Pražská kavárna: minulost a současnost. Tak zní název nedávno vydané knihy kunsthistoričky Evy Bendové (nar. 1976), který mnoha lidem, co trochu sledují prezidentské projevy Miloše Zemana, může vnuknout pocit, že půjde o rozbor jeho oblíbené myšlenkové figury, pojmu pohrdlivě označujícího mentalitu jeho nepřátel, „privilegovaných snobů bez životních zkušeností“ (sociolog Daniel Prokop).

Ale není tomu tak. Nebo alespoň ne v prvním plánu. Publikace se totiž zabývá hlavně architektonickým vývojem zmíněných podniků, což je téma, jemuž autorka zasvětila už svou dizertaci. Současné prostředí jednotlivých mladších kaváren Bendová procházela a mapovala spolu s fotografem Josefem Ptáčkem; podobu zaniklých podniků dokreslují archivní fotografie. Součástí knihy je také přiložená mapa.

Povaleči, neřestníci, nebešťané

Publikace částečně navazuje na knihu Pražské kavárny a jejich svět (Paseka, 2008), dílo čtyř autorů (včetně Evy Bendové), kteří v ní přesvědčivě doložili, že slavná Unionka, kavárny Arco, Slavia, Café Louvre či Montmartre byla zařízení, v nichž se „psaly kulturní dějiny“: zakládala se tam umělecká hnutí a spolky, psaly manifesty i básně, vznikaly kresby, a to i na ubrousky a účtenky. Kniha přibližovala nejen to, kdo se v nich scházel, ale také jak je zpodobňovali malíři a tematizovali spisovatelé. Jejich podání bylo kupodivu nezřídka nelichotivé. Někteří tvůrci je totiž líčili jako prostor, v němž vládne chlad a nezájem a kde povaleči marně utrácejí svůj prázdný život nebo ve svém sobecky omezeném mikrokosmu zavírají oči před problémy a starostmi světa opravdového. Jak napsal Jiří Wolker: „V teple, hudbě a v plyši / noviny na oči posadili si, / aby přes tyto brejle z papíru viděli, / že svět je veselý, protože sami jsou veselí / v kavárně ‚Bellevue‘“.

Dalším motivem je kavárna coby místo flirtu a neřesti, příčina společenského pádu a následné osobní katastrofy (dokonce i Jan Zrzavý napsal fragment románu s všeříkajícím názvem Pošetilá Boženka). Nemluvě o těch literátech, kteří pracovali jako číšníci a jejich pohled do zákulisí onoho nablýskaného světa byl nepřikrášlený. To byl případ Gézy Včeličky, který během svého učňovství v kavárně zažil i bití, a jehož vylíčení kavárenské atmosféry tak může být i jakousi mstou: „Někdy chodí do kavárny celé rodiny. Koukají do novin a pijí pivo; děti zlobí, neboť nechápou, proč je nutno sedět několik hodin na židličce a koukat.“

Na stranu druhou ale třeba spisovatelka Lenka Reinerová v knize Kavárna nad Prahou zpodobnila nebe právě ve formě fiktivní kavárny. A Vladimír Holan o kavárně Adria říkal, že v ní jsou hosté „nedaleko nebe“ a že tamní dostatek štíhlého světla vyvolává představu ráje.

Ideály moderní společnosti

Každopádně obecně platí, že v pražské středostavovské společnosti byly kavárny oblíbené a vyhledávané (což automaticky znamená, že četní jiní si jejich návštěvy nemohli dovolit). Kniha Pražská kavárna podrobně líčí, o které kavárny přesně šlo, jak se měnily jejich názvy a zaměření, případně jak tentýž název vystřídal několik lokalit, a co je nahrazuje dnes. Uvádějí ji dvě obecnější kapitoly: Kde se v Praze poprvé vařila káva? a Kavárna jako zrcadlo moderního světa. Ta mimochodem ukazuje, že kavárenský život potírali nejen bolševici, ale například i Baťa, v jehož propracovaném systému věnovaném práci a kolektivnímu odpočinku prostor pro vysedávání v kavárnách nezbyl. „Kavárenská“ míra svobody, volba společenské role, pozornosti a času, který tam strávíme, to vše je podle autorky spojeno s ideály moderní společnosti.

