Sheila Heti je autorka povídek, novel, divadelních her i mnoha rozhovorů pro časopis The Believer, kde pracovala jako redaktorka. Mezi její nejznámější knihy patří How Should a Person Be? (Jaký by měl člověk být?) o možnostech identity, štěstí a umění, inspirovaná rozhovory s jejími přáteli, dále publikace Women in Clothes (Ženy v oblečení), která přibližuje, jaký mají vztah k oblečení ženy z celého světa, nebo novela Pure Colour (Čistá barva), v níž se Heti vyrovnává se smrtí otce a její vyprávění balancuje na hranici abstrakce.

Mateřství je první autorčina kniha přeložená do češtiny, v poutavém grafickém provedení vyšla v malém nakladatelství Také Take Take a za první půlrok od vydání stihla i dotisk. Sheila Heti se v ní zabývá svými typickými tématy, jako je tlak společnosti na jedince, vlastní identita, ženství a hranici mezi realitou a fikcí. Kniha se v roce 2018 dostala na shortlist kanadské ceny Giller a diskuzi dokázala vzbudit i u nás.

Tenká hranice mezi autorkou a vypravěčkou

Sheila Heti se netají tím, že ve svých knihách čerpá z vlastního života; Mateřství není výjimkou. I když má formu novely, paralely mezi autorčiným životem a vypravěčkou knihy jsou nepřehlédnutelné. Téma knihy – zda mít, či nemít děti – proto vyznívá opravdu naléhavě. Ze začátku se do ní nenápadně vplíží, postupně nabývá na důležitosti a nakonec se nejen stane jejím středobodem, ale zachvátí i vypravěččinu mysl, sny, rozhovory, každodenní život i stránky její právě psané knihy.

Ukáže se však, že vlastně nejde jen o dítě: vypravěčka nachází další a další sféry života, na které má ono rozhodnutí přímý důsledek, a to v obou možných východiscích. Snaží se sama v sobě odlišit biologický pud množit se a vlastní touhy, podrobně ohledává identitu ženy nematky a ptá se, zda vůbec lze být ženou, a ne matkou. Přemýšlí, jestli mít dítě znamená dát všanc úspěšnou kariéru spisovatelky, šťastný partnerský život i vlastní svobodu, nebo je naopak větší obětí dítě nemít. Psaní knihy je pro ni terapeutickým nástrojem, který začíná řešit konkrétní problém, ale nakonec se ukáže, že je potřeba vyřešit ještě spoustu dalších věcí, než se k původnímu problému vůbec dostane.

Dobře odvedené řemeslo

Autorka velmi dobře zachází s různými rovinami vyprávění; retrospektivou, úvahami, sny a ozvláštňuje je i „dialogy s mincemi“ (věštecký systém pocházející z Číny) nebo sexuálními scénami, takže čtenář se toho o ní dozví opravdu hodně. V pár větách a s notnou dávkou sarkasmu dokáže odkázat do patřičných mezí různé názory panující ve společnosti: „Když pomyslím na všechny ty lidi, kteří chtějí zakázat potraty, zdá se mi, že to může znamenat      jednu věc – nechtějí nového člověka na světě, ale chtějí především, aby se žena zaměstnala péčí o dítě a nedělala nic jiného. Na ženě, kterou nezaměstnávají děti, je něco děsivého. Působí dojmem, jako by neměla co dělat. Čemu se bude věnovat místo dětí? Jaké problémy nadělá?“

Heti dále popisuje tlaky, kterým musí čelit žena nematka: „Každou částečkou své bytosti [Marion] chtěla, abych se usadila a rodila děti. Taky to přiznala – že chce mít všechny kamarádky vdané a s dětmi, tak jako to má ona. Souhlasila jsem, že to opravdu vypadá jako dobrodružství, a polichotilo mi, když mi řekla: Tobě by to šlo krásně.“ (s. 46) A i když je staví do kontrastu s niternými úvahami, ve kterých nachází smír mezi oběma rozhodnutími, nakonec od tlaku spřátelených matek, rodiny i vlastního svědomí, které jí vyčítá případné ukončení rodové linie, nedokáže uniknout: „Ženu samozřejmě okolí vždycky donutí, aby si připadala jako zločinec, ať už se rozhodne jakkoli, ať se snaží sebevíc. Matky si připadají jako zločinci. A nematky také.“

Není toho všeho příliš?

