Čtyřicet let po nizozemském vydání vyšel česky Smutek Belgie (Het verdriet van België), monumentální román vlámského spisovatele Huga Clause (1929–2008). Obecně se považuje za jedno ze stěžejních děl nizozemsky psané literatury. Zároveň – zvlášť kvůli rozsahu (v originále 717 stran) – zaujímá přední místo v pomyslném žebříčku knih, které mají čtenáři léta na nočním stolku, ale nikdy je nedočtou. Claus román napsal na přelomu 70. a 80. let 20. století (v nizozemštině vyšel v roce 1983), popisuje v něm však zhruba období od konce 30. let do druhé poloviny 40. let, tedy německou okupaci Belgie v trochu širším časovém záběru.

Z překladatelského hlediska je tento román opravdová výzva. Při čtení originálu překladatelskýma očima jsem si často říkala: jak by se tohle dalo vyřešit? A pak, při porovnávání prvních dvou kapitol překladu s originálem, mě některá řešení podnítila k obecnějším úvahám: jak nakládat s podobným problémem, pokud na něj při překládání narazím? Chci se pokusit o jakousi inventarizaci překladatelských problémů a (možných) řešení.

Překladatelka Radka Smejkalová v podrobném doslovu jednak doplňuje historický a společenský kontext knihy (což je pro zahraniční čtenáře opravdu potřeba), jednak – s nadpisem „O překladatelských (ne)řešeních“ – přibližuje svůj přístup k textu a vyjmenovává úskalí, na něž při práci narážela. Nejen tam, ale také v rozhovoru na webu H7O poukazuje na to, že některé výrazy v originále si i rodilí mluvčí musejí hledat ve slovníku. Když vysvětluje svůj postup při převádění tradičního vlámského zápolení s francouzskými jazykovými vlivy (a za okupace také „němčení“), počítá s použitím slovníku i při čtení českého překladu: „Význam mnoha takových promluv vyplývá z kontextu, na některých místech čtenáři napoví vnitřní vysvětlivka, v jiných si bude muset poradit sám a využít například slovník či umělou inteligenci. I v případě, že takové promluvy přeskočí, by však nit vyprávění ztratit neměl.“

Hledání stylu

K jazykovému stylu překladu se v doslovu dočteme: „Vodítkem k řešení mi byla úvaha, že rodilým mluvčím z Nizozemska připadají vlámská slovní zásoba i syntax archaické. […] K odlišení jednotlivých rejstříků bylo v češtině nutné sáhnout k rozdílům mezi spisovnou a obecnou češtinou a pro odlišení promluv nezbylo než bohatě čerpat ze slovní zásoby, která v češtině už zastarala.“ Jak se zdá, nevyužila tedy překladatelka toho, že – na rozdíl třeba od Olgy Krijtové nebo Veroniky ter Harmsel Havlíkové – jí je vlámská nizozemština vlastní, a na text pohlížela prizmatem severní nizozemštiny, která jí naopak vlastní není. Snad proto jmenuje jen archaičnost. Ze sociolingvistiky je však známo, že jazykové varianty odklánějící se od toho, co se považuje za „standardní“, mívají i komický efekt – asi jako výstupy „stréčka Křópala“ v českém prostředí. Ne nadarmo se Nizozemec Piet Piryns ptá Huga Clause v rozhovoru z roku 1988: „Vyprskneš někdy při psaní smíchy?“ A Claus odpoví: „No ano. Musím říct, že při psaní obyčejnou nizozemštinou se mi to stává mnohem méně často. A vy jste se smáli?“ „Pořád,“ ujistí ho Piryns. Komičnost (a to jak ve vnímání Nizozemců, tak Vlámů) je tu zřejmě důležitější než zastaralá slovní zásoba.

K vtipným prvkům patří slovní hříčky. Několik příkladů zdařilých převodů:

en zij zei: “Kom, kom,” en hij zei binnensmonds: “Kom, komkommer.”

