První román, jímž byla Lídia Jorge – zásluhou překladatelky Lucie Luz a nakladatelství Protimluv – představena na českém knižním trhu, je spojen se symbolickou sérií čtyřek: v překladu text vyšel v roce 2024, v původní verzi roku 2014 a odehrává se v roce 2004. Příběh navíc reflektuje události roku 1974, portugalskou karafiátovou revoluci, která změnila směr vývoje této země.

Ana Maria je na stáži v americké televizní stanici CBS, když přijde výzva, aby se zapojila do projektu „Probuzená historie“, jenž by měl připomínat evropské dějinné milníky. Situaci Portugalska sedmdesátých let, do níž se má Ana Maria v rámci projektu ponořit, Lídia Jorge v úvodu knihy zajímavě evokuje dopisy adresovanými americkému velvyslanci, jež zachycují tehdejší nálady a názory obyvatel. Vtahují nás do země pod vládou salazaristické diktatury, kde k údivu světa dojde 25. dubna 1974 k nenásilnému převratu vedenému Hnutím ozbrojených sil. Válečná reportérka Ana Maria se tak vydává ze Spojených států zpět do své vlasti, aby připomněla étos poklidné revoluce a „toho drsného, chudého, vznešeného, odolného, málomluvného národa, tvrdého jako skála, jenž byl kdysi velkým národem moří, doplul až do Japonska a obeplul celý svět, a teď se po různých protivenstvích uměl vrátit do svého kouta, dohodnutým způsobem složit zbraně a dostát svým závazkům“ (s. 27).

Autorka buduje svůj román kolem reálných předobrazů („stratég revoluce“ Otelo Saraiva de Carvalho, velvyslanec Frank Carlucci, topografie Lisabonu, fotografické záběry z 25. dubna aj.) a pomocí dokumentaristicky puntičkářských detailů, ale obohacením příběhu o další figury a rozehrané epizody se pouští do fikčních vod.

Ana Maria je dcerou slavného novináře Antónia Machada (český čtenář by ho mohl zaměnit za španělského básníka Antonia Machada, jemuž u nás vyšly překladem knihy Země Alvargonzálezova a Kastilské pláně, avšak tento klasik žil v letech 1875‒1939, a jedná se tedy o pouhou shodu jmen). Její otec patřil do kroužku exponentů nového režimu a dcera teď jako východisko k reportážní cestě použije společnou fotografii otcových přátel z roku 1975. Ta jí nejen otevírá dveře do dalších vrstev vzpomínek respondentů, ale také jitří vzpomínky na matku a připomíná nevyřešené spory s otcem. Dle očekávání se hrdinka bude muset nejen vyrovnat s odhalováním minulosti, avšak také čelit přítomnosti.

Setkání s jednotlivými účastníky večeře, zachycenými na fotografii, umožňuje Aně Marii a jejím přátelům-reportérům hlouběji nahlédnout do tehdejšího prožívání událostí – a také pozdějších sporů. Metaforické „dolování starých nábojnic zaseknutých mezi dlažebními kostkami“ odhaluje vývoj portugalské společnosti posledních desetiletí. Po euforické chvíli nenásilného převratu postupně převládla rutina porevolučních dob, v nichž se většina aktérů v podstatě propadla do zapomnění. Mladí lidé nevědí, čí jména nesou ulice a s jakými dramatickými událostmi jsou spojena centrální místa Lisabonu. Kolektivní hrdinství pěti tisíc mužů Hnutí ozbrojených sil, kteří vpochodovali do hlavního města a převzali moc, nese auru lidovosti a demokratičnosti bez piedestalu výrazných a připomínaných celebrit, současně se však jednotlivci ve své skromnosti velmi rychle rozplynuli v každodenním běhu dění či se svým naturelem nehodili do následných dob. „Ustát tenhle romantický okamžik po zbytek života, tváří v tvář banalitě všedních dnů, […] zcela jistě podnítilo předem prohrané a k deziluzi odsouzené boje.“ (s. 170)

Lidia Jorge tímto vyprávěním otevírá množství navzájem propojených témat, která se dotýkají na jedné straně reportérské práce, na straně druhé fungování paměti: subjektivita emocí, zapomnění, selektivnost vzpomínek, náhoda, etický přístup k pamětníkům, orální historie, novinářská sugesce, marginalizace či romantizace, křivdy, paměť jitřená fotografiemi, filtr kamery, marnost připomínání, hrozba patosu, osobnost a nevyřešená minulost tazatele ad. Setkání s pamětníky postupně rozevírají vějíř možností, jak staré události připomínat a jakým způsobem skrze mýtus karafiátové revoluce prosvítá historie.

Každý z respondentů se pochopitelně k třicet let staré minulosti vztahuje jinak, s ohledem na další směřování či roli, kterou ve společnosti zaujal. Aktéři karafiátové revoluce také při rozhovorech využívají různé uhýbavé jazykové strategie, ať už se jedná o heroizaci, marginalizaci, či ironizaci. Lídia Jorge zde ukazuje, že jádro jednotlivých sdělení je pokaždé překryto vrstvou balastu, osobních aspirací, obranných masek i inscenovanosti situace.

Mýtus karafiátové revoluce se postupně víc a víc zhmotňuje v samotném otci hrdinky, zatímco dcera s otcem kolem sebe doma opatrně našlapují. To, co se Ana Maria dozvídá o prožívání minulosti a současném obrazu tehdejších událostí, se promítá do jejích soukromých myšlenek o stárnoucím zarputilém otci. Rádoby objektivní reportáž se stává sondou do rodinných vztahů, křivd a milosrdných lží. Střet, který proběhne na posledních stránkách centrální části románu, se proto nevyhnutelně točí kolem toho, zda Ana Maria svým projektem pošlapala odkaz a svět, jehož byl António Machado součástí, ale který se propadá do přetvářky a zapomnění. Lídia Jorge však tuto linii nesentimentálně utíná a v závěrečném finálním scénáři historického pořadu, jenž z této reportážní cesty vznikl, postava otce chybí a vypravěčka rýžuje z rozsáhlého natočeného materiálu jen to „nezapomenutelné“.

Lídia Jorge (nar. 1946) patří k nejpřekládanějším autorkám současné portugalské literatury. Po Nezapomenutelných nabízí letos nakladatelství Argo, tentokrát v překladu Marie Havlíkové, i její nejnovější románu z roku 2022 s názvem Milosrdenství (Misericórdia). Českému publiku autorka svá díla představí v květnu na veletrhu Svět knihy – čestným hostem jeho letošního ročníku bude totiž právě Portugalsko.