Neděje se často, aby česká nakladatelství přišla s překladem některého ze současných mexických autorů, o autorkách ani nemluvě. A není to tím, že by v Mexiku žádné dobré spisovatelky neexistovaly. Našla by se jich celá řada. Ze starší generace autorek, které v silně mačistické společnosti prakticky vyšlapávaly cestu svým nástupkyním a často i přes nesporné kvality svého díla zůstávaly ve stínu svých mužských kolegů, mohli čeští čtenáři v sedmdesátých letech poznat v překladu román Kněžka temnot (1962) od Rosario Castellanosové (1925–1974), po roce 1989 dvě díla (Ztřeštěná sedma a Drahý Diego, objímá Tě Quiela) od dosud žijící a tvořící Eleny Poniatowské (*1932). Vynikající Elena Garrová (1917–1998) už takové štěstí neměla, neboť je u nás zastoupena pouze jedinou povídkou (Vinu mají Tlaxkaltekové) v časopise Světová literatura z roku 1971. A jméno prozaičky, esejistky a literární kritičky Margo Glantzové (*1930) je známé snad jen úzkému okruhu hispanistů.

Střední generace mexických autorek byla zcela opomenuta, přestože zahrnuje celou řadu jmen. Namátkou lze citovat například v Německu velmi oblíbenou básnířku, prozaičku a scenáristku Carmen Boullosovou (*1954), prozaičku a esejistku Silvii Molinovou (*1946), prozaičku a novinářku Ángeles Mastretovou či Maríu Luisu Pugovou (1944–2004).

Fakt, že nakladatelství Volvox Globator sáhlo po zástupkyni nejmladší generace mexických autorek, lze v optice výše zmíněných údajů považovat za téměř průkopnický čin. V roce 2010 vydalo toto nakladatelství v překladu Andrey Alon knížku povídek Guadalupe Nettelové (*1973) Okvětní plátky a další nepříjemné povídky, za niž autorka v roce 2007 obdržela Národní cenu Gilberta Owena v oboru povídky a která záhy byla přeložena do několika jazyků. Knížka vyšla ve střízlivé a tím krásné grafické úpravě a s působivým frontispisem Tomáše Hřivnáče.

Přestože Guadalupe Nettelová v roce 2006 vstoupila do literatury románem El huésped (Host), který byl vřele přijat nejen čtenáři, ale i kritikou, později tento žánr opouští a věnuje se psaní povídek. Činí tak v době, kdy Mexiko zažívá boom románové tvorby a povídkový žánr zůstává poněkud na vedlejší koleji. Ne že by Mexiko nemělo povídkářskou tradici, mezi spisovateli, kteří vedle románů psali i povídky, najdeme takové autory jako Carlos Fuentes, Sergio Pitol, Juan Villoro či již zmíněná Elena Garrová. Přesto je však mexická povídková tradice a tvorba méně známá než třeba laplatská. Není náhoda, že mezi svými spisovatelskými vzory Guadalupe Nettelová na prvním místě zmiňuje argentinského povídkáře par excellence, Julia Cortázara (1914–1984). Napsala o něm i esej Para entender a Julio Cortázar (Abychom porozuměli Juliu Cortázarovi).

Hold tomuto argentinskému autorovi vzdala i povídkou Bonsaj uvedenou v souboru Okvětní plátky a další nepříjemné povídky. Odkaz povídky Guadalupe Nettelové ke Cortázarově povídce Axolotl je zcela patrný. Tak jako hrdina Cortázarova příběhu chodí denně do botanické zahrady pozorovat axolotly, až se sám stane tímto podivuhodným tvorem, i hrdina povídky Bonsaj chodí každou neděli do botanické zahrady, aby utekl před domácími pracemi, které po něm vyžaduje jeho manželka. Fascinují jej outsideři skleníku: kaktusy. A to natolik, že se s nimi ztotožní, najde v kaktusu svou novou identitu. S tou bude odnynějška přijímat své úzkosti, pesimismus, odměřenost, topornost, odtažitost od lidí, vše, co ho dříve znepokojovalo a znemožňovalo mu cítit se uvolněně a vesele jako většina těch, které kolem sebe potkával. Stane se sám sebou, přijme sám sebe i se svými nedostatky. Tím se vnitřně osvobodí, a to i za cenu rozbití vztahu s manželkou.