Sestra ho popohnala „šup, šup“ a on na půl úst utrousil „šup do šuplíku“. (s. 17)

V originále tu jde o zvukovou podobu slova „kom“ (pojď) a „komkommer“ (salátová okurka). V časopiseckém vydání úryvku z tohoto románu (Nieuw Vlaams Tijdschrift, ročník 34) z roku 1981, tedy dva roky před knižním vydáním, je hříčka ještě rafinovanější, protože tam si Louis zamumlá pod fousy: „Kom, kommer.“ (s. 322) Což dohromady sice opět tvoří salátovou okurku, ale je tu ještě „kommer“, tedy „bída/smutek“. Těžko říct, proč se to do knihy nedostalo v této podobě.

Jinde si Claus pohrává s dvojím významem slovesa „ijlen“ (spěchat, blouznit):

Zo rende de heilige Anna, langs een bakstenen muurtje om de Boodschap, de Blijdschap, te verkondigen. Zij ijlde, Anna. Ja, ook in haar hoofd.

Takhle ztřeštěně běžela svatá Anna podél cihlové zídky, aby ostatním zvěstovala Radostnou Novinu. Třeštilo jí i v hlavě, ano, Anně. (s. 18)

V originále je vtipná hříčka s tvarem „gebaard“ (příčestím minulým slovesa „baren“, rodit), a slovesem „gebaren“ (gestikulovat):

Gebaard. Is dat duidelijker? Staf, antwoord. Ge moet niet van niks gebaren.

Porodila. Je to jasnější? Stafe, odpověz. S tebou je to taky porod. (s. 38)

Na s. 40 poslouží autorovi ke hře zvuková podoba slova „goedertierigheid“ (zkomoleně „dobrotivost“) a „gierig“ (lakomý):

Jezus, in zijn goedertierenheid – Meerke zei altijd: goedertierigheid. Omdat ze gierig was? – aanvaardt elk gebed.

Ježíš ve své dobrotivosti – Meerke vždycky říkávala, že Ježíš je dobrodivý. Jelikož sama byla jurodivá? – přijímá každou modlitbu.

Vtip se v překladu možná někdy trochu vytrácí, ale je záslužné, že se překladatelka snaží slovní hříčky zachovat.

Tenkrát jako dneska?

Působí vůbec překlad tak archaicky? Ano, některé části autorských promluv jsou dost knižní, ale při čtení spíš upoutají současné prvky. Rodiče se označují jako „Táta/Máma“ (v originále Papa/Mama), což bylo v Clausově generaci vyhrazeno venkovským nebo nižším sociálním vrstvám. Pro maloměstské prostředí té doby by se v češtině líp hodilo třeba tati/mami nebo otec/máti (po vzoru Josefa Škvoreckého, jehož romány a povídky o Kostelci a Dannym Smiřickém by při hledání tónu v češtině mohly dobře posloužit). Ale i repliky „A to víš jak?“ nebo „Co jako?“ (Louis, s. 14 a 28), „Co mám jako dělat?“ (Louisova matka, s. 38) vyznívají v dané době a prostředí anachronicky. Pro jejich použití by mohla mluvit zásada, že překlad má působit stejným dojmem jako originál v době, kdy vyšel. Jenže Claus v kterémsi rozhovoru řekl, že v tomhle románu zaznamenal jazyk, který si pamatuje z dětství a mládí, ale jímž už „dnes“ (tj. v roce 1983) nikdo nemluví. Příliš současné výrazivo tu tedy není na místě.

Naopak přehnaně archaicky vychází v češtině reklama na pleťový krém v časopise z roku 1935 (s. 15):

„Matička dovtípila se příčiny jejího studu, sic že kvůli rozšířeným pórům, černým tečkám a zažloutlému odstínu pleti si zavržená připadá. Děvče netušilo, že existuje jednoduchý recept, jenž mnohým jejím vrstevnicím přináší nečekanou úlevu, jak ví většina matiček.“

Zij wist dat haar moeder het geheim harer beschaamdheid geraden had, uitgezette poriën, zwarte stippen en een vuile, gele tint maakten dat zij zich als een verstotelinge voelde. Zij wist niet dat een eenvoudig recept een onverhoopte verlichting aan menig jong meisje kan brengen, zoals de meeste moeders weten.