Odpověď na svoji ústřední otázku hledá vypravěčka opravdu všude, sama v sobě, ve snech, rozhovorech s kamarádkami, v rodinné genealogii poznamenané holocaustem, při návštěvě vědmy… Anebo si pomáhá již zmíněnými mincemi a nic přitom nebere na lehkou váhu. Právě naopak, s velkou vážností dává promluvit méně racionálním metodám, i když si je vědoma vlastní směšnosti a nebojí se na ni upozornit. Hody mincemi v jednu chvíli vysvětlí: „Můj mozek s tím, jak mince používám, získává větší flexibilitu. Když mi vyjde odpověď, kterou jsem nečekala, musím se snažit najít jinou odpověď – snad lepší. (…) Moje myšlenky zkrátka neskončí tam, kdy by normálně skončily.“ Jindy si dá na noční stolek nůž, protože to mince chtějí, jen aby se jich na část knihy úplně vzdala, protože se nevyhnutelně blíží fatální otázka, na kterou se nechce zeptat.

Všechny nápady, argumenty a metody neovlivňují jen ono osudné rozhodnutí, ale určují i směřování knihy. V jednu chvíli si vypravěčka uvědomí následující: „Zejména ženské tělo vyjadřuje čas a je času blízko. Když z něj vyjde krev, uplynul další měsíc. Jak řekla Erica: Vlastně myslím, že ‚duše času‘ je docela přesný popis PMS.“ Názvy kapitol se poté začnou po vzoru menstruačního cyklu opakovat a čtenář si spolu s vypravěčkou uvědomí, že stadium cyklu velmi silně ovlivňuje její prožívání, náladu a psychika, a tudíž i momentální odpověď na ústřední otázku knihy.

Kvůli neustálým změnám perspektivy a novým podnětům nakonec Mateřství působí zdlouhavě a tematicky monotónně. K většímu posunu dochází až na konci knihy, ale      konkrétního rozhodnutí ani jasné odpovědi se čtenář nedočká. Vypravěčka místo toho dochází ke smíření; především sama se sebou, ale i se svou matkou a snad i traumatem, které v ženské linii rodiny cítí. Namísto katarze tedy vypravěčka i čtenář nacházejí především úlevu z nalezeného klidu a konce nekonečného tázání.

Může být individuální zkušenost univerzální?

Zvláštní pozici mají v Mateřství muži. Jako by k tématu nechtěli nebo neměli, co říct. Vypravěčka se ústředním tématem zabývá v kontextu svého vztahu s mužem (který má na rozdíl od ní) v knize jméno. Soustředí se na vztah samotný, nebojí se sexuálních scén a ani upřímného popisu partnerského soužití plného slz, kdy sebe samu zobrazuje jako tu slabou i směšnou – naráží přitom na stereotypy, které správně pojmenovává, ale zároveň se do nich po pár stránkách opět nechává lapit. Jejich zvědomění a pojmenování totiž jak známo neznamená, že se jich člověk nadobro zbaví.

Muž před rozhodnutím utíká prostým „ale musíš si být jistá“ – neboli je to na tobě. Vypravěčka tak stojí, stejně jako Jákob před andělem, v poušti, sama, nese tíhu souboje a snaží se zvítězit pojmenováním. A i když je ženou emancipovanou, ženou s vlastním příjmem, nezávislou a privilegovanou, rozhodně není hrdinkou, která si hrdě vybrala svůj úděl, je ženou, která nese všechnu tíhu světa, zatímco muže se nic z toho netýká.

Podobně v knize absentuje potenciální potomek, protože se vypravěčka neustále zabývá výhradně sama sebou. Přemýšlí, jak by vypadal její život s dítětem, ale moc ji nezajímá, jaký by byl život dítěte s ní. Nebo do jakého světa by potomka přivedla, což je při jinak podrobné analýze všech možných aspektů života a ve světě poznamenaném klimatickou změnou a geopolitickou nestabilitou, trochu zarážející a sebestředné.

Sheila Heti má své místo v populární skupině autorů autofikce, jako je Rachel Cusk nebo Édouard Louis, kteří se ve svých dílech bez okolků pouštějí do témat, jež byla ještě do nedávna tabu. V případě Mateřství je autobiografický rozměr výhrou, ale i prohrou. Vyprávění je díky němu velmi silné, ale nemůže být univerzální. Líčí svědectví privilegované ženy a provází nás při tom roky úmorného tlaku a trýzně, které však u nezávislé a zajištěné ženy žijící ve svobodné zemi mohou leckomu připadat nepochopitelné.