Oceány jsou již téměř vylovené, plocha obdělávatelné půdy se nebezpečně zmenšuje a nad lidstvem visí hrozba války o důležité zdroje. Jediné východisko proti tragickým dopadům klimatické krize nachází Eva, hrdinka stejnojmenného románu Eva (2023, č. 2024), v redukci porodnosti. S každým nepočatým dítětem se totiž ročně dá ušetřit 58,6 tun CO2, čímž se může snížit ekologická stopa a oddálit vyčerpání přírodních zdrojů. V kontroverzní eseji Ochrana před otěhotněním zachraňuje život hlásá hrdinka, že každé nově narozené dítě bude strádat v nedostatku a čelit tvrdým důsledkům neekologického stylu života předchozích generací. Článek společnost odsuzuje jako neetický, neboť ženám odpírá primární roli matky, a provází jej řada agresivních reakcí, z nichž některé končí i výhružkou smrti. Jak je vidno, autorka Verena Kesslerová (nar. 1988) střílí v románu vskutku ostrými náboji, když si bere na paškál pro mnohé nedotknutelný úděl ženy jako matky. Otevírá aktuální otázku mateřství, vymezuje jeho vliv na klimatické změny a přezkoumává jeho hodnotu v dnešní společnosti. Jsou ženy stále definovány výlučně skrze mateřství? Mají vůbec právo nechtít děti? Jakou pozici zaujímají otcové? A je nutné děti nemít, abychom zachránili Zemi?

Kesslerová k předestření možných odpovědí zvolila čtyři částečně propojené příběhy s rozdílnými protagonistkami. Každá z nich nabízí jednu variantu, jak vnímat mateřství, žádná však nemá dle autorky za úkol ukázat jedinou správnou cestu, ale pouze přimět čtenáře o tématu přemýšlet a dojít k vlastnímu rozhodnutí. Kromě zmiňované ekologické aktivistky a učitelky Evy Lohausové, která se dobrovolně zříká vlastních dětí, se v románu setkáváme se sestrami Sinou a Monou a bývalou sekretářkou z Eviny školy. Úvodní kapitolu otevírá rozhovor Evy s novinářkou Sinou, který zásadním způsobem ovlivní její osobní život. Sinino vyprávění v první osobě pojednává o zprvu idylickém vztahu s Milem, nedaří se jim však počít potomky. Sina si po setkání s Evou čím dál více uvědomuje, že s ní v mnohém souhlasí a že ji do role matky více než vlastní přání nutí touha uspokojit přítele. Autorka jejich cestu za početím popisuje realisticky (hlídání ovulace, nechuť k ovulačnímu sexu, návštěva lékařů, opakovaná zklamání z negativních těhotenských testů) a věrohodně, jako by vše sama prožila. To se týká i ostatních tří hrdinek, do kterých se spisovatelka umí stoprocentně vcítit a vystihnout jejich myšlenkové pochody.

Země se potápí a nastupuje stále více lidí

Následuje kapitola o Evě psaná ve třetí osobě, jež po vydání Sinina provokativního článku musí odejít z práce ve školství a odstěhuje se na venkov. Přechod do er-formy působí příjemně, neboť se postavy od sebe jasně oddělí. Zároveň však vyprávění zůstává velmi osobní a dává nám nahlédnout do Evina nitra. Poznáváme ji jako obyčejnou ženu (po rozchodu si vybije vztek na staré zdi, do které mlátí bouracím kladivem), jejíž názor nepramení ze zahořklosti a ani není extremistický, nýbrž nabízí alternativu k řešení klimatické krize. Průlomovou informaci představuje pro Sinu (a pravděpodobně i pro čtenáře) porovnání uhlíkové stopy dětí narozených ve vyspělých a rozvojových zemích. Děti žijící v Německu spotřebují dle Evy v průměru třicetkrát více zdrojů než děti ze subsaharské Afriky, čímž nabourává mylnou představu o tom, že by se omezení natality mělo týkat výhradně zemí třetího světa. Hrdinku Evu staví autorka výmluvným názvem románu Eva na úroveň biblické první ženy, pramatky veškerého lidstva, a prezentuje ji jako první ženu hlásající stop stav porodnosti za účelem uchování kvalitního života budoucí generace. Z ženy „život dávající“ (jak se vykládá hebrejský význam jména Eva) se tak sice stává žena životy beroucí, ale i zachraňující. 

