Kniha Post Mortem. S pohřební službou v terénu (Post mortem. Med begravelsesagenten på åstedet, norsky 2023) je ideálním čtením na temné zimní období, ovšem ne ve smyslu hororové kratochvíle nebo šokujících odhalení temné stránky lidského života, nebo přesněji spíš smrti. Její autor Tor-Håkon Gabriel Håvardsen (nar. 1986) je skutečný pracovník pohřební služby a jeho text vychází z reálných zkušeností. Od Seveřanů jsme zvyklí se se smrtí setkávat v leckdy obskurních zápletkách detektivek, ovšem tento norský spisovatel čtenáři představuje smrt jako logický následek toho, že se narodíme. Přirozený cíl našeho bytí. Něco, co čeká každého z nás. Mrtvé nepředkládá svému obecenstvu jako fantastickou atrakci, ale naopak se snaží veřejnosti předat úctu k mrtvým, ať byli kýmkoliv a skončili jakkoliv.

Prací pohřebních agentů, jak Håvardsen sám sebe označuje a což dle jeho mínění popisuje náplň jeho zaměstnání nejpřesněji, je především postarat se o ostatky každého z nás a stát se tak jistotou, na kterou se můžeme spolehnout. Popisuje případy, ke kterým byl povolaný a u nichž byl spolu se svým kolegou jako jediný ochotný v prostoru s mrtvým zůstat a zajistit mu důstojný konec. Velmi realisticky, ale přesto citlivě popisuje, co se s lidským tělem děje po smrti, jaký vliv na rozkladné procesy má například podlahové topení nebo přítomnost much. Detaily přesto nepůsobí nijak skandálně ani nechutně. To ostatně autor stále dokola připomíná: ať je lidské tělo v jakémkoliv stavu, stále tu mluvíme o člověku, který byl něčím potomkem, sourozencem, dost možná i rodičem, a zaslouží si z tohoto světa odejít se stejnou péčí, s jakou svou pozemskou pouť kdysi začal.

Všechno přeci vypadalo tak jasně!

Milovníci detektivek rozhodně nepřijdou zkrátka. Kromě odborných informací o rozkladu Håvardsen nabízí i stručný vhled do určování času, kdy dotyčný zemřel, i typické známky násilné smrti či obvyklé indicie, že dotyčný nezemřel tak, jak se zdálo. „Jen cvičené oči dokážou například určit, jestli bylo s mrtvolou manipulováno post mortem, tedy po smrti. Kriminalistické techniky v hledání stop jen stěží někdo překoná. Bývají ale přivoláni vždy, když je to třeba?“ dráždí čtenářovu zvědavost v úvodu knihy. Zmiňuje jednak snahu norské policie šetřit na zbytných výdajích, jednak ale i nezkušenost přivolaných strážců zákona. Jen tak je možné, že až v márnici při přípravě nebožtíka na poslední rozloučení zjistí pracovníci pohřební služby, že dotyčný má v zádech bodné rány. Všechno přeci vypadalo tak jasně!

„V pohřebnictví se pohybuji už pěknou řádku let, a tak můžu s jistotou říct jen jedno: Pokud si zkušený pracovník pohřební služby všimne v místnosti se zesnulým nebo přímo na mrtvém těle něčeho zvláštního, pak se vyplatí mu naslouchat,“ zvedá pomyslný varovný ukazovák Håvardsen a dodává, že na rozdíl od nejen policistů, ale i soudních lékařů právě pohřebáci vidí všechny mrtvé, zatímco výše zmínění jsou povolaní jen k některým případům. Přesto jejich slovo nemá vždy velkou váhu a jednou z velkých výzev tohoto povolání je také schopnost nechat věci být tak, jak jsou. Často se musí smířit s tím, že upozornit policii na podezřelé okolnosti je to jediné, co mohou udělat, a více se od nich nečeká. Jejich úkolem není domáhat se spravedlnosti, ale postarat se o mrtvého, pokusit se zachránit poslední zbytky jeho důstojnosti, a pokud si to příbuzní přejí, poprat se i s nemilosrdnou přírodou a udržet mrtvého různými triky v co nejlepší fyzické kondici, dokud nebude uložen do hrobu.

Pouhá špička ledovce

Text je doslova prošpikovaný zajímavými statistikami, citacemi z odborných textů, historickými fakty a reálnými případy. Jednotlivé kapitoly jsou proložené vyprávěním o případu oběšence nalezeného v lese ve vlastní chatě v pokročilém stupni rozkladu. Co ho vedlo k tak zoufalému činu? Bylo všechno tak, jak se to zdá? Co může udělat pohřební služba pro příbuzné? Čtenář musí odolávat touze prolistovat knihu a dozvědět se, jak to celé bylo, přesto se vyplatí číst kapitoly popořadě, aby pak i laik viděl za stručným popisem událostí složité souvislosti a jasné důkazy.

Kniha překvapivě nabízí i řadu úsměvných momentů a výsledkem je střízlivý pohled na smrt jako nedílnou součást našich osudů. S jedinou výjimkou, kterou představuje smrt dětí. „… v životě jsem v náručí držel víc mrtvých dětí než živých. (…) Má úzkost se postupem času stupňovala. Nestydím se za ni a jsem si jí vědom. Bohužel jsem si nějakou dobu neuvědomoval, jak ovlivňuje vztah k mým vlastním dětem. Edward a Emrik musí jídlo pořádně rozkousat. Když to neudělají, dostanu strach, skoro panický záchvat. Mí chlapci nesmějí doma běhat po schodech. Nesmějí běhat ani po skalách na ostrůvku u pláže pod domem. Sotva smí chodit sami potmě, dokonce i s reflexními vestami a čelovkami. Omezuju je. Mrzí mě to a pracuju na sobě. Není spravedlivé, aby mé zážitky z práce ovlivňovaly jejich svobodu chovat se jako jiné děti.“ Zřejmě i proto jsou mrtvými v knize výhradně anonymní dospělí. Děti a smrt jednoduše dohromady nejdou ani zkušenému pohřebnímu agentovi.

Autorova slova naznačují také odpověď na jedinou nezodpovězenou otázku v celé knize. Co nejhoršího jste kdy viděl? „Nehodlám o tom mluvit, protože by to nikomu neprospělo. Nebylo by to k ničemu dobré. Existují události, výjevy a zážitky, které si vezmu s sebou do hrobu,“ odmítá kategoricky. Popsané případy jsou tak skutečně pouhou špičkou ledovce, ilustračními výjevy z běžné praxe. Bolestivé a ponižující záležitosti si nechává pro sebe. Za to mu, stejně jako všem pracovníkům pohřebních služeb, patří úcta. Stejná, jaké se od těchto profesionálů dostane všem mrtvým.