Nemůžeš dvakrát vstoupit do stejné řeky, protože v ní teče už jiná voda. Hérakleitovým výrokem uvozuje Sofi Oksanen (nar. 1977) svůj nejnovější literární počin, esej Do stejné řeky. Putinova válka proti ženám (Samaan virtaan. Putinin sota naisia vastaan, 2023, česky 2024), který pojednává nejen o sexuálním násilí páchaném v probíhající válce na Ukrajině, ale také o ruské systematické válce proti ženám.

Samotnou autorku jistě není třeba dlouze představovat. Finská spisovatelka s částečně estonským původem patří mezi nejvýraznější hlasy současné literární scény a její dílo se těší velké oblibě nejen ve Finsku, česky vyšlo všech šest jejích románů. Získala mnoho literárních ocenění, a to včetně prestižní Ceny Finlandia (2008) za román Očista či Ceny Severské rady za literaturu. V roce 2010 se dokonce stala první finskou držitelkou francouzské literární ceny Prix Femina Étranger, která je každoročně udělována za nejlepší zahraniční román. Oksanen, známá feministickými postoji, se ve svých beletristických dílech často věnuje ženským otázkám, jež se nezřídka dotýkají také sexuálního a sexualizovaného násilí. Nejinak je tomu i v případě eseje Do stejné řeky, jímž navazuje na svůj proslov ve Švédské akademii z jara roku 2022 jen chvíli po vypuknutí války na Ukrajině.

Sexuální násilí jako nástroj genocidy

Esej je příběhem kolonialismu, genocidy a útisku, zarámovaným do zkušenosti autorčiny pratety, která se v době sovětské okupace Estonska sama stala obětí sexuálního násilí, v důsledku čehož už nikdy nepromluvila. V pěti samostatných částech Oksanen popisuje, jak Rusko už po staletí používá sexuální násilí coby strategickou válečnou zbraň, a dokumentuje imperialistický vývoj této země, která měla z pohledu ženských práv kdysi poměrně nadějně nakročeno, avšak skončila jako patriarchální diktatura, v níž má žena především poslouchat a rodit. Autorka ukazuje, že genderově podmíněné násilí na ženách je v Rusku běžným jevem a jak známo, násilí plodí jen další násilí. Dnešní dění na Ukrajině tak vlastně jen kopíruje staré vzorce ruského kolonialismu a Rusové opakují to, co mnoho generací před nimi, ať už za éry Kateřiny Veliké, nebo za Stalina. Sama Oksanen si koneckonců uvědomuje, že v Rusku jeden lidský život neznamená vůbec nic, což ilustruje oblíbeným ruským příslovím „Ženy jich ještě porodí.“

Přestože se esej soustřeďuje primárně na ženy, jak ostatně napovídá i podtitul knihy, oběti z řad mužů či příslušníků nejrůznějších minorit rozhodně nezůstávají opomenuty. Oksanen na konkrétních případech dokazuje, že sexuální násilí páchané ruskými vojáky se děje bez ohledu na věk i pohlaví oběti a zpravidla se jedná o zvrhlé praktiky s cílem oběť zneuctít, zlomit její odpor a upevnit mocenskou pozici násilníka, v tomto případě Ruska jako takového. Sexuální násilí je proto v Rusku oblíbeným a účinným nástrojem a podobně účinná je také následná viktimizace obětí, důsledek všeobecné stigmatizace sexuálního násilí. Oksanen nezapomíná ani na ruské ženy, které však nevykresluje jako oběti mužského útlaku, ale spíše jako komplice dění na Ukrajině. Těžko tento pohled zpochybňovat, když jsou to často právě partnerky a manželky ruských vojáků, které své muže ke znásilňování Ukrajinek a Ukrajinců samy podněcují.

Homo putinicus a nepohodlný feminismus

Autorka důkladně analyzuje Putinův režim a tzv. homo putinicus, tedy imperialistu stvořeného Putinovým systémem, který je sám aktivním článkem podílejícím se na umlčování a útlaku žen prostřednictvím misogynie a sexuálního násilí. Cílem je podle Oksanen podrývání západních demokracií a naplnění mýtu o vlastní výjimečnosti a velikosti, jímž je Rusko doslova posedlé. Jak autorka v jedné z kapitol upozorňuje, feminismus je příznačně jedním z hlavních cílů ruských trollů v hybridní válce proti Západu.

Esej jako skládačka: s každou další kapitolou Oksanen doplňuje jeden dílek za druhým, dokud čtenář nedostane kompletní a vcelku děsivý obrázek současného Ruska. Autenticitu umocňují příběhy konkrétních obětí, které otřesnou realitu nijak nepřikrášlují;  z popisovaných zvěrstev je čtenáři mnohdy až na zvracení. V textu se odrážejí vztek i naléhavost a apel na nás všechny: neodvracejme zrak, mluvme o všech těch hrůzách zcela otevřeně a veřejně, a především – nepodceňujme jejich dlouhodobé globální důsledky.

Spravedlnost má mnoho tváří

Západ se k hrůzostrašným příběhům sexuálního a sexualizovaného násilí coby jedné z tváří války na Ukrajině staví poněkud vlažně a nevěnuje mu dostatečnou pozornost. Sofi Oksanen však zdůrazňuje, že spravedlnost může mít mnoho podob. Jednou z nich je oběti vyslyšet, projevit jim podporu a navrátit hlas, což se zde autorce rozhodně podařilo. Navrací hlas nejen současným obětem probíhající války, ale i těm minulým a budoucím, a v neposlední řadě i své pratetě, která o hlas v důsledku traumatizujících událostí přišla doslova.

Do stejné řeky je působivé dílo, které přesvědčivě popisuje způsob, jímž misogynie vytváří pevné základy totalitních režimů. To je důležité nejen v kontextu aktuální války na Ukrajině, ale lze to považovat i za pověstný vztyčený ukazováček varující před následky stále častějších antifeministických nálad v dalších koutech světa. Kombinace analytického a dokumentárního přístupu spojeného s vhledem zkušené románové autorky činí z tohoto eseje vysoce čtivé dílo a současně emocionálně velmi náročný zážitek. Koneckonců i fakt, že je tato kniha v Rusku zakázaná, stejně jako ostatní díla Sofi Oksanen, jen potvrzuje, že by si ji měl přečíst každý, kdo se alespoň trochu zajímá o aktuální dění.