Sami si zajisté umíte vybavit ten zvláštní pocit, když se po náročné pracovní cestě vlečete s kufrem po nočním nástupišti s vidinou spásné postele, kterou již máte na dosah. Možná už jste zažili i situaci, kdy se stanice metra opravuje, žádná provizorní mapka vás však nenavede ke kýžené zastávce náhradní dopravy a vy máte sto chutí shodit svůj nepraktický kufr dolů z eskalátoru. Co však asi neznáte, je vámi vymodlená souprava metra, do které po všech štrapácích nastoupíte a ta se pak podezřele dlouho řítí tmou, aniž by projela kolem jediného nástupiště nebo u něj zastavila. Přesně takové bizarní situaci musí čelit lektorka Anke, hlavní hrdinka útlého románu se záhadným, leč výstižným názvem U (2021, č. 2023), tedy zkratkou pro metro z německého U-Bahn, který letos vyšel ve skvělém překladu Michaely Škultéty.

U je v pořadí třetí román (či snad delší povídka?) úspěšného německého spisovatele s maďarskými kořeny Timura Vermese (nar. 1967), jenž se k literární slávě katapultoval bestsellerem Už je tady zas (2012, č. 2013), pojednávajícím o Hitlerově návratu do současného Německa. Rovněž filmová verze této politické satiry na extremismus se stala megahitem, a v Česku se dokonce několik divadel chopilo její dramatizace. Autorův druhý, opět rozsáhlý satirický román Hladoví a sytí (2018, č. 2020) se zaměřuje na uprchlickou krizi a roli médií; vyznačuje se především velmi pomalým tempem vyprávění. Vermesovy fanoušky tak román U přinejmenším překvapí, protože zvolil naprosto odlišný žánr, téma i rozsah. Tentokrát nasazuje nebezpečně rychlé vypravěčské tempo, ke kterému mu dopomáhají minimalistické prostředí a stručné vyjadřování, v jehož rámci nové odstavce začínají téměř po každé krátké větě, přepis citoslovcí označujících zvuky v metru i grafická stránka knihy, jež umocňuje intenzitu a hororovou atmosféru vypravovaného:

HLUK
DLAŇ
DLAŇ
HLUK
DLAŇ
SVĚTLO
DLAŇ
VÍTR
KUFR
SEVŘÍT DLAŇ
DRŽ
MĚ

V českém překladu nese román podtitul Ztraceni v metru, neboť podzemní dráha je jediným omezeným prostorem, ve kterém se příběh odehrává, a Anke v ní necestuje sama. Na poslední chvíli k ní přistoupí zprvu otravný mladík, který se vrací nočním městem z flámu, a společně se pokoušejí vyřešit záhadu nezastavujícího metra. Vymýšlejí a testují nejrůznější teorie a nebojí se jednat. Stali se snad oběťmi reality show se skrytou kamerou? Napínavá zápletka s prvky thrilleru a jednoduchý, leč precizně promyšlený jazyk spolu s touhou uniknout z vagonu, kterou protagonisté na čtenáře přenášejí, nutí k téměř hltavému čtení. Nebýt jisté únavy z tohoto zběsilého experimentálního kvaltu a občasného ztrácení se v tom, která ze dvou postav právě promlouvá, dala by se kniha s přehledem přečíst za jeden večer. Extrémně krátké věty či pouhá slova, tedy jakýsi psychický automatismus, simulují rychlý spád hrdinčina myšlení a efektivně reflektují vnější vjemy – v úvodu románu Anke nastoupí do znečištěného vagonu: „To snad ne! Zadržet dech. Odkud…? Čtyřka naproti. Na podlaze. A na obou sedadlech. Kdo zvrací takhle rovnoměrně? Tohle nejde vydržet. Hlavu ven! Vzduch!!! Jiný vagon, jiný vagon!“ Tento styl funguje skvěle, místy i humorně, a dokáže navodit tu správnou realistickou a děsivou atmosféru.

Vermes spojuje realitu běžného dne s extrémními obrazy, čímž mimo jiné čtenáře vnoří do příběhu nevyslovenou otázkou: jak bychom reagovali my, kdybychom se ocitli na místě hrdinů? Když už se ztracenému páru konečně zadaří projet stanicí, kde by mohli vystoupit, buď se na nástupišti pohybují děsiví pralidé, kolébající neexistující mimina, nebo tam vidí své vlastní dvojníky. Komunikace s okolním světem není možná, ne však kvůli slabému telefonnímu signálu, ale proto, že jim nikdo nevěří. Podzemní dráha se proměňuje v labyrint, jehož vchody a východy vždy ústí na stejné nástupiště. Před očima se Anke míhají kachličky, eskalátory, dlouhé chodby, reklamní plakáty, rozestavěná místa a beton – při těchto popisech si nelze nevzpomenout na („nově-věcný“) román Berlin. Alexanderplatz (1929) Alfreda Döblina. 

Četbu připravil Vermes strhující jako rychle projíždějící vagon, v závěru však nutně čelíme staré známé otázce, jakou si klademe u podobných žánrových experimentů: co tím chtěl básník říci? Byla jízda jen fantaskním snem či literární hrou? Žádného zásadního rozuzlení se nedočkáme, ale nudnou vyjížďku nám autor opravdu nepřipravil. Ostatně, jak uvádí v jednom rozhovoru, v životě se setkáváme se spoustou iracionálních událostí, a pokud si čtenář po přečtení jeho románové skici řekne, že kniha byla divná, ale vlastně dobrá, bude spokojený.