Čeští čtenáři měli poprvé možnost navštívit fiktivní oblast Urftland, vzniklou ve fantazii německého spisovatele Norberta Scheuera (nar. 1951), v románu Zimní včely. Ten se pro autorovu tvorbu odehrával poněkud atypicky za druhé světové války, většinu svých románů přitom Scheuer situuje do současnosti. I tato návštěva ale umožnila němčiny neznalým čtenářům získat představu o krajině protkané kilometry opuštěných podzemních chodeb a obývané pestrým panoptikem lidských figurek, mezi nimiž člověk nevyhnutelně stále dokola naráží na příslušníky rodiny Arimondových.

Do stejné oblasti, ke stejné rodině a k podobně spletitým až absurdním osudům přivádí Scheuer čtenáře znovu ve svém nejnovějším románu Mutabor, který opět přeložila Jitka Nešporová a vydalo nakladatelství Prostor. Hlavní hrdinkou románu je tentokrát žena, ještě neplnoletá Nina, která nikdy nepoznala svého otce a matka ji jako malou holčičku opustila. Nina tak strávila dětství vychovávaná rodiči své matky a po jejich smrti na ni dohlížela přidělená sociální pracovnice. Nina sice mohla i nadále bydlet ve stejném domě, avšak úřady jej nechaly přestavět na sociální byty a Nina tak byla nucena bezmocně přihlížet, jak se po místech spojených s jejím dětstvím prohánějí cizí nevychované děti, zatímco jejich matka si domů vodí nové a nové milence. Ani v osobním životě se Nině příliš nedaří, její náklonnost k sympatickému mladíkovi zůstává nakonec neopětovaná, třebaže k fyzickému sblížení mezi oběma mladými lidmi dojde.

Nina má ale také místa, kde se může cítit dobře, především hospodu, ve které vypomáhá s obsluhou a kterou provozuje řecký rodák Evros (původně ovšem patřila někomu z rodiny Arimondů). Evros je náležitě hrdý na svůj řecký původ a Nina obdivuje jeho vlastnoručně kreslené pivní tácky, na nichž hospodský zachytil motivy ze starořecké mytologie. Zjevným odkazem na antické dějiny je i druhé Ninino bezpečné místo, totiž starý opuštěný sud, v němž nalézá útočiště vždy, když se potřebuje na chvíli schovat před nebezpečími světa. Třetím místem je pak dům staré tety Sophie, která ve skutečnosti není Nininou příbuznou, ale svým způsobem jí vynahrazuje babičkovskou lásku a náklonnost, které se Nině od vlastní babičky nedostalo – za což Nina svou pokrevní babičku ve vzpomínkách přirovnává k rovněž antickým Graiím. Teta Sophia zároveň zjevně ví o Ninině původu více, než je ochotná dát najevo, a vždy, když se Nina svými otázkami či pátráním na vlastní pěst nebezpečně přiblíží pravdě, vztah mezi oběma ženami citelně ochladne, byť jen dočasně. Určitou nápovědou je Nině mateřské znaménko ve tvaru včely, které zdědila po matce a které se dle šeptandy vyskytuje u části rodu Arimondů, protože je ale má na poněkud intimním místě mezi prsy, není pro Ninu vždy lehké jej při pátrání využít.

Zatímco na vlastní babičku vzpomíná Nina silně negativně, vzpomínky na dědečka jsou prodchnuty pocity bezpečí a pohody. Pasáže, kdy dědeček vypráví Nině pohádku, v níž se lidé dokáží vyslovením zaklínadla Mutabor proměnit v čápy, nebo když s Ninou opakovaně vyráží svým téměř nepojízdným autem na výlet do kouzelného města Byzanc, kam pochopitelně cestu nikdy nenajdou, čtenáře příjemně ukolébají bezstarostností, která je dětské vypravěčské perspektivě vlastní – o to tvrdší je pak Ninin i čtenářův návrat do současnosti. V peripetiích, která dospívající Nina řeší, mimochodem čápi a jejich hnízdo sehrají rovněž zásadní roli.