Třetí hrdinka, Sinina sestra Mona, vypráví opět v první osobě a chvílí při četbě trvá, než si její hlas oddělíme od první vypravěčky Siny. Mona má tři krásné děti a moderního partnera podílejícího se na výchově, ale potřebuje pauzu. V jejím příběhu se stáváme svědky náročného a mnohdy hektického rodinného života, ve kterém se ženy snaží být dokonalými matkami (ale i manželkami a zaměstnankyněmi). A mnohdy si čas strávený s dětmi ani nedokáží užívat, protože se ocitají na konci svých sil. S každým Moniným dítětem se životy sester od sebe vzdalují, a i když jedna druhé trochu závidí, převážně se vzájemně spíše litují. Jejich protichůdné životní styly místy připomínají sestry z románu australské spisovatelky Meg Masonové Trýzeň a touha (2020, č. 2023), ve kterém bezdětná novinářka Marta přihlíží tomu, jak její vyčerpaná sestra rodí jedno dítě za druhým. Mona odjíždí se Sinou na dovolenou, aby jí pomohla překonat těžké životní období, ale je to především ona, kdo si potřebuje odpočinout a existovat chvíli jen sama pro sebe. 

„Nemít děti ušetří utrpení.“

Závěrečná kapitola je v mnohém překvapením. Po Monině vypravování může čtenář nabýt dojmu, že už Kesslerová vyčerpala základní typy přístupů k mateřství a poslední část bude pouze jakýmsi shrnutím, ale čtvrtá hrdinka – svobodná matka – dává předchozím příběhům další rozměr. Děj zde nebudeme vyzrazovat, snad jen že některé pasáže v ich-formě střídá nevšední du-forma, čímž se autorce daří nejen navodit intimní tón, ale také kapitoly znovu stylisticky odlišit. Ačkoliv se děj románu točí okolo ženských postav, prostor v něm dostanou také děti a muži. Ti zde vystupují jako nezávazní milenci, otcové od rodiny nebo partneři, pro které k úplnému naplnění vztahu dochází až s potomky. V Evině příběhu zaujme postava holčičky Josi, která jí pomáhá při rekonstrukci starého venkovského domku a která Evu ukazuje jako vnímavou, empatickou bytost. Eva sice nejdřív rozšlape Josin dětský sen o práci badatelky v pralese, když jí řekne, že žádné džungle brzy existovat nebudou, avšak nakonec jí pomůže najít novou naději. (Josi vlastní slepičku, kterou pojmenovává Pepička. V němčině nese vtipnější, leč nepřeložitelné jméno Rihenna, vycházející ze spojení Rihanny a slova Henne pro slepici.)

Kesslerová vypráví zcela přirozeně, nenuceně a píše s neuvěřitelnou lehkostí. Vidí hluboko do duše svých hrdinek, vyzná se v zapeklitých partnerských vztazích a má smysl pro autentický popis detailů všedního dne. S každou z protagonistek se lze v něčem ztotožnit, a i když se nejedná o humoristický román, některé situace a podobnosti s našimi životy působí až úsměvně. Autorka nechává vyřčené otázky záměrně otevřené a probouzí celou plejádu intenzivních emocí. Ve svém nitru tak můžete při četbě objevit soucit, pocit provinění, strach o budoucnost, smutek, ale i vděk, obdiv, chuť o věcech více přemýšlet a odvahu jednat.