Podobně jsou na tom hrdinové všech povídek. Každý z nich se cítí ve světě plném neznámých lidí nesvůj, skrývá svou skutečnou podstatu za nějakou maskou, jen aby svět, který se zdá být plný dokonalých lidských bytostí, nepoznal jeho vlastní obsese. Každý z hrdinů žije sám se svým trápením, úchylkou či zvráceností, neschopen navázat užší kontakt s někým blízkým, neschopen otevřít se a vyjít vstříc někomu, kdo by s ním jeho mánie či strachy snášel. A tak se hrdinové povídek Guadalupe Nettelové pohybují po světě jako osamělé přízraky, jako by byli z jiného světa, jako by sem nepatřili.

A i když se protagonistce povídky Bezoár, která trpí tím, že si při sebemenším rozrušení vytrhává chomáče vlasů, podaří navázat vztah s mužem, po němž touží většina žen z jejího okolí, po čase stejně zůstává se svou obsesí sama. Ono totiž žít s člověkem na první pohled dokonalým, který vám však při bližším soužití denně nastavuje zrcadlo vašich vlastních obsesí, když se nedokáže ubránit své vlastní mánii a při jakékoli poněkud vypjatější chvíli praská prsty, je opravdu k zešílení.

Čtenář se probírá povídkami jednou za druhou, jako by kopretině otrhával okvětní plátky. Defilují před ním postavy na první pohled ničím se nelišící od lidí, které běžně potkává na ulici, v práci, v obchodě; obnažují před ním svá nitra, dávají poznat svou pečlivě ukrývanou odlišnost. Čtenáři se vyjevuje svět, který jej zneklidňuje, lehce znechucuje a přitom fascinuje. Svět lidí a lidiček, který až dosud neznal, nebo spíše nechtěl znát: pichlavý kaktus neschopný vřelého vztahu k vlastní ženě; nervní dívka posedle si vytrhávající vlasy; dospívající děvče, jež chytají křeče v břiše, jakmile má promluvit s cizím člověkem; mladý muž schopný lásky jen k ženě postižené ptózou očních víček; muž hledající bytost k milování na dámských záchodcích podle jejího charakteristického pachu, který ho kdysi zaujal...

Čtenář proniká do nitra několika jedinců vybočujících ze zdánlivého normálu. Jejich osud ho zneklidňuje, a jak otáčí listy, začíná mít pro tyto nenápadné osoby pochopení a napadá ho otázka: Opravdu se tito antihrdinové tolik liší od kohokoli z nás? Vždyť každý máme nějaká bolavá místa, která skrýváme před ostatními, a často i před těmi nejbližšími. Vždyť opravdový svět není oním virtuálním světem reklam plných naprosto stejných figur s dokonalými proporcemi neurčitého, ale vždy mladistvého vzhledu. Skutečný svět netvoří klony dokonalé předlohy, ale individuality s vlastní osobitostí, byť ta spočívá v určitém nedostatku, který se nedá nikam zaškatulkovat, pouze přijmout.

Zájem o určitý fyzický nedostatek u lidí vyvěrá z autorčina vlastního postižení. Narodila se s mateřským znaménkem na oku, vadou na první pohled viditelnou. Zdravé oko jí v dětství a mládí zalepovali a s čočkou překrytou mateřským znaménkem po celý život viděla jako přes mlžný opar. Když jí zdravé oko odkryli, najednou spatřila zcela jinou realitu. Podobně se dá číst i tato knížka povídek. Jako bychom schovaní za závěsem, nikým nepozorováni, pronikali do jedinečného nitra protagonistů, kteří na první pohled vypadají jako kdokoli jiný. Svou originalitu skrývají uvnitř. Tématem odlišnosti autorka také oživuje, možná bezděky, téma jinakosti a také přijetí druhého. Téma, které je hispanoamerické literatuře vlastní.