Humanitně vzdělaným a umělecky založeným duším se letadla mohou zdát jako předměty příliš technicistní, než aby si zasluhovala jejich pozornost. Nicméně už kniha 1909: Aeroplány nad Bresciou (Prostor, 2003) mohla takové čtenáře přesvědčit o tom, že četní umělci byli letadly fascinováni od samotného počátku existence těchto strojů. Její autor Peter Demetz se přitom v krátkém časovém úseku zaměřil na souběžné reakce tak odlišných lidí, jako byli Franz Kafka, Giacomo Puccini či Gabrielle D’Annunzio. Nedávno ovšem vyšla publikace, která líčí kulturní dějiny nejen letadel, ale i horkovzdušných balonů v mnohem širším časovém rozpětí: Od balonu ke kosmickému vědomí. Aviatické eseje o české letecké duši. Sestává ze dvou samostatných esejů, jejichž autory jsou historička umění Eva Bendová, která píše hlavně o výtvarném zpodobnění daných motivů, a filozof a milovník vzducholodí Ondřej Váša, jenž téma pojímá v širších kontextech.

Anotace uvádí, že kniha je ohraničena roky 1783, kdy se uskutečnil první vzlet balonu, a 1957, kdy byla vypuštěna první kosmická sonda Sputnik. Ve skutečnosti se zvláště Vášova esej podobnými omezeními spoutat nenechává: zachycuje mytické počátky slavných vzduchoplavců Faethona a Ikara, jejichž lety skončily smrtí, jakož i soudobou „éru zlenivělých pilotů dronů“ a vůbec všech těch, kteří různé létající objekty řídí na dálku a nechávají svou „mdlou duši“ létat jen proto, že jejich těla zůstávají v bezpečí.

Spiritualita vědy a techniky
Kniha je založena na studiu obdivuhodně širokého množství pramenů, takže tu na jedné straně najdeme citáty z Descartese či J. W. Goetha, který jednou popsal, jak z horského masivu shlíží na svět pod sebou a touží přitom po přibližující se obloze, což Ondřej Váša hodnotí jako „proto-aviatický“ přístup. Na straně druhé stojí pasáže věnované například specializovaným aviatickým periodikům i dobovým příručkám letecké navigace. Váša ovšem i zmíněné příručky čte hloubavým zrakem filozofa, který v souvislosti s nimi píše o globalizaci prostoru a času. Dále upozorňuje na to, že letec ze své výšky vnímá krajinu zbavenou drobných detailů a zjednodušenou do podoby větších geometrických obrazců, což klade do souvztažnosti s paralelně vznikající abstraktní malbou.

Analogicky se zmíněnými dvěma rovinami kniha sleduje různé interpretace létání: jednak duchovně mystickou, a jednak technickou, oba typy přitom často (byť ne vždy) stály v protikladu. Kupříkladu Jan Konůpek podle Bendové ve své tvorbě i v souvislosti s výzkumy elektromagnetického vlnění a světla spojoval spirituální a vědecko-technické poznání vesmíru.

Pryč od země
U některých dobových textů přitom interpretace není jednoznačná. Váša například cituje text Tomáše Bati, velkého fanouška letectví, který však při letecké nehodě zahynul: „Člověk prodělává zásluhou letadla tak velikou změnu, jako ji prodělal, když odpoutával své přední končetiny od země, když vytáhl svoji hlavu z prachu a když povznesl svoji mysl k Bohu. Člověk touží po povznesení. Je to patrno již na nemluvněti, když vztahuje své ručky k matce s neuvědomělou prosbou, aby je pozvedla a tak aby se mohlo rozhlédnouti a zakoušeti pocit povýšenosti. Podobné pocity zmocňují se člověka, když poprvé cítí, jak se letadlo počíná odpoutávati od zaprášené matky země… Člověk pohlíží z vrchu na místa, po kterých se plazil, jako se dívá nemluvně pozvednuté na paže své matky.“ Je to spíš přístup zbožný, nebo darwinovský? ptá se poněkud potměšile autor. A dodává, že některé příznivce aviatiky později jejich nadšení přivedlo až k návrhům genetického zdokonalování lidstva a přesunu jeho progresivnější části do jiných koutů vesmíru. Těm konzervativnějším by tyto návrhy ponechaly naši Zemi coby jakousi „lidskou zoo“. Její obyvatelé by si ani neuvědomovali, že mohou nadále existovat jen kvůli pozorování a pokusům na nich prováděným.