Clausova hra se slovesem „vědět“ („Věděla, že se matka dovtípila tajemství jejího studu. […] Nevěděla, že prostý recept […], jak většina matek ví.“) se v překladu ztrácí. Matoucí je přípustková spojka „sic“ (zřejmě má být vysvětlující „a sice“).

Hovorovost

Louis se vymyká spisovnou výslovností (viz následující odstavec), ale jeho repliky, např. „Socialisti vždycky dávaj na obálku filmový hvězdy.“ (s. 14), se v češtině stylově neliší od toho, jak mluví jeho kamarádi. Tvary „maj“, „branej“, „cejtit“ apod. používá i Louisův dědeček nazývaný Kmotr, povoláním školní inspektor, který si přitom údajně potrpí na spisovný jazyk a lidové obraty používá jen občas, aby šokoval okolí. Například ve druhé kapitole tohoto románu jsou v originále jeho promluvy mnohem méně příznakové než rozhovor Mámy a Tety Nory (viz později), zato v překladu mezi nimi prakticky není stylový rozdíl. Přitom česká literární tradice je mimořádně bohatá na nejrůznější odstíny hovorovosti. Je tedy škoda, že veškeré odklony od normy mají v překladu stejnou dikci – tak trochu jako by se vlámská provincie u francouzských hranic hemžila stereotypními současnými Pražáky. V překladu pozdějšího Clausova románu Fámy ukázala už skoro před dvaceti lety Olga Krijtová (s redaktorem Milanem Macháčkem), jak se dá zachovat šťavnatost a barvitost hovorové vlámštiny i bez všech těch -ej.   

Ostatně ke Kmotrově a Louisově výslovnosti: „Tam se nakazil hrčivým rrr a protáhlým vysokým ááá, jež si osvojil i Louis, který tím vzbuzuje opovržení Sester a žáků Ústavu svatého Josefa.“ (s. 34) Co si pod tím představit v češtině? Kdo neví, že v místním nářečí (román se ve skutečnosti odehrává v Kortrijku a okolí) se neráčkuje a hláska „aa“ se tam vyslovuje jako „ó“, nechápe, proč ráčkování a „á“ („vysoké ááá“ je Clausův termín, ve fonetice nic takového neexistuje) budí u místních opovržení. Stálo by tady za úvahu převést tuhle charakteristiku do češtiny opisem – třeba jako afektovanou (pro ráčkování) a pedantskou (pro spisovné „á“) výslovnost.

Francouzština?

Zmínili jsme už, že pokud čtenář z textu nevyčte význam francouzských a německých výrazů, překladatelka mu radí, ať si slova dohledá. Vedle toho však nepřekládá ani vlámskou částici „allee“, převzatou sice z fr. „allez“, ale psanou nizozemským pravopisem, takže ve francouzském slovníku v tomto významu nedohledatelnou: „Allee, chlapče,“ „Allee, Tati,“ (s. 28 a 29). Tohle řešení je o to zvláštnější, že o něco dřív (s. 19) „allee“ překládá: „No tak, Louisi, podej ruku.“ Ostatně také název „Davidsfonds“ (s. 12) zůstal z nejasných důvodů v původní podobě, když přitom názvy jiných dvou vlámských organizací (De Vlaamsche Vlagge a De Swigende Eede) na stejné straně do češtiny přeložené jsou.

V textu, kde hraje dvojjazyčnost tak důležitou roli, by si měl překladatel navíc dávat pozor na použití slov cizího původu tam, kde je v originále nizozemské slovo (s. 11 „akceptovali“ / hebben aanvaard, s. 41 „evidentní“ / overduidelijk). Nabízí se tu obdobný český ekvivalent („přijali“, „více než zřejmý“).

