Švédská komiksová autorka a aktivistka Liv Strömquistová se českému publiku poprvé představila s komiksem Ovoce poznání, ve kterém se zaměřila na historii, diskuse a chápání ženského pohlavního orgánu. Po poměrně razantním vstupu do českého literárního pole vydává nakladatelství Paseka její další komiks, tentokrát věnovaný lásce v pozdním kapitalismu. Nejrudější růže rozkvétá podobně jako celá její tvorba otřásá mnohými zažitými „pravdami“ západní společnosti.

Proč Leo nic necítí?
Otázka, kterou si autorka hned na začátku klade a k níž se v průběhu celé knihy vrací, je, proč hollywoodský herec Leonardo DiCaprio „nic necítí“. Ačkoli se po jeho boku střídají partnerky rychleji než roční období, nedá se říct, že by se u něj či modelek, se kterými na citybiku brázdí ulice New Yorku, po rozchodu daly sledovat jakékoli emoce. Jak píše Strömquistová: „Leo je spíš jako vlažná plotýnka, taková, na které voda nikdy nezačne doopravdy vřít. Když na takovou plotýnku sáhnete, nespálíte se (s. 9–10).“ DiCaprio tak funguje jako příklad charakteristického jedince kapitalistické epochy, kterou by bylo možné charakterizovat i jako dobu extrémního narcismu, v níž ostatní nejsou jiní, ale pouze stvrzují ego nás samých. Citujíc socioložku Evu Illouzovou a filosofa Byung-Chul Hana spolu s odkazy na Platóna, Kierkegaarda či Žižeka, které doplňují ukázky z literatury i pop kultury, autorka ukazuje, proč je v dnešní době stále víc těch, kteří zůstávají vlažní.

Strömquistová vychází z teze, že kvůli extrémnímu narcismu pozdního kapitalismu, novému typu úspěšného muže, který dnes oproti 19. století (v němž se „maskulinita pojila se schopností cítit a vyjadřovat silné emoce, dávat a dodržovat sliby a nevyhýbat se závazkům,“ s. 41) svůj status určuje především skrze sexualitu nebo upřednostňování racionalizace před emocionalitou. Láska už není mystická, nadpřirozená ani nevysvětlitelná. Oproti tomu podléhá kapitalistické konzumní logice, podle níž si spotřebitel či spotřebitelka na trhu může vybrat produkt, který přesně pasuje do jimi zadaných parametrů a je vždy nahraditelný jiným. Spíš než lásku dávat se ji snažíme získávat. To je rámec, do kterého Strömquistová vnáší jednotlivé mikropříběhy svého komiksu, jehož hlavními aktérkami jsou ženy. Mnohé díky západnímu literárnímu kánonu dnes spíše zapomenuté spisovatelky a umělkyně, ale i již zmíněný Leonardo DiCaprio, taťka Šmoula nebo Sókratés.

Odborná četba na pláž?
Jak je patrno, Nejrudější růže rozkvétá znatelně převrací pravidla jak odborné literatury, tak komiksu. Kniha přejímá strukturu odborného textu; úvodní tezi, představení relevantních teorií, ukázání příkladů, argumentaci a závěr. Strömquistová cituje, píše poznámky pod čarou, ale zároveň se snaží být vtipná, ironická a hlavně přístupná. Vzhledem k rozsahu a formě ovšem občas sklouzává k zjednodušování a zobecňování, čehož si je sice vědoma a upozorňuje na to, avšak to nemění nic na tom, že čtenáři a čtenářky musejí číst kriticky.

Například v kapitole Takovýho jako ty najdu během minuty se autorka věnuje novému ženskému self-empowermentu, podle kterého se žena, z tradičního pohledu obětavější a submisivní, ve vztahu mnohem častěji cítí zrazeně. Aby se toho vyvarovala, vznikla jakási „minutová doktrína“, jak Strömquistová tento myšlenkový proud nazvala. Podle „minutové doktríny“ se žena musí snažit ovládnout svoje emoce, nefixovat se a řídit se pravidlem, že na prvním místě se ona musí cítit dobře. Jako příklad si bere známý hit Irreplaceable nazpívaný Beyoncé.

„Nejlíp uděláte, když jako vypravěčka v Irreplaceable nedovolíte milostnému zklamání ovlivnit vaše já, nejste nešťastní, ale jdete dál, nezměnění a nedotčení. Byung-Chul Han se ale domnívá, že když člověk v lásce nepřipouští zranění, proměnu, HAZARD ani RISK, zůstává stále stejný a v jiném hledá už jen potvrzení svého vlastního já. Možná tak na jednu stranu unikne utrpení, ale důsledkem taky může být No Love,“ píše autorka, načež dodává: „Možná, vždyť to říkám!! Možná, přátelé, možná!!!“ (s. 124).

Její jazyk stejně jako kresba je jednoduchý, mnohdy až infantilní, což v kombinaci s citacemi z Vyhořelé společnosti Byung-Chul Hana nebo Why Love Hurts Evy Illouzové vytváří poměrně zajímavý mix. Některé části jsou vtipné, jiné trochu pokulhávají, v dalších případech nevíme, zda se máme smát nebo spílat patriarchátu. Strömquistová oproti jiným komiksovým autorům a autorkám zřetelně upřednostňuje obsah před formou; to, co říká, rezonuje natolik, že vizuální složka funguje až sekundárně. Médium komiksu využívá především k představení odlišné „love story“, žánr plně využívá, ale zároveň si ho silně přizpůsobuje.

A je to o lásce?
Na zadní straně obálky stojí na první pohled snad nevinný titulek „pravdivý komiks o lásce“. V tom případě by se však „pravdivé“ rovnalo „tradičnímu“. To, co autorka ve své knize představuje a dekonstruuje, jsou hlavně stereotypy a oblíbené vztahové modely západní společnosti. Podle logiky typu „ono to tak ale většinou je“ se jí daří ukázat, že to tak ale být nemusí. V jednom rozhovoru se redaktorka Strömquistové zeptala, jestli věří na lásku. Ta po delším přemýšlení odpověděla, že ano. Později v rozhovoru ale řekla, že radu na to, jak se oprostit od mocenských struktur a kapitalistického vnímání lásky, nemá. Nejrudější růže rozkvétá tedy nefunguje jako lék, kterým bychom vyléčili naše omezené a egocentrické vnímání lásky, ale snaží se ukázat, že by to mohlo být i jinak. Právě díky tomu, jak Strömquistová s tématy, které se v její tvorbě promítají, zachází, se řadí k autorkám ovlivňujícím stále aktuálnější diskuse na téma netradiční láska a spadá do kategorie „must read“.