Poněkud méně dramatickým posunem byla původní interpretace letce coby bytosti, která vstoupila na nebesa, a pozdější důraz na pilotovy klidné a zdravé nervy, které jsou ze všeho nejdůležitější.

Přestože se kniha nezaměřuje na dějiny létání, některé pozoruhodné drobnosti občas připomene – například že v době neexistence letišť vlastnil první český letec Jan Kašpar potvrzení, podle něhož se pasáci zavazovali na požádání kteréhokoli aviatika vyklidit od dobytka místo potřebné pro vzlet. V publikaci potom nechybí ani politické konotace: nejen zneužívání aviatiky totalitními režimy, ale i meziválečné československé pokusy „naroubovat“ ji na tradici husitů. Především se ovšem kniha soustřeďuje „na podstatné symboly a náměty v moderním obraze a kultuře“ spojené s aviatikou. Vzducholodě byly kupříkladu přirovnávány k lodím či velrybám a později, když už byl zřejmý jejich soumrak, také k brontosaurům. Sigmund Freud potom zvláště u podlouhlejších vzducholodí zdůrazňoval asociace sexuální. Ty ovšem nescházely ani u letadel: kniha zmiňuje povídku již zapomenutého spisovatele, jehož hrdina obdivoval tvar vzpěr spojujících křídlové plochy, jež mu připomínaly vysportovaný tvar lýtek jeho družky.

Andělé či nemotory?
Pro mnohé ale byla letadla hlavně symbolem moderní, civilizační krásy, přičemž jejich piloti byli stylizováni do role básníků, kteří „letí vzhůru, blíž k Neznámému“. Zvláště v počátcích létání byli vnímáni jako „výkvět doby“, jako takřka dokonalí obětaví hrdinové podobní andělům. Tuto představu ovšem nesdíleli všichni; jejímu falešnému idealismu se vysmál například Jaroslav Hašek: „Pravý džentlmen ani ve výši 6000 metrů nemluví sprostě a hrubě. Před vzletem napíše přátelské dopisy svým věřitelům, ve kterých se s nimi loučí a prosí je za prominutí, že se dal na tak nebezpečný podnik. Spadne-li z aeroplánu, musí dbát toho, aby nespadl nikomu na hlavu. V každém případě opatří před vzletem svou vizitku těmito slovy: ‚Promiňte laskavě‘. Plivati z aeroplánu na zeměkouli jest nepřípustné.“ Ani Franz Kafka se nevyjadřoval zrovna uctivě: letadlo poskakující po rozjezdové dráze přirovnával k nemotorovi na tanečním parketu.

Také závěry, ke kterým dospívá Váša, jsou spíše skeptické: letectví mělo podle mnoha snílků lidem zajistit věčný mír, ale ve skutečnosti spíše rozšířilo možnosti války. Mělo napomoci stvořit „nebe na zemi“, kterou ale svými emisemi a přepravou mas turistů ničí.

Kniha je doprovodnou publikací výstavy Aviatika v české vizuální kultuře konané v Západočeské galerii v Plzni, rozhodně se však nejedná o prostý katalog. Hloubkou a šířkou záběru je v českém prostředí mimořádná a originální. Přestože je její základní koncepce tak široká, že není divu, pokud v ní některá významná literární jména, alespoň dle jmenného rejstříku, schází (Jakub Arbes). Zejména Vášova esej upozorňuje na nečekané mezioborové souvislosti, což je podmíněno jeho zřejmě encyklopedickými znalostmi tématu. O to větší ovšem vyžaduje jejich pochopení pozornost, soustředěnost a otevřenost čtenáře. Kdo však tento let napříč myšlenkovými světy techniky, spirituality, politiky i lidské tělesnosti absolvuje, nebude na pochybách o tom, že kulturní dějiny aviatiky jsou pozoruhodné a fascinující. A vůbec přitom nemusí souhlasit s jednou ze závěrečných tezí, že létání na Zemi už není úplně ono, zato na Marsu zůstávají takřka nedotčené pustiny, na nichž bude člověk opět paradoxně moci sám sebe prožít jako pozemského smrtelníka.