Jak naši předci prožívali čas? Proměnil vznik průmyslové společnosti jeho chápání? A jaké byly protireakce? Nejen na tyto otázky hledá odpovědi sborník z plzeňského mezioborového sympozia, jehož 38. ročník nesl název Pochopit vteřinu. Prožívání času v české kultuře 19. století. Mimochodem vůbec první ročník těchto vědeckých shromáždění se roku 1981 také týkal času. Byl pojmenován Historické vědomí v českém umění 19. století, a soustředil se tak spíše na jeho reflexe a vědomé pěstování.

Tak jako v předchozích ročnících, i v současném svazku autoři střídají perspektivu: od obecných koncepcí o modernitě a teorií o časovém hiátu, od kterého již lidé po roce 1800 sami sebe nepovažovali takřka za současníky Cicerona, jako tomu bylo předtím, až po témata zaměřená na problematiku času u jednotlivých literátů (Jiří Karásek ze Lvovic) či vycházející od konkrétních lokálních přístrojů (veřejné hodiny v Praze). Autoři studií věnují pozornost jak prožívání a vnímání času z pohledu různých společenských vrstev – aristokracie i neprivilegovaného obyvatelstva venkova a měst –, tak různým významům či hodnotám přisuzovaným času minulému, přítomnému i budoucímu. Šíří společenského záběru se tedy liší například od knihy Volný čas objektivem šlechty (Národní památkový ústav, 2016). Čas a jeho sledování zejména v pracovní sféře jsou v recenzované knize nahlíženy jako účinné prostředky disciplinace mas. Jako konkrétní důsledek této kontroly je uveden příklad ponocných, kteří prý po zavedení speciálních píchacích hodin přestali zpívat čili hlasitě vykazovat, že jsou v pravý čas na svém místě. Nově vytvořené přístroje přitom svoji funkci neplnily vždy dokonale, naopak. Kupříkladu radní jedné pražské čtvrti si dokonce roku 1910 stěžovali na většinou nefunkční hodiny, jejichž sporadická činnost se jakoby zcela vyčerpávala vyměřováním platu příslušnému hodináři za nekonečně se opakující nutné opravy.

Nejčastější charakteristikou času prožívaného v 19. století bylo jeho zrychlování, doložitelné nejen v oblastech veřejného a soukromého života, dopravě, výrobních postupech a přenosu informací, ale například i v hudební produkci či reklamě. Ovšem tento překotný rozvoj společnosti, stoupající dynamika a akcelerace životního tempa vyvolávaly ve společnosti také „obranné mechanismy zpomalování“. Tyto strategie, opírající se o přehnaně detailní popisnost líčení, cykličnost děje nebo pomalost a nevzrušivost vyprávění, dokládají autoři sborníku například v díle Adalberta Stiftera nebo u veristicky popisných obrazů přírody v podání dobové krajinomalby. „Stejným způsobem lze interpretovat životní styl biedermeieru, jeho úctu ke společenskému a přírodnímu řádu poskytujícímu záruku životní stability, kult paměti a rodinné tradice, důraz na symbolické hodnoty interiéru uchovávající upomínky, které odolávají plynutí času“.