Zatímco se Nina snaží získat kontrolu sama nad sebou a svou minulostí, život ve městě plyne jako obvykle, do Evrovy hospody každý den přichází ti samí šedivějící štamgasti – které v souladu se svým zájmem o antiku Evros před Ninou přirovnává ke sboru doprovázejícímu antické divadelní hry – a starají se především o to, aby jim nikdo nepoškodil jejich venku zaparkovaná opečovávaná auta. Do života celého města však náhle zasáhne přívalová vlna z protržené přehrady, která s sebou vezme vše, co Nina pokládala za bezpečnou jistotu ve svém životě, včetně oblíbeného sudu, Evrových ručně malovaných tácků a dalších věcí. Ačkoliv se zdá, že při záplavě nikdo nezahynul, život ve městě se s následky ničivé vlny bude vyrovnávat dlouho.      

Bizarních postav, postaviček i náhod nalezneme v knize velké množství, což jednak přiměje čtenáře obdivovat autorovu fantazii, jednak k zamyšlení nad rolí někdy až absurdní náhody, která může ovlivnit zbytek života jednotlivce i jeho okolí. Již zmíněný restauratér Evros tak kdysi při nehodě přišel o většinu prstů na ruce, což mu ale nebrání v jeho současné práci a v pomalém kreslení vlastních pivních tácků, místní právník holdující amatérskému pilotování jednoho dne i se svým letadlem záhadně zmizí, Ninina babička si dle vlastního názoru zkazila život tím, že na maškarním plese podlehla svodům pozdějšího Ninina dědečka, neboť ji okouzlil svým kostýmem piráta, a až po společně strávené noci, při níž byla počata Ninina matka Ruth, zjistila, že jednooký pirát nebyl tak úplně kostým, neboť dědeček ve válce skutečně o oko přišel – a v tomto výčtu bychom mohli dlouho pokračovat.    

Městečko přitom není spleteno jen osudy vystupujících, či spíše někdy jen popisovaných postav, ale skrze tyto postavy je opět propojeno s autorovou dřívější tvorbou. Nejvýraznějším z těchto cross-overů je postava veterána z Afghánistánu Paula Arimonda, jehož příběh autor zpracoval ve svém dřívějším románu Die Sprache der Vögel (Řeč ptáků). Tento román bohužel do češtiny přeložen nebyl, ale český čtenář má možnost rozklíčovat i řadu intertextových odkazů vztahujících se k česky dostupným Zimním včelám, ať už jde o vypravěččiny občasné záchvaty patrně epilepsie, zmíněné mateřské znaménko, nebo závěs v Evrově hospodě, údajně pořízený z látky původem z knihovny středověkého teologa Mikuláše Kusánského. Lze předpokládat, že i některé na první pohled nedořešené motivy a vedlejší zápletky představují odbočky k dalším Scheuerovým knihám, ať už těm již napsaným, nebo k těm, které ještě plánuje napsat.

Podobně jako v předchozím románu Zimní včely autor zkoumá schopnost fyzicky křehkého ústředního hrdiny (resp. hrdinky) vzdorovat zlu, které ho za nezúčastněného pozorování zbytku společnosti obklopuje. Nina sice na rozdíl od Egidia nečelí hrozbě fyzické likvidace, drtící tlak společenských norem, kterému je vystavena, však má na její psychiku podobně zhoubný dopad a opakovaně přiměje čtenáře klást si otázku, zda je za kulisou zdánlivě uspořádaného maloměstského života skutečně vše v pořádku.

Ve sledu Nininých myšlenek a asociací není snadné se neztratit, vyprávění nemá chronologickou posloupnost a členění textu do krátkých kapitol bez názvu čtenářově orientaci v textu také nepomáhá. Pokud se však čtenář soustředí a nechá se Ninou vtáhnout do vyprávění o jejím životě, dočká se místy fantaskní, místy naopak až syrově kruté alegorie na současnou společnost, která mu připomene, že ne vše je vždy nutně takové, jaké se zdá být, a i společnost, která disponuje možnostmi systémové pomoci těm, kdo v životě neměli příliš štěstí, má do ideálu dosti daleko.