Na tenký led se překladatelka pouští, když v doslovu tvrdí, že mezi jménem Louis a osobním zájmenem „lui“ je fonetická souvislost: „Louis (čteno lui), právě ten (francouzsky c’est lui, to je on)“ (s. 954). Jenže Louis – na rozdíl od zájmena – se vyslovuje [luj], pro Francouze tedy záměna není možná. Také do francouzského citátu o neexistujících Belgičanech (s. 958) pronikla chyba – v záporné větě se tvar neurčitého členu „des“ krátí na „de“, takže správně má být: Il n’y a pas de Belges. (Pravopisná chyba je ostatně i ve zmíněném rozhovoru na H7O – bývalý belgický král se francouzsky nejmenoval Baudoin, ale Baudouin.)

Ztraceno v překladu

Český překlad se čte v zásadě dobře, vyznačuje se bohatou slovní zásobou (snad s výjimkou uvozovacích sloves: poměrně hojně se „pronáší“, „trousí“, „přitaká“). Jsou v něm však místa, která při pozorném čtení vyvolávají otázky. Problematický (nebo vysloveně nesprávný) překlad určitého slova či vazby může mít následky pro vyznění celé scény. Výrazně se to projevuje v dialogu Mámy s Tetou Norou o „ženských záležitostech“, který Louis vyslechl ze sousední místnosti a zpětně si ho vybavuje (s. 38/40):

„Nikdy, nikdy nesmíš dát na ničí naléhání, Constance,“ nabádala ji Teta Nora.

„Jenže když tam stojí profesor a řve: ‚Tlačte, tlačte,‘ co mám jako dělat?“ (Máma, smích.)

„Já mu řekla: ‚Pane profesore, tak si tlačte sám a mě nechte na pokoji, zatlačte si vlastní řití.‘“ Máma se zasmála. Byly čtyři hodiny, po boku Tety Nory, které připadalo, že v kávě je příliš cikorky, pojídala krajíce chleba s kdoulovým džemem. Slyšel Mámu, jak se v předním pokoji směje, a dál si na kuchyňském stole hrál s vystřiženými postavičkami rytířů a urozených panen.

„Ge moogt u nooit nooit forceren,“ zei Tante Nora, „Constance.“

„Maar als die professor staat te roepen: ,Duwen, duwen,‘ wat kunt ge daartegen doen?“ (Mama lacherig.)

„Ik had gezegd: ,Mijnheer de professor, duw zelf, laat mij gerust, duw zelf met uw gat.‘“ Mama lachte. Het was om vier uur, zij zat boterhammen met kweepeerjam te eten met Tante Nora, die vond dat er te veel cichorei in de koffie was. Hij hoorde Mama lachen in de voorkamer en hij speelde verder met de uitgeknipte figuren van ridders en jonkvrouwen op de keukentafel.

Slovo „forceren“ znamená dělat něco „na sílu“, jak se dnes říká. Nevyjadřuje tedy naléhání někoho jiného. K zamlžení pak přispívá ještě nesprávná interpretace tvaru předminulého času „ik had gezegd“ – tady s významem kondicionálu. Přesnější překlad (s ohledem na dobový kolorit a bez nepravé vztažné věty) by mohl vypadat třeba nějak takhle:

„Nic se nemá lámat přes koleno, Constance,“ řekla Teta Nora.

„Jenže když ten profesor volá: ,Tlačte, tlačte,‘ tak co proti tomu zmůžeš?“ (Maminka, se smíchem v hlase.)

„Já bych řekla: ,Pane profesore, tlačte si sám, mě nechte na pokoji, tlačte si vlastní řití.‘“ Maminka se zasmála. Bylo to ve čtyři hodiny, jedly s Tetou Norou chleby s kdoulovým džemem a tetě připadalo, že je v kávě moc cikorky. Slyšel, jak se Maminka v předním pokoji směje, […].“

Rozhovor pokračuje (s. 39/40):

„Na druhou stranu, Constance, člověk to vždycky nevycítí. U našeho Alfonse jsem necítila nic, ani prd. Jdu dozadu, posadím se na prkýnko a říkám si: Tiens, co se to děje? A on ze mě vyklouznul.“

