Román Zimní včely zpracovává skutečný život muže, který pocházel z oblasti západoněmecké Eifelské vrchoviny a jehož příběh z druhé světové války je v tomto místě dodnes známý. Románového ztvárnění se ujal jeho krajan, německý spisovatel Norbert Scheuer (nar. 1951). Svoji literární kariéru začal v devadesátých letech sbírkami povídek a básní, posléze se na domácí scéně proslavil románovou tvorbou, za kterou byl několikrát nominován na Německou knižní cenu. Román Zimní včely je jeho první knihou přeloženou do češtiny, překlad je dílem Jitky Nešporové.

Román se skládá z deníkových zápisků včelaře Egidia Arimonda a odehrává se v období od začátku roku 1944 do konce války. S životním údělem dědičné nemoci se Egidius snaží vypořádat, jak se dá. Pro společnost je podle nacistické ideologie přítěží, a i když nad ním drží ochrannou ruku bratr Alfons, válečný letec, stále mu hrozí eutanázie. Na léky, pokud mu je vůbec lékárník načerno prodá, si musí sám vydělat, a tak ve včelích úlech potají přepravuje k belgickým hranicím židovské uprchlíky. Díky vynikající znalosti krajiny má propracovaný systém skrýší a cest. Možnost převážet úly pouze v noci, kdy včely nejsou aktivní, mu zase dává dobrou záminku, jak se vyhnout podezření při případných kontrolách.

Egidius zároveň využívá situace, kdy ve městečku nejsou skoro žádní muži, a na svoje útrapy zapomíná v náruči mnoha žen. Egidiův život jako by kopíroval osudy jeho předka, benediktinského mnicha Ambrosia, po jehož osudech Egidius pátrá v místní knihovně a překládá latinské fragmenty, které mnich zapsal už v 15. století. Ambrosius v kraji začal včelařit, kvůli vášni pro ženy však musel odejít z řádu a pravděpodobně už s ním do jeho rodové linie vstoupila epilepsie.

Uspořádaný život včel a nesmyslný svět války
Egidius ve svých zápiscích také velmi podrobně zachycuje životní cyklus včel, jejich chování a uspořádání jejich společenstva. V knize se působivě snoubí paralely mezi organizovaným životem včel, v němž každý jednotlivec plní jasnou úlohu, a nepochopitelnou bouří války, která zabíjí beze smyslu.

Právě smysl je to, co Egidius ve včelaření hledá. Organizovanost včelího společenstva mu přináší klid a Egidius neskrývá svůj obdiv: „Včely spolupracují ve velmi komplexních systémech. Nemohou celé včelstvo nově uspořádat, nemohou jednoduše zabít královnu a provolat republiku. Potřebovaly miliony let, než se zorganizovaly do současného režimu.“ (s. 21) Vně úlů zkrátka žádný smysl není, lidé umírají nebo jsou vražděni zbůhdarma, kdežto včely, které po oplodnění zabijí trubce, to dělají pro dobro celého včelstva.

Ačkoli se Egidius snaží co nejvíce uzavírat do světa včel, válka na něj doléhá čím dál více. Nemožnost uniknout z vnějšího světa v knize dobře zobrazují i ilustrace, které vytvořil autorův syn Erasmus – vůbec totiž nezachycují včely, ale pouze válečné letouny, které se postupně objevují nad krajinou. S jejich hlukem vzrůstá i hrůza v Egidiově životě. Ačkoli si díky přepravě uprchlíků dokáže vydělat na léky, není už nikdo, kdo by mu je prodal. Ke konci války nemá žádné medikamenty a autor velice působivě popisuje rozklad osobnosti a krajní zoufalství, ve kterém se Egidius vydá za lékárníkem dokonce se zbraní. Jeho jediným utišujícím prostředkem je v tuto chvíli zvuk včel.

Nesklouzává ke klišé
Román celou dobu plyne pomalým, v kontextu války až děsivě klidným tempem, a téměř celou dobu velmi plasticky zachycuje Egidiův život. Tato struktura se však začíná rozpadat v poslední fázi románu, kdy Egidius vlivem epileptických záchvatů přestává vnímat sám sebe i okolní dění. Deníkové zápisky se v tu chvíli stávají pro autora nedostačující formou, protože Egidius si téměř nic nepamatuje. Pak je těžko uvěřitelné, že by byl schopen zachytit zpětně nebo i průběžně svůj den, když v jednu chvíli píše o tom, že udeřil svou družku, a vzápětí si není jistý, zda to skutečně učinil.

I přes tyto drobné nedostatky však nabízí román velmi zajímavé čtení. Příběh zachycený v Zimních včelách by mohl snadno posloužit jako látka pro napínavý válečný román. Autor však nesklouzl ke klišé a tematika války a pomoci uprchlíkům v knize sehrává roli jen jako nutná součást osobního příběhu. Protagonistovy životní útrapy líčí téměř mimochodem jako paralelu k fascinujícímu životu včel a historickým zápiskům mnicha Ambrosia. Zimní včely jsou zkrátka vyprávění o naději, o hledání smyslu i v tom nejpodivnějším světě utrpení.