Aktuální události ve světě vyvolaly celkem pochopitelný zájem o bližší poznání Ruska (a také Ukrajiny). Jednou z knih vydaných ještě před ruským útokem na Ukrajinu, která může čtenářům pomoci mnohé pochopit, je i Mrazík s pendrekem v ruce od novináře Alexandra Mitrofanova (nar. 1957), kterému blízký vhled do stylu myšlení ruského člověka umožňuje nejen jeho erudice, ale rovněž vlastní původ. Knihu vydalo nakladatelství Prostor v loňském roce, kdy veřejným prostorem rezonovaly kauzy Navalnyj a Vrbětice, přičemž, jak autor zmiňuje v úvodu, hlavní impuls k jejímu napsání vzešel od majitele nakladatelství Aleše Lederera a politologa Jiřího Pehe. Kauze Vrbětice se Mitrofanov v knize přímo nevěnuje, ta koneckonců svým způsobem navzdory souvislosti s Ruskem spadá spíše do kompetence odborníků na tajné služby a terorismus, první část knihy ale nese výmluvný název Rebel Navalnyj. Mitrofanov zde ovšem nepředkládá suchý popis pravděpodobného průběhu otravy opozičního aktivisty a následného vyšetřování Navalného aktivit, naopak z chronologického sledu událostí vybírá ty klíčové a zároveň na nich ukazuje na neblahé dědictví sovětského režimu, kterým je ruská státní správa i myšlení většiny obyvatel stále poznamenáno. Někdy jde o zásadní a pro celou kauzu určující procedury, někdy o zdánlivě drobný detail, ovšem s vysokou vypovídací hodnotou – pokud mají policisté na služebně zavěšený portrét Genricha Jagody, velitele tajné policie v čistkami poznamenaných 30. letech, o lecčems to svědčí… Vskutku detailní byla někdy i provinění, která naopak ruské úřady vyhodnotily jako podporu Navalného, podobné absurdity jsou koneckonců aktuální i dnes, kdy je ruská policie schopná někoho zadržet za podporu Ukrajiny jen kvůli barvě bot.

Zároveň ale Mitrofanov připomíná, že Navalného není možné bezvýhradně glorifikovat, autoritativním vystupováním a neochotou ke kompromisu si v řadách opozičních skupin opakovaně vysloužil srovnání s Putinem, takže případná mocenská výměna by se nejspíše ve vnitřní i zahraniční politice projevila ve stylu úsloví „z bláta do louže“. K tomu autor přidává přehled nepopulárních kroků, k nimž se Putin musel v posledních letech uchýlit a které tak skrze rostoucí nespokojenost přispěly k Navalného popularitě.

V druhé části, příznačně nazvané Kořeny zla, podává Mitrofanov stručný a srozumitelně podaný přehled dějin totalitního násilí v Rusku 20. století. Chronologického běhu událostí se drží jen částečně, běžně přeskočí do současnosti, aby ukázal, jak hluboko se totalitní praktiky v ruské každodennosti uchytily. To vše dokresluje citacemi z Gorkého a dalších moderních klasiků (a na ukázku také od autorů angažujících se prorežimně), popisem útrap milionů prostých vesničanů, příklady některých z našeho pohledu absurdních zákonů, které byly po Stalinově smrti v rámci určitého společenského uvolnění (které ale zdaleka ne všichni uvítali) zrušeny, a posléze, jak se v textu dostává k Chruščovově éře, také vlastním vzpomínkami, které narativ velkých dějin jako obvykle doplňují o osobní rozměr. Vedle násilí a chudoby přitom vidí jako jednu z příčin problémů, jimiž ruská společnost dodnes čelí, rovněž skutečnost, že tradičně jen malá část populace žila ve městech a měla nějaké formální vzdělání, přičemž velkou část této menšiny nadto ještě bolševici buď vyvraždili, nebo přiměli k útěku ze země.

Tematicky i chronologicky se tato část částečně překrývá s částí následující, jejíž název Umírání a šíření mrtvolného jedu dění v Rusku vystihuje s názornou obrazností. Ztráta dosavadních životních jistot i velmocenského postavení celé země, kterým Rusové čelili v relativně demokratických 90. letech, mají v Mitrofanově podání své kořeny již v 50. a 60. letech, kdy zmiňuje mj. Berijovy pokusy o poskytnutí většího podílu na moci v neruských částech SSSR příslušníkům tamních národů a úvahy o územním vyrovnání s Finskem a Japonskem – a také zmiňuje, jak mu to soudruzi po jeho odstranění tvrdě vytýkali. Putin naopak, řečeno slovy názvu jedné z podkapitol, uchlácholil národní traumata Rusů a otevřeně říkal ruské veřejnosti i zahraničním politikům, že Rusko získá zpět své postavení z dob Sovětského svazu. Západní politici, média i veřejnost to brali jako oblíbený ruský evergreen, totéž koneckonců hlásal třeba takový Vladimir Žirinovskij, kterého nikdo nebral vážně. Putina ale bylo žádoucí vážně brát, bohužel na to svět přišel příliš pozdě. A jak Mitrofanov uzavírá, ruským velikášským komplexem jsou poznamenáni i mladí Rusové, jimž na rozdíl od jejich západních vrstevníků často chybí kontakt se zahraničím a jejichž vzdělání obvykle nedosahuje západních standardů, takže naděje, že s generační obměnou, která nevyhnutelně jednou čeká i samotného Putina, dojde v Rusku k nějakým zásadním změnám, kterého by ho přiblížily k zemím euroatlantického kulturně-politického okruhu, je bohužel mizivá.

Mitrofanovův text nevyznívá nijak optimisticky (na mysl se vkrádá otázka, zda je vůbec na téma současného Ruska a jeho koexistence se západními státy možné takový text napsat), vlastně působí téměř beznadějným dojmem, umožňuje však čtenářsky přístupnou formou pochopit, jakým způsobem a proč se ruská mentalita tak výrazně odlišuje snad úplně od všeho, na co jsme ve střední a západní Evropě zvyklí. K lepšímu pochopení duše ruského člověka a atmosféry doprovázející zlomové body moderní ruské historie Mitrofanov doporučuje i různé romány a filmy z dílny tamních tvůrců, občas si přitom neodpustí nějakou ironickou narážku na české politické reálie. Těm sice za pár let nejspíše čtenáři už rozumět nebudou, autorova analýza ruského způsobu myšlení ale zůstane ještě dlouho trefná a aktuální. Události posledních měsíců platnost jeho závěrů ještě potvrdily.