Hvězdě švédské komiksové a popkulturní scény Liv Strömquistové vychází v pořadí třetí překlad do češtiny. Komiksový esej V zrcadlové síni u nás tak navazuje na Ovoce poznání, v němž se autorka věnovala ženskému pohlavnímu orgánu, a Nejrudější růže rozkvétá, kde dekonstruovala konání moderní společnosti ve znamení lásky. Její tvorba je u nás tedy zčásti známá: je charakteristická jednoduchou, téměř až dětskou kresbou zkombinovanou s filozofickými východisky, bibliografií, pečlivým citováním zdrojů a silnou kritikou pozdního kapitalismu a patriarchátu. To vše se obtisklo i V zrcadlové síni. 

Všechno začíná Kylie Jenner, instagramovou ikonou, která svým vzhledem zhypnotizovala muže i ženy a stala se obrazem dokonalé krásy, již se snažilo napodobit nespočet dívek po celém světě. Autorka začíná slovy: „Žilo bylo pět sester. Byly to nejkrásnější sestry na světě. A jako v každé normální, rozumné pohádce oplývala největší krásou ta nejmladší.“ (s. 10). Není to náhoda, že komiks začíná právě takto. Krása se stává jakousi pohádkou, kouzlem k překonání strastí, nedosažitelným cílem, drogou, mocí i prokletím.

Pokud ovšem její předchozí komiksy doslova otevíraly oči, Zrcadlová síň funguje jinak. Pojem ženské krásy totiž nelze dekonstruovat tak snadno, jako tomu bylo u konzumních vztahů nebo ženského pohlaví. Ostatně o kráse toho v porovnání s vulvou nebo vztahy v pozdním kapitalismu bylo řečeno již mnoho. Komiks se tedy ubírá dvěma směry – jednak ukazuje krásu v době sociálních médií, kdy se stává produktem i kapitálem, jednak ji zobrazuje jako naprostou náhodu, šťastnou minci osudu a věčné memento mori. Jedná se o autorčin první celobarevný komiks, ovšem v kombinaci s primitivní kresbou přesto působí ironicky, a zatímco v předchozích knihách se objevovaly i fotografie, jediné reprinty V zrcadlové síni jsou jen další obrazy. Kromě autorčiných oblíbenců a oblíbenkyň, jako je Byung-Chul Han, Eva Illouzová nebo Řehoř z Nyssy, tentokrát mezi citovanými nechybí ani Susan Sontagová.

Moment…

Čím více se do tématu noříme, tím citelnější je dojem, že zůstáváme na hladině. Autorka naťukává jednotlivé aspekty, které by samy o sobě vydaly na několik dalších komiksů či antologií, ovšem k žádnému velkému rozlousknutí záhady nedojde (aspoň pokud jsme trochu znalé či znalí tématu). Poté, co si projdeme nebezpečnou džunglí sociálních sítí konzumujících krásu, temným lesem, ve kterém měl hajný vyříznout Sněhurce kvůli její kráse srdce z hrudi, i dvorem rakouské císařovny Sissi, objevíme se s pěti ženami v jakési oáze smíření. A není to ani tak smíření s vlastním vzhledem, jako spíš smíření s tím, že žijeme ve světě, ve kterém ztráta krásy či stárnutí znamená i ztrátu jakéhosi žolíka v neférové hře patriarchátu. 

„Když mi bylo 40, začala jsem si uvědomovat, že odteď budu už s každým rokem ošklivější. Totiž – pořád dokážu vypadat dobře, když jsem mezi staršími lidmi, v tlumeném osvětlení a tak dál. Ale už to není totéž. Teď musím svou účast na všem možném obhajovat. Musím říkat zajímavé věci. Jenže postarší vzdělaná žena není pro lidi stejně relevantní jako postarší vzdělaný muž. To je zkrátka fakt. Od určitého věku… už jsme všechny stejně ošklivé. Tak to je. Vidím v tom jistou demokratičnost. A je to nejspíš dobře, že nakonec zavládne spravedlnost. Dřív to bylo nespravedlivé, ale nakonec to začne být fér. Má to asi něco do sebe… Jenže PRO MĚ v tom není žádná útěcha,“ říká Nina, jedna z hrdinek kapitoly Sněhurčina máma.

Po dočtení komiksu nepřijde ani tolik aha moment, jako spíš jen chladné vystřízlivění. To, že jsou ženy mnohem více hodnoceny podle vzhledu, že jsou hezkým lidem více připisovány pozitivní vlastnosti, dostávají lepší práci a společnost se k nim ve spoustě ohledů staví líp, už víme. O možnostech vymanění se z bludného kruhu se ale nedozvíme, krása ženy pronásleduje stejně jako zuřiví paparazzi Britney Spears. Je tedy jedinou šancí na osvobození oholení hlavy a zuřivý vpád do ulic? To, co Strömquistová zdařile ukazuje, je začarovaný kruh krásy a privilegií, která s sebou nese. Proč by se jí tedy ženy měly dobrovolně vzdávat, proč by neměly usilovat o to, aby se líbily, když je naprosto zřejmé, že na tom záleží?

Ale proč? 

Otázku, kterou si Strömquistová ve svých komiksech často pokládá, si kladu i já. Tentokrát ji ovšem nesměřuji na západní společnost jako takovou, ale na samotný komiks. Ačkoliv výběr témat působí celistvě, je celkem překvapivé, že se vůbec nevěnuje například fat shamingu, nebo naopak body positivity, což jsou témata, která se do širšího diskurzu dostávají stále častěji. Stejně tak je otázka, proč se autorka ani zmínkou nevěnuje ideálům krásy kladeným na trans ženy nebo proč přesto, že se věnuje ženské kráse, tolik cituje mužské filozofy a myslitele, ačkoli se tématu věnuje i mnoho jiných současných autorek a filozofek.

V zrcadlové síni vychází v době, kdy otázky unifikované krásy získávají o něco větší prostor než dříve – zůstaneme-li ve sféře popkulturního konzumního světa, za zmínku stojí korpulentní modelky v kampaních H&M, první výherkyně American next topmodel s konfekční velikostí 10, první topmodelky, kterým je více jak čtyřicet, nebo nejsledovanější žena Instagramu Selena Gomez, která promluvila o fat shamingu. Tyto události ukazují, že se možná může něco změnit, ovšem jak sama autorka píše: „I ,autenticita’ je zboží, fotka bez filtru, zhroucení, pláč, přiznání, že se vlastně cítím mizerně atd. tvoří součást konzumovatelné performace“ (s. 151). Platí totiž známá pravda, že i to, co se snaží jít proti pravidlům konzumní společnosti, kapitalismus během chvíle zvládne přetvořit v nový produkt. 

Pro ty, kdo se feministickými tématy zabývají a autorčinu tvorbu znají, možná nebude komiks tak šokující jako její předchozí dva, ovšem vzhledem k absenci podobných témat na české literární scéně lze dílo rozhodně doporučit k přečtení.