Norská spisovatelka Marie Aubert (nar. 1979) se českým čtenářům představuje poprvé. Vystudovala žurnalistiku a literární vědu, působila jako literární kritička a dnes pracuje v nakladatelství. Debutovala v roce 2016 sbírkou povídek, po níž následovaly dva útlé romány. Ten první, za který obdržela Cenu mladých kritiků a získala nominaci na Cenu knihkupců, vyšel nyní v českém překladu pod názvem Dospělí lidé (2019). Přes dosud spíše skromnou autorskou tvorbu patří Aubert k výrazným tvářím norské literární scény nejen díky příznivým ohlasům kritiky, ale i vysokým prodejům. Práva na vydání románu Dospělí lidé se dosud prodala do sedmnácti zemí a jazykových oblastí včetně němčiny, španělštiny a angličtiny.

Rodinná oslava

Architektka Ida nemá manžela ani děti, nevzdává se však naděje a rozhodne se nechat si zmrazit vajíčka. S touto novinkou se plánuje vytasit na rodinné oslavě, kam se svým partnerem míří také její mladší sestra a matka. Když se ovšem na chatě uprostřed norské přírody všichni sejdou, veškerou pozornost na sebe strhne Idina sestra oznámením, že se jí po mnoha marných pokusech konečně podařilo otěhotnět. V důsledku toho neustále vyžaduje plnou pozornost manžela. Ten však už má dceru z předchozího vztahu, po dalším dítěti nijak zvlášť netouží a své ženě se tak trochu vyhýbá. Ida se cítí upozaděná podobně jako v dětství a na povrch se derou křivdy, které dosud dřímaly zasuté ve vzpomínkách.

Kdo zná alespoň trochu skandinávskou literaturu nebo kinematografii, toho oblíbený motiv rodinné sešlosti fungující jako katalyzátor vztahových dramat nijak nepřekvapí. Autorce se na skromném prostoru daří nastolit celou řadu témat – od sourozenecké rivality přes úskalí rodičovství po společenská očekávání. Jako červená nit se přitom textem táhnou rozličné aspekty mateřství. Mít děti, nebo je nemít? Co když je jeden z partnerů chce víc než ten druhý? Mají rodiče kvůli dětem zůstávat v nefunkčním vztahu, nebo je lepší variantou rozvod? Dá se sourozencům věnovat stejný díl lásky a pozornosti? A jak žít bez dětí?

Strohý styl a nesympatické postavy

Román se vyznačuje příjemně civilním stylem, jazyk neobsahuje žádné kudrlinky ani neotřelé metafory a svou strohostí výborně dokresluje napjatou, dusnou atmosféru, která na chatě panuje. Přímá řeč, s níž autorka vzhledem k hojné interakci postav nešetří, působí přirozeně a jednotlivé repliky jako dobře odposlechnuté z reálného světa. Důležitou roli v textu hraje i nevyřčenost – zdaleka ne vše je vysloveno nahlas, a my tak podobně jako v knihách dánské spisovatelky Helle Helle musíme číst mezi řádky.

Postavy autorka nešetří a ukazuje je spíše v horším světle. Ida na mladší sestru žárlí a neváhá flirtovat s jejím manželem. Sestra se chová sebestředně, každou chvíli jí něco vadí a po Idě poněkud bezcitně požaduje, aby se za finanční náhradu vzdala vlastnického práva na rodinnou chatu, protože ji chce mít jen pro sebe, pro svou novou rodinu. Matka straní těhotné dceři, aniž si všimne, v jakém duševním rozpoložení se Ida nachází. S hrdinkami se sympatizuje jen obtížně, avšak jejich charaktery a motivace jsou vylíčeny věrohodně. Všichni někdy žárlíme, jsme zdánlivě bezdůvodně protivní nebo se nedokážeme na věc podívat z jiné než vlastní perspektivy. Ne vždy se jednoduše chováme dospěle, vyzrále a racionálně.

Ač pobyt na chatě neprobíhá zrovna idylicky, na žádná šokující tajemství z minulosti, která by vše převrátila na hlavu, nedojde. Tím se Dospělí lidé zásadně liší od mnoha jiných, zejména švédských románů, které na Severu v posledních letech trhají prodejní rekordy a hojně se překládají také do češtiny (Z popela Alexe Schulmana, Půjdu s tebou Liny Nordquist, Odkaz Niny Wähä, Můj bratr z pera Karin Smirnoff). Obyčejní lidé s běžnými problémy moderní doby jsou tudíž velmi osvěžující.