Když se nositelkou Nobelovy ceny za literaturu za rok 2022 stala Annie Ernaux (nar. 1940), znal ji u nás do té doby jen málokdo. Její romány se však doslova přes noc staly žádaným literárním zbožím, což bylo jistě i dílem žánru autofikce, ale i řadou veskrze aktuálních společenských témat, kterých se francouzská autorka dotýká a která rezonují v celém západním světě.

V případě zádumčivého norského spisovatele a dramatika Jona Fosseho (nar. 1959), jehož Švédská akademie ocenila vloni, byla reakce čtenářů mimo Norsko o poznání chladnější. Hlad po jeho dílech, která působí jako z jiného světa, jsme u nás nezaznamenali ani v knihkupectvích, ani na divadelní scéně. Přitom titulů v češtině mají tuzemští čtenáři k dispozici poměrně dost; zároveň se připravuje také překlad rozsáhlé septologie (norsky Septologien), která byla jedním z hlavních impulzů k udělení Nobelovy ceny. A po necelém roce po této události vychází u nás dosud neznámá autorova kniha To je Ales (Det er Ales, 2004, č. 2024) a vůbec nevadí, že nakladatelství Pistorius & Olšanská překladatel Ondřej Vimr sáhli po tomto starším titulu.

Smrt ve vlnách

Příběh To je Ales na osmdesáti stránkách je v nejlepším slova smyslu typickým autorovým dílem. Píše se rok 2022 a my se ocitáme v bezejmenné vesnici na západním pobřeží Norska, kde se setkáváme se ženou jménem Signe. Ta leží v kuchyni na lavici a truchlí pro svého muže Asleho, který jedné listopadové noci roku 1979 zmizel na rozbouřeném moři. Ztráta milovného člověka stále, i po dvaceti třech letech, ovládá její život. Z lavice vidí Signe samu sebe, jak stojí oné osudné noci u okna a vyhlíží svého milého. Ve vypravěčově přítomnosti se toho děje jen velmi málo. Dům, v němž Signe žije, patřil Asleho rodině po celé generace a hrdinka v řetězci nesouvislých snových vizí pozoruje, jak se odvíjely osudy jejích předků. Několikrát dokonce do událostí, které se staly před více než sto lety, sama vstoupí. Nabízí se, že vše může být jen vnitřní proud myšlenek a přeludů, protože kniha začíná i končí na téže kuchyňské lavici.

Bolest, již Signe prožívá, se prolíná se zkušeností předků, kteří se museli také  vyrovnat se smrtí svých blízkých. Rodinná historie je ponurá: od časů praprababičky Ales až po Asleho a Signe byli muži přitahováni k fjordu. Asleho pradědeček na fjordu málem zemřel a jeho syn se v něm v den svých sedmých narozenin utopil. Fosse zachycuje Signe ve chvíli vnitřního boje, kdy hledá sílu a důvod žít. Zcela ponořena do vlastních myšlenek, jež se v jejím vědomí až joyceovsky točí v kruhu, čeká na svého milého stejně jako Penelopé na Odyssea – jen s tím rozdílem, že Asle se již nevrátí.

Introspekce a hudebnost

Útlá kniha To je Ales vyšla v době, kdy se Jon Fosse coby proslulý dramatik, slavící úspěch na jevištích celého světa, začal pomalu vracet od divadelní tvorby zpět k próze, s níž v polovině osmdesátých let začínal. I když marketingový přídomek „nový Ibsen“, vztahující se k četnosti uvedení jeho her, nikoli k jejich formální nebo obsahové podobnosti, Fossemu již zůstane, jsou to právě introspektivní prozaické texty, které jsou mu nejbližší.

Norové si svého nobelisty samozřejmě cení, na světové literární scéně se z něj ale asi nikdy celebrita nestane. Novinářům a rozhovorům se Jon Fosse vyhýbá, o psaní vycházejícím z niterné a těžko popsatelné potřeby se mu mluví složitě. K tomu je nutno přičíst fakt, že jeho archetypální příběhy jsou psané silně rytmizovaným jazykem s opakujícími se prvky a často také – jako v případě této knihy – bez jediné tečky. Aktuálnost, po níž tolik prahneme, v těchto příbězích najdeme také; jde jenom o to, jak si ji interpretujeme. V dnešní době, kdy se tolik mluví o tom, co dobrého i zlého se odehrává v našich duších, nás autor nechává nahlédnout do myslí lidí ocitajících se v mezních situacích. V románech To je Ales, Melancholie (Melancholia I–II, 1995 a 1996, č. 2007 a 2009) nebo Ráno a večer (Morgon og kveld, 2000, č. 2007) a dalších jsme svědky intenzivních a vypjatých duševních pochodů, díky nimž si uvědomíme, jak my sami se pereme s osudem.

Fosseho minimalistický, ale ve své podstatě velký milostný román To je Ales pojednává o lásce, jež skončila příliš brzy, o vyrovnání se se ztrátou a samotou, o hledání smyslu života i o rodinné kontinuitě a zatíženosti. Vypráví také o ženské touze po blízkosti a mužské dychtivosti po nebezpečí a dobrodružství, která se vzájemně vylučují. Téma smrti je v literatuře i v životě věčné, snad proto nenajdeme tečku ani na konci Fosseho příběhu.