„To tys ho chtěla pojmenovat Alfons?“

„Jo. Vymyslel to farní vikář. Pojmenujte ho po mně, povídal, Alfons.“

„Aan den andere kant, Constance, voelt ge dat niet altijd. Bij onze Alfons heb ik niks gevoeld, niksmendalle. ‘k Ga naar achter, ik zet mij op de bril, ik zeg: Tiens, wat krijgen we nu? en hij rolde er uit.“

„Ge had het Alfons willen noemen.“

„Ja. ‘t Was een gedacht van de onderpastoor. Noemt hem naar mij, zei hij. Alfons.“

Z formulace v originále (předminulý čas tu má význam neuskutečněného úmyslu) se zdá, že jde o dítě, které se narodilo mrtvé nebo krátce po porodu zemřelo, a navíc že o něm Teta Nora poprvé mluví jako o Alfonsovi. Constance se neptá: „To tys ho chtěla pojmenovat Alfons?“, ale (bez otazníku) prohodí: „Tak tys ho chtěla pojmenovat Alfons.“ V originále tedy v banálním ženském rozhovoru jen tak mimochodem zazní tragická nota (a dá se vnímat i jako narážka na to, že porod Constance také nedopadne dobře), v překladu se však ztratila. (Ostatně slovo „prd“ se v té době považovalo za hrubé – v originále je vlámské slovo s významem „ani ň“.)

Jedna ze sester v klášterní škole oslovuje Louise „O-wietje“ (s. 26) nebo „Owietje“ (s. 28), tedy zdrobnělinou (Louis – Lowietje – Owietje), která Louisovi zřejmě připomíná vlámské nářeční slovo wietie s významem dětinské, naivní osoby, a snad proto mu velmi vadí. Překladatelka to však převádí jako citoslovce. Hlavně při prvním výskytu v češtině nechápeme, čím Sestra Hospodářka Louise tak rozzuřila:

„Jejda,“ uniklo jí a Louis jednou popadne nůž na papír s rukojetí z konžské slonoviny, co tam leží na mechově šedém pijáku, a namíří ho na ni. Bučet bude, Sestra Hospodářka, kvičet, až se z toho počůrá. (s. 26)

„O-wietje,“ zei zij en Louis zal ooit dat papiermes met het Kongolees ivoren heft dat daar op het mosgroen vloeiblad ligt opnemen, oprichten. Balken zal zij, Zuster Econome, piepen tot zij pist.

Při druhém výskytu (s. 28) už je v originále i graficky zcela zřetelné, že jde o jméno: „Maar Owietje toch“, přesto to i tady překladatelka interpretuje jako citoslovce: „Och och“.

Jindy se naléhavost sdělení oslabuje neodůvodněným převedením jednotného čísla na množné („jedna myšlenka“ / „myšlenky“). Autor tu navíc záměrně volí opakování vazby, aby se zdůraznila gradace popisované scény (3× „kdyby“), ale v překladu se obměňuje „kdyby“ a „kéž“, čímž se tento efekt ruší:

Nikdy by se to nestalo, kdyby na ni tady v Ústavu myslel. (Nikoliv letmo, ale kdyby k ní cílevědomě směřoval přesné, chladné, úporné myšlenky, které by k ní dolehly právě v okamžiku, kdy její ochranu hledající, chodbou tápající postava na bílých rozviklaných nohou stanula těsně u schodů.) Kéž by ji jeho myšlenky a modlitba obepnuly ještě ve spánku. Kéž by jeho myšlenky zachytila a vdechla. (s. 37)

Het was nooit gebeurd als hij, hier in het Gesticht, aan haar had gedacht. (Niet vluchtig, maar met één gerichte precieze, koude, heftige gedachte die haar had bereikt, op het ogenblik dat haar om bescherming smekende gestalte op de gang schoorvoetend liep te zoeken, met de witte stotterende voeten, vlak voor de trap.) Als zijn gedachte, zijn gebed, haar had omhuld terwijl ze nog sliep. Als zij zijn gedachte had opgevangen, ingeademd.

