„Doufám, že je ten Žid aspoň pokřtěnej.“ Tato slova měl pronést rakouský předseda vlády hrabě Taafe roku 1892, když byl arcibiskupem olomouckým zvolen Theodor Kohn (1845–1915). Kohna, který měl židovské předky, i když už jeho dědeček konvertoval ke katolictví, možná nejvíce proslavil právě citovaný výrok, připisovaný i dalším politikům. Do dějin se ovšem zapsal i jako první nešlechtic na zmíněném postu. Zevrubnou biografii tohoto nevšedního muže nedávno vydala historička Jitka Jonová (*1981).

Sleduje v ní Kohnovo dětství, během kterého se již počala projevovat jeho píle, „poctivá svědomitost“, kterou uplatňoval ve vztahu k sobě i k druhým, i silně vyvinutý smysl pro povinnost. Tytéž vlastnosti pak uplatňoval i po svém trochu překvapivém zvolení arcibiskupem. Díky nim během svého působení hospodářsky konsolidoval olomouckou arcidiecézi a výrazně zracionalizoval její správu. Získané prostředky vynakládal také na velkorysou podporu umělcům. Rovněž v národnostních sporech se snažil jednat nestranně. Trval na názoru, že lidstvo by „dospělo podstatně dále, kdyby nebylo retardujících hranic národnostních“.

S arcibiskupovou vládou se ovšem pojí i četná negativa, v nichž se podle Jonové plně ukázalo, že od striktního požadavku plnění povinností není daleko k despotismu či tyranii. Theodor Kohn měl díky svým schopnostem a díky úspěšné kariéře vysoké sebevědomí i hrdost. Ale pro postavení arcibiskupa bylo podle autorky „potřeba být také otcem, mít pochopení, což mu scházelo“. Jeho posedlost kontrolou diecéze se přitom zvrhávala až ve „vizitační mánii“.

V zájmu spravedlnosti autorka uvádí, že mnozí považovali arcibiskupský majetek za cosi, co patří všem, a když je arcibiskup vedl k prostému zachovávání práva, „cítili se dotčeni“. Bohužel se přitom nikoli zřídka soudil i kvůli zbytečnostem a žaloval také lidi velmi chudé. To ovšem byla voda na mlýn antiklerikálům i antisemitům kritizujícím ho za údajnou chamtivost, ať už coby církevního hodnostáře, či Žida. Vycházely i pamflety jako Hrůzovláda arcibiskupa Kohna a povaha klerikalismu (Tiskové družstvo Českoslovanské strany sociálně-demokratické, 1903).

Postupně si tak znepřátelil kněžstvo, laiky, politiky, ale i císaře. Z jeho vlastní strany přitom nebyla patrná ani známka přiznání viny a snahy po nápravě a k tomu se přidalo obvinění z pokusu o porušení zpovědního tajemství. Císař přitom původně nebyl proti Kohnovi, navíc na jeho straně stál papež, avšak arcibiskup postupně přišel o všechny své zastánce. V nastalé situaci byla rezignace, a to rezignace dobrovolná, jediným řešením: „Svým tvrdým přístupem si vysloužil také tvrdý postup vůči své osobě. Nepochybně mu přitížil i jeho židovský původ.“ A tak se k tomu, že se stal prvním olomouckým arcibiskupem jako nešlechtic a nadto českého původu, přidal i primát prvního olomouckého arcibiskupa, který musel rezignovat a dožít ve vyhnanství, mimo svoji rodnou arcidiecézi v Ehrenhausenu (Štýrsko). Kohn se podřídil, ale nepřestal usilovat o potvrzení své neviny. Ve vyhnanství zemřel, svůj obrovský majetek odkázal na založení české univerzity na Moravě, ale jeho přání žel nebylo uskutečněno.

Autorka sleduje i kulturní stopu arcibiskupa Kohna, od Jaroslava Haška přes J. S. Machara, Kohnova přítele, až třeba k Pavlu Bryczovi. Neustávající přitažlivost, či dokonce dráždivost jeho osoby dokládá i to, že román o něm připravuje také Jiří Kamen. Jonová precizně popsala vnější okolnosti Kohnova složitého osudu, do nějž se promítaly dobové národnostní boje, antisemitismus, rozepře ohledně přetrvávajících šlechtických privilegií a proticírkevní polemiky. Navíc podala i Kohnův nejednoznačný psychologický portrét. Nechtěla přitom nikomu stranit. Arcibiskup je v knize citlivě vykreslen jako člověk, u nějž se vystupňované potenciálně kladné vlastnosti zvrhávají v charakterové rysy negativní. V tom může kniha sloužit jako poučné memento.