Karel Klostermann (1848–1923) patří k autorům, jejichž knihy nejen stále vycházejí, ale jsou nově načítány i jako audioknihy. Odkazují se na něj i někteří soudobí vědci, jako estetik a kulturní historik Karel Stibral, který Klostermanna rád cituje a dokumentuje na něm většinový postoj venkovanů k prostředí lesa. K příležitosti stoletého výročí literátova úmrtí připravili bohemisté Veronika Faktorová a Michal Hořejší putovní výstavu Karel Klostermann a zrod Šumavy. A také stejnojmennou knihu. Jejich cílem bylo tohoto spisovatele zasadit do souvislostí 21. století, což se jim s úspěchem podařilo.   

Autoři vysvětlují fenomenální úspěch jeho próz dobrou publikační a marketingovou strategií, které podporovaly jejich cirkulaci: texty často vycházely nejdříve časopisecky, české knižní vydání vzápětí provázelo německé. Doplňují také dobový literární kontext, kdy boom zažívaly dobrodružné knihy zasazené do příhraničního, málo známého území mimo civilizaci, s divokou přírodní scenérií. Klostermann tedy vytvořil jakousi českou variantu: podle Václava Maidla připomíná obléhání myslivny pytláky v románě Ze světa lesních samot přepadení farmy v některé z indiánek Klostermannova současníka Karla Maye.

Název recenzované knihy připomíná, že právě Klostermannovy romány a povídky napomohly tomu, že se Šumava postupně stávala součástí českého „národního“ prostoru – pro Čechy se tehdy „začala bez nadsázky rodit“. (I když už dříve se o symbolické připoutání Šumavy pokusil třeba Bedřich Smetana: symfonická báseň Vltava zachycuje tok řeky od jejích šumavských pramenů.)

Vliv Klostermannových textů byl tak silný, že autor získal přídomek „spisovatel Šumavy“ – údajně vytvořil věrný a pro mnohé dodnes platný literární obraz tohoto horstva. Ten dokonce „přerostl v obecně sdílenou představu o tom, jaká má Šumava být a co v ní lze nacházet“. 

Ačkoli Klostermann Šumavu česky nacionalizoval, „ve struktuře jeho fikčního světa není takřka žádný prostor pro národnostní otázku“, zůstával ve svých šumavských prózách nacionálně nevyhraněný. A líčení tamní přírody, zvláště ztvárnění dopadů velké vichřice z roku 1870, již dramaticky zobrazil jako převratnou katastrofu, je z hlediska soudobého vědění o dynamice šumavských lesů nesprávné a z pohledu účinné ochrany šumavské přírody spíše kontraproduktivní. (Klostermannův „zánik“ byl totiž jen jednou z mnoha rozsáhlejších disturbancí, na jejichž opakování závisí sama ekologická identita horských smrčin mírného pásu. Podobná nastala ve 30. letech 19. století, ovšem v české kolektivní paměti o ní nebylo a není ani stopy, protože tehdy šlo o území, o něž se Češi tolik nezajímali, neznamenalo prý pro ně takřka nic.)

Kniha Klostermanna neoslavuje ani neodsuzuje, ale ukazuje, jak mu lépe porozumět. A dělá to atraktivní formou: krátké úderné texty a dobové citáty doprovází hravá a pestrá montáž z dopisů jeho nadšených čtenářů (včetně Josefa Váchala) i komunikace s nakladatelem, různých verzí obálek jeho knih, ilustrací dokumentujících proměňující se obraz Šumavy i fotografií včetně té z jeho pohřbu nebo soudobé podoby jeho plzeňského náhrobku, který rovněž „tematizuje autorovo bytostné sepětí s přírodou“. Jako důkaz úcty, které se těšil, přikládají svědectví z dobové knihy, podle níž během jeho pohřbu přilétl od domu, kde spisovatel bydlel, houf asi dvanácti holubů: „Chvíli kroužili nad průvodem, usedli v řadě na protější střechu a po obřadech opět se zvedli, zakroužili nad pohřebním vozem a potom zase odletěli k obydlí zvěčnělého.“ Z tohoto nahodilého přírodního úkazu prý „vyvodil lid, že Klostermannovi holubi přiletěli se rozloučit s velikým přítelem přírody. Tak byl lid přesvědčen, že i příroda zatruchlila nad tím, jenž ji tolik miloval a tak jí rozuměl!“  

Kniha fragmentárně stopuje i jeho posmrtnou recepci, v níž také zaznívají i hlasy dosti kuriózní. Jako když hejtman Plzeňského kraje literáta nedávno pomyslně vyzdvihl mezi nadpřirozené polobožské bytosti: „Tak jako ke Krkonoším, i když jen jako mytická či pohádková postava, patří Krakonoš, tak k Šumavě patří Karel Klostermann.“ Aby autoři toto surreálné tvrzení ironicky podpořili, snad se škodolibostí k němu připojili obrázek jedné knižní obálky, v níž se Klostermannovo poprsí vznáší v oblacích nad šumavskými horami skutečně trochu podobně jako obří postava vládce hor v televizních Krkonošských pohádkách. Jen na okraj dodejme, že i Šumava má svoje mytologické bytosti: vedle skřeta Stilzela je to nově i „Šumavous“, který se podle etnologa Jana Pohunka objevil asi v prvním desetiletí 21. století, víceméně hlavně kvůli turistickému ruchu a marketingu v oblasti centrální Šumavy.

Autoři z Klostermanna nedělají žádné božstvo, naopak ukazují, že se v popisu biologických procesů v něčem i mýlil. To ale neznamená, že bychom ho kvůli tomu měli přestat číst. Vizuálně vynalézavá kniha o něm může naopak dodat dostatek podnětů, proč číst jeho dílo nově a jinak. A třeba mu i získá některé další, mladší čtenáře.