Přesnější překlad by byl: […] (Ne letmo, ale kdyby ji jedna cílená, přesná, chladná, silná myšlenka dostihla v okamžiku, kdy její postava žadonící o ochranu váhavě hledala na chodbě, s bílými zadrhávajícími chodidly, těsně u schodů.) Kdyby ji jeho myšlenka, jeho modlitba, zahalily ještě ve spánku. Kdyby jeho myšlenku zachytila, vdechla.

Jindy vzniká nejasnost tím, že překladatelka nedodržuje záměrné opakování stejného slovesa (gloeien – „žhnout“):

Umývala ho odtažitě, ani rychle, ani pomalu, jako by drhla kastrol, dokud se neleskl. (s. 17)

Afstandelijk, niet snel en niet traag wreef zij alsof zij een pannetje uitschuurde, en hij gloeide.

V originále tedy drhnutí vede k tomu, že Louis žhne. V překladu se poslední věta nejspíš vztahuje ke kastrolu (kvůli použití minulého času to gramaticky není úplně zřetelné). Jestliže v originále navazuje „nog gloeiend van schaamte“ na předchozí stránku, český překlad (s. 18) „stále rudý studem“ visí ve vzduchu, protože o Louisově zrudnutí/žhnutí se předtím nemluvilo. Až při dalším výskytu (s. 20) se opakování zachovává i v překladu („proto tak žhnu“, daarom gloei ik zo). Zároveň si ale na s. 14 chovanec Dondeyne promne „žhnoucí rudé ucho“, kdežto v originále má ucho průsvitné (Hij aaide zijn doorschijnend rood oor).

Jiný příklad významového posunu najdeme na s. 31:

Černý průvod vzlykajících žen dorazil na hřbitov, rozptýlil se mezi křížky […]

Op het kerkhof met de snikkende vrouwen aangekomen verspreidt de zwarte stoet zich tussen de kruisjes […]

Spojení „met de snikkende vrouwen“ (se vzlykajícími ženami) se tu však vztahuje ke hřbitovu, nikoliv k průvodu. V přesnějším překladu: „Když černý průvod dorazí na hřbitov, kde už čekají vzlykající ženy, rozptýlí se mezi křížky […]“. V souvislosti s pohřebním průvodem a pohřbem (s. 31 a 33) v překladu navíc udiví, že se tam ozývá „fanfára“. Slovo „fanfare“ ovšem znamená místní dechový orchestr. A dechovka nebo kutálka k pohřbu patří.

Jiná nepřesnost – ve scéně, kdy jeptiška přilípne Louisovi nasliněnou dlaní neposlušný pramínek vlasů a chovanec Vlieghe to z dálky zřejmě vidí – poněkud zastírá homoerotický podtón Louisova vztahu k Vlieghemu:

To, jak se mu hrabala ve vlasech, určitě vypadalo jako pohlazení, Vlieghe je viděl, Vlieghe nikomu nic nepoví, ale v jeho šikmých lískooříškových očích to musí vypadat jako zrada, […] (s. 18)

Haar gedoe met zijn haar moet op een streling geleken hebben, zo heeft Vlieghe dat gezien, hij zal er nooit iets over zeggen, Vlieghe, maar het moet verraad geleken hebben in zijn schuine hazelnootkleurige ogen – […]

Přesnější překlad by byl: „[…] jako pohlazení, tak to viděl Vlieghe, nikdy se o tom nezmíní, Vlieghe, ale v jeho šikmých očích oříškové barvy to muselo vypadat jako zrada“ […]

Určitý zmatek působí také popisy zevnějšku. Tak se „pince-nez“ (francouzské slovo pro skřipec/cvikr) překládá jako „lorňon“ (s. 12). Ten ale nosily spíš ženy a musel se přidržovat. Tady jde o portréty vlámských vlasteneckých seminaristů, brejličky s drátěnými obroučkami mají prostě na nose. V překladu se dále píše (s. 16, 24), že jeptišky nosí „bílou kápi“ (tedy kapuci – asi jako mniši?). Slovo „kap“ tu ale má význam „čepec“. Kmotr nechodí „v černém plátěném obleku“ (s. 20), ale v obleku soukenném (zwartlakensepak), což – na rozdíl od plátna – vyjadřovalo určitý status (sukno bývalo vlněné a dražší). Ostatně nemá ani boty „s kulatými měděnými průchodkami“, ale „šněrovacími háčky“ (met de ronde koperen veterhaakjes).

