V jedné ze svých písní zpívá Frank Sinatra o New Yorku jako o městu, které nikdy nespí. A je pravda, že toto americké velkoměsto žije, pulzuje a to, co tam uvidíte nebo zažijete, dost možná nikde jinde nespatříte ani nezakusíte. Jenže co se stane, když přijde covidová pandemie a celé město skončí v uzávěře, na kterou dohlížejí členové Národní gardy?

Do jednoho obyčejného bytového domu v New Yorku nastupuje jako nová domovnice rázná žena. Dům je v rozkladu, předchozí (podivný) domovník se beze slov vypařil a kromě množství lahví s alkoholem po sobě zanechal pouze bizarní sbírku poznámek o nájemnících. Do toho přichází nová nemoc, covid, který straší celý svět a všechny tyto nájemníky uzavře na jednom místě. Nikdo nesmí dovnitř ani ven, obyvatelé domu se proto začínají scházet na střeše, kde si krátí čas vyprávěním příběhů. Domovnice si vše pečlivě zapisuje a my tak pronikáme nejen do lidských životů, ale také do zákoutí americké společnosti.

Pozoruhodný je způsob, jakým celé dílo vzniklo. Jedná se totiž o román, na kterém se podílelo třicet šest autorů a autorek rozdílného věku i sociálního prostředí, kteří zastupují různé druhy literatury. Kniha je rozdělena do čtrnácti kapitol (jedna kapitola zachycuje jeden den), přičemž každou kapitolu napsalo více autorů. Kdo stojí za danými kapitolami se dozvíme až na konci, proto se součástí čtenářské hry může stát odhalování stylu jednotlivých autorů a tipování, kdo je autorem jednotlivých částí. Pro českého čtenáře není taková hra úplně jednoduchá, protože kromě několika jmen, včetně editorky Margaret Atwoodové nebo i u nás populární Celeste Ng, nejsou tvůrci, a tudíž ani jejich styl v tuzemsku tolik známý (byť knihy některých z nich v překladu vyšly).

Takový formální koncept má nepochybně jak lákavá pozitiva, tak úskalí a dá se říct, že jde o dvě strany téže mince – stylová a vypravěčská různorodost nebo příběhová nesoudržnost může na jednu stranu bavit, ale na stranu druhou může nudit až ubíjet, obzvlášť na takřka čtyřech stech stranách. V případě Čtrnácti dnů jde bohužel spíše o druhý případ.

Tvůrčí tým nijak neskrývá odkazy na klasická díla kánonu světové literatury, zejména na Boccacciův Dekameron. I zde je výskyt nemoci prostředkem, jak přimět postavy vyprávět příběhy a dost možná dokázat, že právě příběh je to, co nás drží naživu. Problém však je, že většina (mikro)povídek tvořících jednotlivé kapitoly Čtrnácti dnů nijak zvlášť nezaujme. I když je zde zřejmá snaha o jejich rozmanitost – ať už jde o žánr, nebo téma (vietnamská válka, rasismus, láska, umírání apod.) –, málokdy samy o sobě obstojí.

Nutnost stylově se odlišit a přitom zároveň zachovat kontinuitu v chování a vlastnostech postav textu neprospívá, neboť postavy a jejich příběhy nakonec často splynou. Čtenář pak skoro zapomene, kdo a proč daný příběh vypráví, a čtenářská hra zmiňovaná výše dost možná ztrácí svůj smysl, protože autoři musí svůj styl přece jenom krotit, aby nevystoupili z konceptu až příliš. Paradoxně ale tyto momenty, které z daného rámce vybočí, nakonec působí nejlépe. Jako příklad může posloužit kapitola, v níž se příběh promění až v esejistické pojednání o podobě a smyslu západního kulturního kánonu (i když ani ta nepřichází s ničím příliš objevným), nebo dosti krvavá kapitola ze života domovnice v závěru knihy.

Zaujmout nemohou ani vedlejší příběhové linie, jako například snaha domovnice dovolat se do domova pro seniory, kde pobývá její otec, nebo tajuplné kroky v bytě, v němž nikdo nebydlí – v každé kapitole je jim totiž věnováno většinou jen pár vět. Jejich formulace se navíc v podstatě jen opakují, a proto působí spíš tak, že jsou tam jen z povinnosti, než že by měly mít nějakou svou vlastní funkci. Věřte, že na straně 280 už vás začnou vyloženě obtěžovat.

Ke čtivosti nepřispívá ani fakt, že vztahy mezi jednotlivými postavami neprochází žádným vývojem a jejich vzájemná interakce je jen malá, ne-li skoro žádná. I proto celá kniha působí repetitivně a prakticky v ničem nepřekvapuje. Dalo by se to bezpochyby považovat za součást konceptu, protože čím jiným covidové dny byly než jen těžko rozlišitelným (a často nudným) plynutím času, v němž odlišnost udávala jen proměňující se čísla nakažených a zemřelých. I přesto se nelze zbavit dojmu, že se dalo s tímto společenským mikrokosmem v jedné newyorské bytovce pracovat nápaditěji a poutavěji. Vždyť jen to, že se ve městě, jehož podstata stojí na osobní anonymitě, musejí postavy otevřít jiným, nabízí pro práci se vzájemnými vztahy široké a netušené možnosti. Za normálních okolností se Newyorčani neotočí ani za člověkem kráčejícím po ulici v obleku Spidermana, tak jak se najednou vyrovnají třeba s tím, že se jim někdo přizná k vraždě?

Iniciativa Autorského sdružení (The Authors Guild), na jehož popud kniha vznikla, je samozřejmě záslužná. Výtěžek z prodeje totiž směřuje na účet nadace tohoto sdružení, které podporuje spisovatele ve všech fázích jejich kariéry – poskytuje jim právní i ekonomické zázemí apod. V dobách, kdy se literatura v USA dostává pod tlak zleva i zprava, knihy se vyřazují ze školních knihoven a kdy navíc covid připravil množství autorů o část příjmů, je jakákoliv koordinovaná akce potřeba. Určitě je tedy vhodné tuto informaci sdělit i prostřednictvím tohoto textu. Na hodnocení knihy jako takové to ovšem nic nemění.

Jak už bylo řečeno, tvůrci (i prostřednictvím svých postav) odkazují na různá díla světové literatury. Kromě zmiňovaného Dekameronu nevynechají ani Chaucerovy Canterburské povídky nebo Defoeův Deník morového roku. Jsou to díla, která tu s námi existují už několik staletí a jejichž význam neklesá, naopak občas ještě zesílí (viz Defoeův deník, který na sebe znovu upoutal pozornost právě během covidu). Už kvůli připomínané iniciativě a sympatiím k mnohým jiným knihám autorů Čtrnácti dnů bychom přáli literární slávu a dlouhověkost i této knize, není však příliš pravděpodobné, že si na ni za pár let ještě někdo vůbec vzpomene.