Před třemi lety k nám Argo uvedlo britskou prozaičku Jeanette Wintersonovou (nar. 1959). Její debut Na světě nejsou jen pomeranče zaujal nejenom výstižnými postřehy ze života jedné vrstvy britské společnosti, ale především vytříbeným jazykovým citem, schopností postihnout nuance mezi četnými rovinami jazyka a také hravostí. Právě jazyk a hravost, potažmo jazyková hravost, jsou hlavními aspekty jejího druhého románu Vášeň. Ten Argo vydalo teď, opět v překladu Lenky Urbanové, jež znovu prokázala neobyčejný vhled do autorčina stylu.

Nejlepší autorčina kniha
Jeanette Wintersonová byla v poslední době v Británii vystavena palbě kritiky. Pravda, částečně nevraživost vyprovokovala sebevědomými prohlášeními, že se jako spisovatelka vyrovná Shakespearovi, mnohým nevoněla ani její poměrně agresivní mediální kampaň, ovšem skutečností zůstává, že její poslední knihy za těmi ranými poněkud zaostaly - jako by nakonec vždy dala čtenáři méně, než slibovala. To ovšem rozhodně není případ Vášně, vedle Štěpení třešně (Sexing the Cherry) asi nejlepšího autorčina románu.

Oproti první, silně autobiografické knize teď Wintersonová sáhla do minulosti, konkrétně na úsvit 19. století, doby Napoleonovy, rodícího se romantismu a sklonku éry velkých šarlatánů typu Cagliostra či Casanovy. Kniha sestává ze dvou narativních linií, jež se posléze protknou. Ta první zachycuje dospívání francouzského chlapce, jeho vstup do napoleonské armády a peripetie vojenského života. Ta druhá neméně spletité osudy mladé ženy, často vystupující v převleku za chlapce, pohybující se v oslnivém benátském světě, plném hazardu, převleků, ale i intrik - to vše v těsné blízkosti uhrančivé, ale zároveň nevyzpytatelné laguny. Dvě hlavní postavy, Henri a Villanella, se setkají za Napoleonova ruského tažení - on jako císařův sluha a kuchař, ona jako prostitutka, prodaná armádě rozezleným manželem, jemuž kdysi uprchla. Společně se vracejí do Benátek (kde Villanella kdysi "nechala své srdce") a zde se kruh uzavírá: bývalý Villanellin manžel, v němž Henri pozná svého kolegu z armády, je dostihne, Henri jej v souboji zabíjí a je odsouzen do blázince. Nešťastně zamilovaný do Villanelly, odmítá věž blázince opustit, i když se mu tato možnost nabídne.

Oslava hry
Dějová stránka, jakkoli ve svých bizarních aspektech zajímavá, ovšem není na knize tím hlavním. Autorčinou silnou stránkou jsou především bravurní popisy, zdařilé zachycení zvláštní atmosféry Benátek a zlomkovité meditace o povaze lásky, vášně a sexu. To vše je zakomponováno do jednoho velkého rámce, a tím je hra: hra jako hazard, jako neustálá a nepředvídatelná výměna (v tomto případě dokonce i srdcí), jako cosi, co se nás zmocňuje, je silnější než naše vůle a jako takové naprosto nevyzpytatelné. Ludickou atmosféru okázalého benátského prostředí dotvářejí mýty o gondoliérech (z jejichž prostředí Villanella vzešla), záhadné věštby místní poustevnice a neustálé balancování mezi vážností a nevážností, mýtem a faktem, rozumem a šílenstvím. "Hraješ, vyhraješ, hraješ, prohraješ. Hraješ."

Vášeň je mohutnou apoteózou nejen vášně, ale především hry jako zásadního aspektu lidské přirozenosti, fenoménu, jejž Huizinga nazval "homo ludens". Ale - a to je na knize obzvláště zajímavé - není to oslava výhradně optimistická. Ve hře (a vášni, lásce atd.) je stejně bolesti jako radosti, člověk se vrhá do víru, kde záleží snad na štěstí, snad na osudu, snad na něčem úplně jiném...