Mezi „zakázanými knihami“ figurují hned na začátku románu Příběhy od Zuiderzee (s. 12). Pro tuto nizozemskou oblast (Zuiderské moře, nyní IJsselské jezero) jsou přitom typické rybářské vesnice a ortodoxní (i katolická) víra. Co by tedy na příbězích od Zuiderzee mohlo být pro klášterní chovance závadného? Jenže v originále nejde o Zuiderzee, nýbrž o Zuidzee (Vertellingen van de Zuidzee), tedy doslova Jižní moře neboli Tichý oceán. Pravděpodobně se tu myslí kniha Jacka Londona South Sea Tales, v českém překladu Mezi lovci perel. Povídky z jižních moří, případně kniha Roberta Louise Stevensona Island Nights’ Entertainements s podtitulem South Sea Tales, v českém překladu Příběhy ostrovních nocí. Tam už si lze představit, že se to v klášterní škole považuje za dráždivou četbu. Použití jednoho z českých názvů by bylo dostatečně ilustrativní.

Kolace by pomohla…

Redakci překladu provedla nordistka Kateřina Krištůfková, kolací text zřejmě neprošel. A tak v něm zůstala různá přehlédnutí (možná něco pro případný dotisk?): „a čtyřikrát zamrkal“ místo „přikývl“ (en knikte vier keer, s. 20); „jak jeho odstávající uši nabírají vzduch“ místo „vítr“ (zijn flaporen vingen de wind, s. 22); „v pachu linoucím se z kuchyně“ místo „v kuchyňských výparech“ (in keukenwalmen, s. 23); „bzučely mouchy“ místo „komáři“ (gonsde van de muggen, s. 27); „zakopávat“ místo „cupitat“ (trippelen, s. 31); „Kmotr opakovaně pokrčí nos“ místo „pohrdavě“ (Peter haalt verachtelijk zijn neus op, snad záměna verachtelijk/herhaaldelijk?, s. 36); „vedle jeho pokoje“ místo „jejího pokoje“ (naast haar slaapkamer, s. 37), „ze sudu plného okurkového láku“ místo „solného nálevu“ (ton vol pekel, s. 44); a na stejné straně „na rty“ místo „na mé vlhké rty“ (naar mijn natte lippen).

A úplně na závěr ještě několik příkladů problematických formulací, které při redakci unikly pozornosti: „horoval za“ (s. 11), zřejmě kontaminace s „orodovat za něco“ (horuje se pro něco, po něčem nebo o něčem); „hrabě z Flander“ (s. 17) se v češtině označuje jako „flanderský hrabě / hrabě flanderský“ (podobně jako byl třeba markrabě moravský, a nikoliv markrabě z Moravy); „větrem a sluncem ošlehané jablíčko“ (s. 21) – jde tu o opis nizozemského slova getaand, jenže slunce neošlehává, getaand appeltje by se dalo přeložit jako „snědé jablíčko“; v pasáži, kde se stále mluví o pralinkách, tedy v ženském rodě, řekne Sestra: „večer dva dostaneš“ (s. 24); „na kost promočený“ (kletsnat, s. 32) – na kost bývá člověk promrzlý, ale promočený je na kůži; „že se znovu přikrčil mezi hejnem komárů“ – problematická předložka, lepší by bylo „v hejnu“ (s. 42).

Příklady v tomto článku pocházejí pouze z prvních dvou kapitol českého vydání (s. 11 až 44). Jak zaznělo v úvodu, z hlediska překladu jde o velmi náročný úkol a je pochopitelné, že i v sebelépe odvedeném textu tohoto druhu se vždy najdou problematická místa. Otázka je, jestli se některým popsaným posunům nedalo vyhnout. Zdá se, že román takového kalibru by snesl ještě větší péči, než jakou mu nepochybně věnovali ti, kdo byli do tohoto vydání zapojeni.