Kniha Léta putování. Člověk na cestách v dlouhém 19. století přibližuje různé druhy cestování, doznívající cesty kavalírské i ty dané služební povinností, ale také vycestování imigrantů podmíněné ekonomickou nouzí. Relativní novinkou prý v 19. století bylo putování za slavnými umělci a uměním. (Julius Zeyer se například svěřoval s tím, jak moc touží v Mnichově slyšet některou z Wagnerových oper: „Cítím po nich hlad a žízeň, něco, co nedovedu definovat.“) Jiná kapitola naopak sleduje evropské „putování“ a vystavování náboženského obrazu Veraikon německo-českého malíře Gabriela Maxe. A další tematizuje dobovou reklamu a využívání cestovatelů typu Emila Holuba (a také dobových rasových stereotypů).   

Publikace také souhrnně připomíná tehdy slábnoucí či dohasínající způsoby dopravy, jako bylo formanství, které zvláště po jeho zániku četní umělci idealizovali. Například už u Boženy Němcové byl forman „dobrý člověk“, přičemž podle Ladislava Futtery „právě její próza zakládá idylický obraz formana jako mohutného, ale dobráckého, poctivého člověka se specifickou houpavou chůzí, jíž kráčí podél vozu, s pečlivě upraveným oděvem i vozem, jenž výborně rozumí svým koním, je známý v každé zájezdní hospodě, kde neváhá otevřít svůj zdobený opasek naplněný penězi, a ochotně se ujímá pocestných“.

Konec tohoto povolání ale přivodila železnice, podle Milana Hlavačky v podstatě demokratický masový dopravní prostředek, kde si každý mohl vybrat podle finančních možností svoji cestovní třídu. Železnice stvořila nejen novou morálku mezilidských vztahů, neboť mnoho hodin bylo nutno prožít v téže společnosti v jednom kupé, ale i novou morálku času, respektive zacházení s časem. Hlavně díky ní se začala rozmáhat masová turistika, čehož třeba podle Orlanda Figese a jeho knihy Evropané. Tři slavné životy a vznik kosmopolitní kultury (Beta-Dobrovský, 2021) distingovaní intelektuálové želeli: kupříkladu básník Heinrich Heine si stěžoval, že v Itálii není citroníku, aby poblíž nestála anglická dáma a nenasávala jeho vůni, ani obrazové galerie bez houfu Angličanů, z nichž „každý drží v ruce průvodce a kontroluje, zda je všechno tam, kde má být“. A také konzervativci měli z demokratického vlivu železnic obavy. Papež Řehoř XVI. je z tohoto důvodu v papežském státě zakázal, a stejně tak se proti nim stavěl hannoverský korunní princ, protože „nechtěl, aby každý švec a krejčí cestoval stejně rychle jako on.“ 

Léta putování přinášejí další, obdobné doklady toho vývoje, zvláště ve vztahu k objevu létání. Jím podmíněná možnost pořizování „aerofotografií“ pro leckoho posvátných lokalit typu Vatikánu byla považována za znevažující relativizaci významu daného místa a jeho symboliky. Pokud se podle Evy Bendové a Václava Hájka cestovateli v oblacích ukazovala tak významná dominanta jako třeba Andělský hrad pouze coby „tečka v hlubinách“, podle reakcionářů tím mohlo docházet k rozkolísání hodnotových systémů a řádů. Někteří z nich přitom chtěli rozhodovat i o tom, kdo vůbec cestovat smí a kdo ne. Z perspektivy středoevropské měšťanské kultury bylo speciálně pro ženy vnímáno praktikování bezúčelné touhy po dálkách jako pochybný a zcela nevhodný životní program. Takový typ žen-cestovatelek příkře odsoudil například slavný Ján Kollár, když ve svém cestopise po Itálii a Švýcarsku tituloval britskou spisovatelku a cestovatelku Julii Pardoeovou (1804–1862) pro danou zálibu jako „anglickou potlukačku a babiznu“. Ida Pfeifferová (1797–1858), které je věnována samostatná kapitola, si ze stejných důvodů vysloužila od svých současníků pojmenování „vrtošivá matróna“. Její charakteristiku pak určoval i motiv údajného poškození vzhledu přílišným cestováním, který byl v hodnocení žen jejího typu velmi běžný. Stejně jako byla Julie Pardoeová označována za „babiznu“, byla Ida nelichotivě líčena jako „malá, suchá, svraštělá “, jako žena „mužských sklonů i mužského vzezření “.

A Pfeifferová to nezachránila ani tím, že se ve svých cestopisech snažila dobově vnímanou „extravagantnost“ svého počínání eliminovat. Například svůj výstup na vrchol Chufuovy pyramidy spojuje s tím, že po namáhavém výkonu vzpomíná na „všecky své milé domácí “, s nimiž by se o svůj „blažený cit“ ráda podělila a s nimiž by i byla mnohem raději než právě na daném místě. „Namísto dobrodružnosti, dráždivosti a exotičnosti, tedy významů, které na tomto povinném emočním vrcholu cesta Egyptem stereotypně iniciovala, nabízí autorka biedermeierovský akcent na rodinu, domácnost, pospolitý život, adoraci pevných vazeb a sounáležitosti“, komentuje to Veronika Faktorová. 

Někteří lidé se ale vydávali na cesty právě proto, aby se od své spořádané rutiny co nejvíce vzdálili. Jak poutavě líčí Jan Pezda v kapitole Lázně jako „institucionální nevědomí“ měšťanskosti, v lázeňském mikrokosmu se vzrušující svět rozptýlení a nezávazných vztahů paradoxně spojoval s požadavky světa léčebných budov, ztělesňujících ukázněné sebezapření, či dokonce motorickou nemohoucnost. V kontextu debat o karnevalovosti Pezda hájí tezi o tom, že podobné „podvratné“ aktivity stávající řád ve skutečnosti podporovaly: ze slušné společnosti vytěsňované praktiky jako „sexuální obtěžování či příležitostný sex systém bürgerlichkeit skrytě zakládají… Lázeňský hřích na cestách musí existovat, aby ho bylo možné doma okázale popřít a veřejně zavrhnout“.

Některá důležitá témata v knize chybějí, například v ní není ani zmínka o rozvoji dopravy cyklistické, problematiku cestování ale celkově přibližuje solidně, a to i z hlediska protikladných reakcí, které nové možnosti vyvolávaly. Včetně hlasů těch, kteří od cestovatelského nadšení odrazovali. Jako píše Miroslav Paulíček v kapitolce provokativně nazvané „Kant málo cestoval a přece se stal Kantem“ aneb Cestováním ke vzdělání?, T. G. Masaryk argumentoval tím, že v jeho době už k poznání jiného národa není cestování potřeba: „Máme dobrých spisů dost, kdo o to stojí, může vniknout do života národního tak, jak by cestováním nevnikl.“ Jedním z poučení z této publikace tak paradoxně může být i to, že místo cestování příště raději sáhneme po nějaké další kvalitní knize. A zcela nadčasové je i to, co v knize (v citaci) tvrdí Milena Lenderová, že cestování mělo a má dvě protikladné tváře – snahu porozumět a současně potřebu vydělit se a nadřadit; otevírá prostor ke kulturnímu obohacování, ale i k sebeobrannému izolacionismu a xenofobii. Mnozí sice kvůli vlastnímu izolacionismu ostatním v cestování zabraňovali, ale stejně tak četní lidé cestovali a cestují asi i kvůli tomu, aby se utvrdili ve své vlastní xenofobii a komplexech nadřazenosti…