Četné příspěvky tedy představují rozmanité projevy snahy člověka 19. století vymanit se z diktátu přesně odměřovaného času, například tematizací „nicnedělání“, s oblibou zobrazovaného dobovou malbou salonních a orientalizujících žánrů. Kapitola „Pojďme se projít po pokoji!“ Zimmerreise jako oblíbená měšťanova kratochvíle kupříkladu pojednává o tehdy oblíbeném žánru, který roku 1790 založil důstojník a spisovatel Xavier de Maistre svou knihou Voyage autour de ma chambre, jež česky vyšla jako Cesta kol mé světnice (J. Otto, 1921). Vypráví v ní o cestě kolem svého pokoje: „Zajdu si od stolu k obrazu umístěnému v koutě, odtud jdu napříč, abych došel ke dveřím, nerozpakuji se ani dost málo, naskytne-li se mi v cestě lenoška, zrovna se do ní posadit“. Místnost se pro hrdinu stává rozkošným krajem, který obsahuje veškeré „blaho světa“, takže obyčejná cesta po pokoji se proměňuje v pouť za vlastním vnitřním bohatstvím, v cestu ke svobodě využitelnou skoro kýmkoli bez ohledu na majetek a společenské zařazení. I když – hrdina ponechaný o samotě v sobě současně pociťuje sílu vnitřního zvířete, které může jeho duši přimět, aby jednala proti své vůli. (Více o Maistrovi v knize Umění cestovat). Kapitolka o Františku Gellnerovi zase pojednává téma „flámu“ jako další možné vzpoury proti disciplinaci, v jeho případě však spíše jen dočasné, protože i tento bouřlivák dospěl k tomu, že nechce-li člověk skončit na samém okraji společnosti, alternativa k přizpůsobení se neexistuje.

Několik textů analyzuje způsoby, jakými se času zmocňovali literáti, divadelníci či výtvarní umělci a fotografové: při jejich prvních pokusech o snímky přitom fotografovaný objekt, nazvaný dobovým pozorovatelem „mučedník vědy“, musel vydržet pět minut bez pohybu. A když se pak fotografické umění zdokonalilo, umělci jako August Rodin proti momentkám pohybu namítali, že vyfocená osoba ani nevypadá, jako by se pohybovala, ale spíše jako by stála na jedné noze.

Paradoxní vypořádání se s údajně překonanými způsoby, kterými se lidé vztahovali k budoucnosti, pojednal Ladislav Futtera v kapitole o proroctví v kultuře českého osvícenství a romantismu. Ironicky podotýká, že osvícenci neměli problém zasadit tvrzení o zašlapání saně pověry do formy proroctví a nechat jej pronést ústy věštkyně a kněžny Libuše.

Kniha tedy všestranně a z mnoha, někdy i roztodivných úhlů ohledává dobu, kdy se naši předci učili čas přesně kvantifikovat a vyjadřovat jeho hodnotu penězi, ale současně byli vedeni k tomu, aby se vzdali času jako toho nejdůležitějšího, co měli. Toto rozpolcení se přitom minimálně od té doby týká všech lidí žijících v moderních velkoměstech, ba dnes možná ještě intenzivněji než v předminulém století, jak je patrné i na vlně knih velebících pomalost a kreativní zahálku. Extrémní důsledky první z tendencí v knize dokládá i Milan Hlavačka svým tematickým odskokem k současné podobě japonského metra, jež funguje jako uzavřený digitální systém, do něhož nemají šanci proniknout bezdomovci či černí pasažéři, a jež tak působí jako neúprosný mechanismus sloužící k likvidaci odchylek.

Poněkud hlubší historickou perspektivu pak sborníku dodává publikace Čas, čas, čas... v umění 19. století (Západočeská galerie v Plzni, p. o., 2018), katalog k výstavě, která se v Plzni konala v souvislosti se sympoziem. Eva Bendová a Vít Vlnas v brožuře mimo jiné sledují změny zobrazování alegorie a cyklického vnímání času v monumentálním českém malířství, dále obraz abstraktního času v symbolické rovině často odkazující ke konci lidského věku a smrti (Chronos, Sfinga). Vlnas pak ve své studii podotýká, že v západoevropských městech se věžní hodiny chopily vlády nad časem již ve 14. století, které dokonce někteří označují za čas „přechodu od teologie k technologii“. To částečně potvrzuje třeba Encyklopedie středověku, podle níž se už někteří středověcí králové snažili čas monopolizovat. Koho by tedy zajímal podařený souhrnný text o pluralitě časů od středověkých dob, kdy hodiny byly rozporuplným symbolem střídmosti a smrti, až k antiutopiím H. G. Wellse a R. Bradburyho, ať možná raději sáhne po druhé z publikací.