Když v roce 2008 vydala Tereza Boučková knihu Rok kohouta, stal se z ní trochu nečekaně bestseller – žádná z předchozích knih zkušené autorky se předtím takového věhlasu nedočkala. Důvody byly jistě i mimoliterární, protože Boučková píše převážně sama o sobě a Rok kohouta líčil smutné vyústění toho, co se ještě v optimistických tónech objevilo ve filmu Smradi, k němuž Boučková vytvořila scénář. Tedy ztroskotání jejích snah dovést výchovu dvou adoptivních romských synů k úspěšnému konci. Oba kluci nakonec skončili na ulici jako povaleči, narkomani a zloději, přičemž nejčastějším terčem jejich krádeží byli – jak to tak u závislých bývá – příbuzní a kamarádi. Boučková se nicméně navzdory té trpké zkušenosti nepřiklonila k nějakým rasistickým zjednodušením, možná i proto, že se z ní takzvaně „vypsala“.

Její letošní próza Život je krásný na Rok kohouta přímo navazuje. Formálně (opět jde o svého druhu deník, odehrávající se v průběhu roku 2011, byť zápisky nejsou datované) i tematicky, když znovu líčí příběhy své rodiny, přičemž v centru pozornosti je tentokrát její devětasedmdesátiletá matka trpící pokročilým stadiem Alzheimerovy choroby. Zmatená, zapomnětlivá, důvěřivá, ale občas také nesnesitelně tvrdohlavá paní se tak stává snadným terčem právě pro své adoptivní vnuky a jejich partnerky, kteří využívají její osamělosti, dobrosrdečnosti i špatné paměti, aby ji vyjídali ve všech významech toho slova. Ale ta paní byla také v sedmdesátých a osmdesátých letech oslnivou krasavicí, do níž se zamilovali přední disidenti, počínaje Pavlem Kohoutem až po Václava Havla. Právě Havlova pokročilá nemoc a smrt a Boučkové vzpomínání na jeho vztah s její matkou tvoří poslední, nejsilnější třetinu prózy. V ní se potkávají momenty patetické s ironickými – to například když stará paní v atmosféře tryzen za zemřelého Havla prohlásí, že její největší životní láskou byl a je kocourek. O pár stránek předtím ostatně Boučková líčí urputnou, psychicky i fyzicky vyčerpávající tahanici a hádku, kterou se svou matkou svedla nad kočičím záchodem.

Aby byla autobiografická próza něčím víc než jen nějakou autoterapií, musí obvykle splňovat jednu ze dvou podmínek: buďto se její autor vyjadřuje podmanivým básnickým jazykem a nabízí pronikavé vidění světa a společnosti (Diviš, Hanč, Zábrana), anebo je jeho život - nebo konkrétní popisovaná etapa - dostatečně zajímavý, což platí zejména o Českém snáři Ludvíka Vaculíka. Právě k němu se Boučková vztahuje, v knize z něj cituje a zjevně má ambice se k němu přiblížit. Bohužel zejména v první části knihy onu podmínku zajímavého života příliš nenaplňuje: píše o trablech svých zvlčilých synů (ale to už se jen opakuje), o zhoršujícím se stavu své matky a lhostejnosti úřadů a prokládá to (nápaditě zvolenými) citáty a výpisky z četby, (poněkud banálními) komentáři poměrů na české politické scéně a obecně ve společnosti a (nepříliš záživnými) všednodenními událostmi, které se obvykle točí kolem procházek se psem. Dokud nedojde ke kontrastu celonárodního smutku, jehož mnohé projevy Boučková nekompromisně odhalí jako pokrytecké, s bezstarostnou amnézií její matky, ženy, ke které měl Havel svého času nejblíže ze všech lidí, je ta kniha plochá, jednorozměrná, psaná jakoby ze setrvačnosti.

Boučkové styl je jednoduchý a věcný, a jakmile od niterně prožívaných intimních dějů uhne k obecným, vycházejí z toho klišovité úvahy blízké amatérským blogerům, případně zkratkovité soudy nad uměleckými (především literárními) díly. Mnohé pasáže prvních dvou oddílů působí sebestředně a vatovitě. Ale jak praví přísloví – konec dobrý, všechno dobré. A Tereze Boučkové se závěr – velmi dojemný, ale přesto působivý, navíc pointující na první pohled dost patetický název knihy – vydařil náramně.