Příští rok v dubnu uplyne 400 let od smrti Williama Shakespeara a nakladatelství Hogarth Press, následovník stejnojmenného podniku manželů Virginie a Leonarda Woolfových, si při té příležitosti předsevzalo vydat sérii prozaických zpracování Shakespearových her od několika současných autorů. Český překlad úvodní publikace edice Shakespeare 400, románu The Gap of Time britské autorky Jeanette Wintersonové, vydalo pod názvem Trhlina v čase v říjnu (kdy vyšel i originál) nakladatelství Práh. Po Wintersonové představí své verze Shakespearových her Howard Jacobson (Kupec benátský), Anne Tylerová (Zkrocení zlé ženy), Margaret Atwoodová (Bouře) nebo Tracy Chevalierová (Othello). Velká očekávání vzbuzují i autoři thrillerů, kteří jsou do projektu zapojeni: jak asi bude vypadat Hamlet z pera Gillian Flynnové a Macbeth Jo Nesbøa? Krále Leara se má pak zhostit expert na rodinné tragédie Edward St Aubyn. Od autorů se očekává, že přijdou s moderním zpracováním, ale zůstanou „věrni duchu původních her“.

Jeanette Wintersonovou (1960) nejvíce proslavily její rané romány, zejména autobiograficky laděný debut z roku 1985 Oranges are not the only fruit (č. 1998, Na světě nejsou jen pomeranče) a novela z období napoleonských válek, která vyšla o dva roky později pod názvem Passion (č. 2000, Vášeň). V Trhlině v čase převedla autorka do současnosti jednu ze Shakespearových „pozdních romancí“, Zimní pohádku. Wintersonovou ke hře pojí silné osobní pouto – v jejím centru stojí příběh odloženého dítěte a v úvodu autorčiny životní dráhy adopce v jejích pěti měsících.

Podobných postmoderních podniků s cílem přetvářet pro současné publikum díla klasiků poslední dobou přibývá jak hub po dešti; například nakladatelství HarperCollins se takto věnuje Jane Austenové. Sama Wintersonová má už zkušenost z dalšího podobného projektu, v jehož rámci známí spisovatelé převypravovali mýty (účastnil se ho mj. Miloš Urban s románem Pole a palisáda). V románu Weight (Tíha) z roku 2005 se Wintersonová zaměřila na příběh obra Atlanta nesoucího na ramenou nebeskou klenbu a Héraklea, který mu s tím vypomůže.

Autorka přesně sleduje Shakespearovu dějovou linku a zároveň nechává příběh ožít v ryze současných časoprostorech. Z krále Sicílie Leonta se stává Leo, londýnský majitel firmy Sicilia, a z jeho přítele, českého krále Polixena zase vývojář počítačových her Xeno z jižanského města New Bohemia v USA. Leontes/Leo je přesvědčen, že jeho žena Hermiona (u Wintersonové Mimi) je mu s jeho přítelem nevěrná a že dítě, které čeká, je Polixenovo/Xenovo. Toto přesvědčení, na němž vládce Sicílie se slepou žárlivostí trvá, vede k odvržení novorozené dívky Perdity (jediná postava se stejným jménem u Shakespeara a Wintersonové) a zhroucení její matky. Poté se posuneme v čase o šestnáct let a sledujeme, jak se Perdita zamiluje do Florizela/Zela, syna úhlavního přítele svého otce. Nakonec se opět shledá se svými rodiči.

Znalci hry v románu ocení řadu půvabných aktualizací. Když se chce například sicilský král dobrat pravdy ohledně Perditina otcovství, vyšle poselstvo do věštírny v Delfách. Finančník Leo si přirozeně nechá udělat testy DNA. Ani jednou z těchto zaručených metod se však Perditin otec nenechá přesvědčit. Wintersonová nicméně Shakespearovu hru neaktualizuje pouze na úrovni jednotlivostí, ale šikovně do příběhu vplétá různorodá témata dneška, jako jsou finanční krize, homosexualita, postavení černochů v USA nebo počítačové hry. Zároveň je třeba podotknout, že autorka lehce pozměňuje vyznění celé hry, když namísto Lea nechává závěrečný monolog pronést Perditu, čímž upevňuje její postavení v centru celého příběhu.

Zejména v pasážích odehrávajících se v New Bohemii je dobře patrný autorčin cit pro smyslovost ve spojitosti s milostnými vztahy, ale i přírodou. V jedné z úvodních scén se strhne působivá, až surreálná letní bouře – jako by země potřebovala náležitou očistu, aby z ní mohly vykvést následující, do určité míry fantaskní události: „Ulice v sobě zadržovala horko nastřádané za celý den, týden, měsíc, za celé roční období. (…) Budilo to dojem, že se povětří žene od země a ne z nebe. Kličkoval jsem jako mezi šrapnely, od jednoho vchodu k druhému, a v syčící páře jsem si ani neviděl na nohy. Na schodech kostela jsem se z bublající pěny na minutku dvě dostal.“ Když se pak Xenův syn Zel dvoří Perditě, sedne si vedle ní, aby jí zkusil číst z ruky: „Byla to dobrá výmluva, proč přitisknout své dlouhé pevné stehno k jejímu dlouhému pevnému stehnu.“

Wintersonová skvěle navozuje poetickou až „pohádkovou“ atmosféru. Jednotlivé kapitoly mají názvy jako Zde ve vašem městě nebo Krkavci káňata vlci medvědi, přičemž jsou často poměrně krátké, a román se tak pozvolna utváří z přetržitých obrazů. Dějové scény autorka místy prokládá zamyšleními nad povahou času nebo tím, co se právě odehrálo. Klíčovým poetickým prostředkem, jakkoli podivně to může znít, je pak Xenova počítačová hra na motivy Nervalovy povídky o padlém andělu, kterou postavy hrají.

Jediná výhrada vůči Trhlině v času souvisí s úskalími, jež s sebou nese převod divadelní hry do románové formy. Věrnost Shakespearově předloze u Wintersonové znamená mimo jiné i to, že se postavy jeví jako trochu příliš lehce načrtnuté. V divadelní hře je formuje jejich mluva, která v románu nikdy nemůže dostat takový prostor – nehledě na herecký projev představitelů a další inscenační prostředky. Román si ale žádá plastické postavy, do kterých hrdinům knihy něco málo chybí, a také pečlivěji budovaný děj. Vzhledem k tomu, že čtenáře bude v prvé řadě zajímat, jak se autorka vypořádala se svým zadáním, to ale není až tolik na překážku.