklým čtením - především pro své místo na pomezí odborné a krásné literatury. Vzkříšení Majakovského neaspiruje na literárněvědnou publikaci. Jeho čtenář si musí být vědom jeho možností, musí přijmout jeho uvolněný esejistický styl, který autorovi dovoluje vyprávět příběh, jehož hrdinou je básník.

Na počátku knihy se Karabčijevskij věnuje vztahu Majakovského básní k jejich čtenářům. Přes výraznou deklarativnost tyto básně charakterizuje jako uzavřené do sebe samých, jejich autor je označen za básníka bez čtenáře, za básníka obracejícího se k němému publiku.

Karabčijevskij volí zcela protichůdnou cestu, která znamená neustálý dialog se čtenářem, který stejně jako autor hodlá přemýšlet o předmětu jejich rozhovoru, o tom čím vším byl a je Vladimír Vladimírovič Majakovskij. Výsledkem takové rozpravy není a ani nemůže být jediná a nezpochybnitelná pravda, neboť její smysl se nenachází úhledně zabalen v závěru knihy, ale v průběhu čtení, který neustálým kladením si otázek bez nároku na nevyvratitelnou odpověď.