Úsporné. Hravé. Tak trochu obyčejné. A přitom všeříkající. Ani jediná povídka z takřka padesátky textů v útlé sbírce Fialky, tajemství a jiné povídky nepřesahuje tři strany (některé dokonce zůstávají u stránky a půl), a přesto jako by jim nic nechybělo. Daniele Fischerové nedělá ani nejmenší problém se na tak malém prostoru vyjádřit a naservírovat čtenářům pointu, která místy vyvolá údiv, sem tam ušklíbnutí, pobavení, anebo také poskytne nový úhel pohledu na vzpomínku či představu přežívající v neměnné podobě desítky let.

Jako příklad za všechny může posloužit hrdina povídky Drž hubu a breč. Jako tiché dítě byl odmalička obětí stejně starého agresora a veškerý svůj život od tohoto vztahu odvíjel. I jako úspěšný dospělý muž necítí uspokojení, protože s tím druhým nebyl už pětatřicet let v kontaktu. Dokud se bývalý spolužák neobjeví v jeho ordinaci a nevyrazí mu svým vzezřením dech. „Byl to vtip dovyprávěný po šedesáti letech,“ glosuje celou situaci hlavní hrdina. Ve sbírce není takový vtip ani zdaleka ojedinělý, jakkoliv by často mohl být spíše k pláči než k smíchu. Ale právě balancování na hraně tragédie a ironie je poloha, která Fischerové nesmírně sedí.

Tam, kde povídky zasahují až do padesátých let, dokáže autorka nejspíš i díky vlastní dětské zkušenosti přesvědčivě zachytit atmosféru, ale jakkoliv je působivé rozvinout na třech stránkách vyprávěcí oblouk přesahující desetiletí, rozhodně to není ve sbírce pravidlem. Někdy se její drobné legrácky odehrají na krátké časové ploše. Jindy zkušenosti s každodenním životem z dob předrevolučních vystřídají nové zážitky z třetího tisíciletí, v několika povídkách přijde řeč třeba i na covid – zábavné je například povídání brilantního matematika, který věří pouze exaktní vědě, ale stejně ho zasáhne domněle věrohodná statistika, že dvě třetiny obětí covidu se narodily v úterý a že nejvýznamnější prediktor smrti je u mužů písmeno B ve jméně. Cítí se potom tak bezpečně, že si vykračuje městem bez povinné roušky.

Čtenáře se zkušeností s tvorbou Daniely Fischerové nepřekvapí její autorská hravost – zde si to může dovolit zase trochu jinak než v knihách pro děti. Velmi často v povídkách zdůrazňuje jejich tvořenost, svou autorskou roli a tematizuje psaní jako takové. Někdy jsou hrdiny přímo spisovatelé a spisovatelky (možná se mezi nimi objeví i autorčino alter ego), jindy jde o narativní prostředky, jejichž prostřednictvím Fischerová text předkládá. K zaháčkování čtenáře pak kolikrát stačí úvodní věta či dvě: „Píšu to z pohledu dcery, to nikdy není spravedlivé.“ (s. 80) „Tenhle příběh bude šlapat vodu…“ (s. 107) „Tohle je nesnadné vyprávět a ještě hůř tomu jde věřit.“ (s. 137) V povídce Vražedné fantazie potom Fischerová jako by formulovala, o co jí vlastně celou dobu jde: Dva chlapci leží ve stanu, a protože někomu, komu je jenom šestnáct, se smrt jeví víc jako dobrodružný film než realita, vymýšlejí smrt, co se k nim nejlépe hodí. Když už je nic dalšího nenapadá, vstupuje na scénu vypravěčka: „Vím, že oba zemřou během příštích pěti hodin, dokonce vím, proč a jak. Ta smrt nebude rychlá ani snadná. (…) Ale když to nenapíšu, nestane se to, a štěstí bude trvat navždy. To je ten nejzazší důvod, proč píšu. Posečkej, chvíle, tolik krásná jsi! Zadržet okamžik, který už nepřestane, nikdy, dokud to nedovolím, dokud mě uprostřed moře nepřejede vlak.“ (s. 20)

Už Vúdúlínek ze stejnojmenné dětské knihy by mohl vyprávět, za jak důležitá považuje Fischerová jména. A opakovaně se to ukazuje i ve Fialkách. Čtenáři se například dozvědí, jak důležitou kotvou jsou pro autorku písmena es–chá v jejím vlastním jméně. Na jiném místě svou fascinaci sama popisuje: „V každý čas a v každé řeči každé jméno jinak zní. Nejde to vysvětlit, je to hra bez pravidel, chce to jistý cit. Eva je jiná bytost nežli Ema a Ema je jiná nežli Emma s dvěma m.“ (s. 77) V povídce Před a po se potom síla jména spojuje se silou přesvědčení. Libuše, nalezená v babyboxu, dostala své jméno v kojeneckém ústavu, ale sama si začala říkat Libuňka. Vůbec se přitom nezajímá o svou nadváhu nebo o představy okolí, životní štěstí si ovšem udrží jenom do okamžiku, kdy je angažována do reklamy na jakýsi přípravek – má představovat vzhled PŘED. Potom, co ji maskérka upraví, aby byla „dost fuj“, se Libušin život rovněž změní na PŘED a PO. Sebedůvěra a houževnatost, které jí umožnily přežívat, už zůstanou v maskérně.

Síla vlastního přesvědčení je další motiv prolínající se různými, jakkoliv ne všemi, povídkami. Některé postavy pojmenovávají svoje nešvary, aniž by je samy pokládaly za něco negativního, další hrdinové mají o konkrétních situacích svého života naprosto jasnou představu, od níž odvozují další životní rozhodnutí i vlastní sebepojetí, jiní v určitých momentech překvapují sami sebe. Fischerová evidentně ráda ukazuje, jak silné stěny mají bubliny, ve kterých si žijeme, a jaké to je, když taková bublina najednou praskne.

Přestože je povídková kniha Fialky, tajemství a jiné povídky tenká a neukrývá žádné velkolepé příběhy, nabízí ještě dost témat, aby se o ní dalo napsat spoustu dalších řádků – třeba o vztahu otců a dcer, o bezmocnosti stáří nebo o tom, nakolik se naše životy podobají bájím a legendám. Byla by však škoda prozrazovat ještě víc, než už bylo prozrazeno, a brát tak čtenářům radost z autorčiny hravosti. Jen je třeba si na knihu najít dost času. Pokud ji zhltnete příliš rychle, nebude to ono.