Současně autorka upozorňuje, že ovšem existovala bohatá škála různých typů kaváren: od těch blížících se cukrárnám až k nočním kavárnám-hampejzům. V knize se pak soustřeďuje hlavně na ty, které měly výraznější kulturní význam a o kterých třeba spisovatel Josef Holeček pochvalně (a idealisticky) prohlásil, že se podobaly „staré řecké akademii“, protože díky řadě zahraničních časopisů informovaly o všem, co se „děje, myslí, chystá, co kvasí a zraje v myslích národů“. Eva Bendová líčí, kam docházeli historik Josef Pekař, Franz Kafka či Milena Jesenská, kvůli kterému zvířecímu návštěvníkovi Karel Teige přestal navštěvovat Národní kavárnu nebo kde byl servírován „kubistický věneček“.

Věnuje se i současným podnikům, které „do pražského prostředí od devadesátých let vnesly nové prvky“. To jsou kavárny „spojené s pražírnou a dovozem kávy, malé kavárenské provozy nabízející pohodlí ‚malého obýváku‘, podniky rehabilitující zchátralé prostory nebo přinášející kavárenskou kulturu do dříve vykořeněných míst“. Nechybějí ani kavárny „komunitní“, jež se snaží o integraci lidí z periferie do takzvané normální společnosti jako Café Na půl cesty. Nebo Café Fra, literárnímu publiku dobře známé. Kromě některých nadějných a inovačních případů ale zmiňuje i jiné, méně šťastné, kdy starší kavárny stále více podléhají komerčním tlakům nebo jsou přímo nahrazovány unifikovanými podniky nadnárodních řetězců.

Publikace Evy Bendové sice neproplétá životní osudy návštěvníků kaváren tak umně a čtivě jako práce Christopha Ribbata V restauraci aneb Příběhy z břicha moderny nebo částečně i kniha Jiřího Kamena Češi patří k Vídni aneb Třicet dva výprav do Vídně v českých stopách. Ale nedá se ani říci, že by ji tvořil jen suchý akademický výklad. Autorka referuje také o komických pravidlech, jež platila v některých kavárnách, a i její výklad je místy hravý a odlehčený, třeba když srovnává, co mají společného Ka'ba v Mekce a Kaaba Café v Praze.

Navrátit kavárny, kam patří

Různí čeští prezidenti mluvili o kavárnách značně odlišně. Na rozdíl od Miloše Zemana je Václav Havel nepříliš překvapivě bránil, ale nikdy netvrdil, že ti, kteří do nich nechodí, by byli zavrženíhodní, ani je neoznačoval za nepřátele: „Domnívám se, že by neměl být ohrnován nos nad kavárenským životem. Ve dvacátém století a možná do značné míry i ve století devatenáctém se mnoho veledůležitých věcí takříkajíc upeklo v kavárnách. Kavárenská dimenze moderní kultury mi připadá jako cosi samozřejmého.“

Na druhou stranu je evidentní, že při hodnocení kavárenského života ani v minulosti nechyběly názory silně odmítavé a odsuzující, takže současný prezident v tomto smyslu navazuje na dlouhou kulturní tradici. Probírání se historií kavárenství nebo procházení se po současných kavárnách ale ukazuje, že celkově jde o velmi ambivalentní a vrstevnatý jev, který souvisí i s obecnějšími otázkami, jako je potenciální plodnost zahálky. Pro jeho postižení je rozhodně vhodnější analýza, již nabízí i tato kniha. Kdy se ale pojem „pražská kavárna“ vrátí do kulturních dějin či gastronomie, kam patří, a přestane být demagogickým prostředkem k umělému rozdělování společnosti, zatím zůstává nejisté.