Ruku na srdce: s kolika procenty postojů a názorů Adolfa Hitlera znovuoživlého v této knize do současné reality by se průměrný současník dokázal ztotožnit? Bloumá moderním Berlínem, ve kterém se probudil na plácku zarostlém křovím někde poblíž Říšského kancléřství, jako by se na konci války nezastřelil a nespálili ho, nýbrž ho spícího v uniformě jen tak pohodili do křoví. A glosuje. Kdeco, od oblečení přes mravy a architekturu až po média nebo etnické složení populace. I když mu dlouho nedochází, co ho potkalo, je nesvůj, protože vidí, že je kdeco jinak, a i když si to brzy vysvětlí nečekaným vývojem války, zatímco on záhadně spal, opatrně sonduje a používá víc rozum a logiku než efektní rétoriku a propagandu. Není tudíž příliš agresivní, zdržuje se křiklavých názorových extrémů a jen glosuje, podivuje se, srovnává, domýšlí. Určitě není hloupý a jeho postřehy mají často hlavu a patu. Očištěné od antisemitismu, kterým se aktuálně trápit nemusí, když při prvních krocích po svém sídelním městě víc než na svůj árijský Volk naráží na Turky a proti těm není zabijácky nastavený, jenom mu prostě nesedí, jeho průpovídky náhle znějí, jako by je říkal někdo z nás – když potká skupinu Rusů na Karlově mostě, když vidí cikánskou svatbu, když se dívá na Kaplického architektonický návrh knihovny, když sleduje poslanecké projevy, když potká bezdomovce nebo dva za ruku se držící homosexuály, když hledí na nejapný pořad v televizi.

Hitler ve Vermesově knize uvažuje a mluví jako jeden z nás. V tom je skryta veškerá síla, hrůza, půvab i odpornost té knihy. V její lesklé ploše, fungující jako zrcadlo.
Odtud už je jen krůček k tomu, aby byl čtenáři sympatický. Přinejmenším tomu čtenáři, kterému se nezvedá žaludek pokaždé, když se podívá do zrcadla sám na sebe, na svou sociální skupinu, na své spoluobčany.

Není divu, že v Německu, kde je jakékoli jiné pojímání Hitlera než kompletní zatracení chápáno jako kontroverzní, ne-li revizionistické, vyvolal román otázky, zda se čtenář směje Hitlerovi, nebo se směje s ním. Protože on je překvapivě i vtipný. Častěji spíše kouzlem nechtěného, ale rozhodně nevystupuje jako zamračený fanatický suchar. Může být i politováníhodný – odmyslet si, kdo to je, mohl by mít rozměr Kosinského Chancieho Gardnera, jeden v patetickém naftalínovém oblečení z 30. let, druhý v podivné uniformě jako z cirkusu, a oba vytržení ze své doby a ztracení. Mohl by být dokonce i… ouha!… sympatický.

A to je další úskalí té knihy a jejího přijetí. Chtěl to tak autor? Vymklo se mu to z rukou a prostě to tak vyšlo? Záměrně to lékárnicky navážil tak, aby jednoznačné ztotožnění s postavou nebylo možné stejně jako jednoznačný odsudek? Nebo – nedejbože – je to jen zavádějící výklad a nic sympatického na té stvůře není?

Postavme se na pevnější půdu tvrzením, že Hitler v knize je sympatický jen relativně. Bohužel totiž lidé, s nimiž se setkává především v druhé půlce románu, jsou ještě odpudivější než on sám. Jsou to zástupci médií, televizní branže, kteří z této bizarní postavičky udělají ratingové rito v talkshow. Celá situace je postavená na hlavu, příliš ji nechápe ani hlavní protagonista, který však, proškolen Goebbelsem, vycítí ohromný potenciál televize, a už vůbec jí nerozumí turecká televizní hvězda, kterému všehoschopní kreativci nasadí Hitlera do jeho vlastního pořadu. Je jim to úplně jedno, je jim v zásadě jedno i to, co Hitler říká, že mluví jako opravdový Hitler, nikoli jako jeho satirický imitátor, za kterého ho celou dobu mají – co je už přes čáru, třeba i zákonnou, to vyloží jako nevydařený satirický šleh a zbytek neřeší, hlavní je sledovanost a tou Hitler brzy zválcuje i vyčpělého Turka.

Tihle lidé jsou prokazatelně odpornější než celý Hitler. Vytvořili z něho hvězdu, kterou si oblíbil celý národ, naslouchá jí a v mnohém s ní souzní. Tedy ne všichni. Neonacisti ho ztlučou a on se dostane v závěru do nemocnice. Tam mu chodí záplavy projevů účasti, i od renomovaných politiků, a tam ho napadne, že by mohl napsat programový manifest a uvažovat o založení strany.

Das Ende… Prozatím.

Jako koncept kniha, jež má být varující, mrazivou satirou, funguje především díky dobře vykreslené a dobře pojaté hlavní postavě, která nikdy není dostatečně odpudivá a nikdy dostatečně sympatická, aby vzbudila jednoznačné pocity. Bohužel ostatní stavební prvky stojí o třídu níž. Situační humor je poněkud upadlý, spíše na mnoha místech připomíná Partičku než jemný, často jen nápovědný humor třeba již zmíněného Jerzyho Kosinského, který se mi v hodně prchavé paralele stále vnucuje. Bohužel ani dějový tah se Vermesovi nepodařilo udržet. Od chvíle, kdy už jasné, kam se román hne, když do hry vstoupí média, se drajv výrazně zpomalí a do té chvíle vděčný koncept zešedne a už žádný další impuls až do konce knihy nepřijde, aby ho probarvil. Dílo, ač dodnes vydané v bezmála třiceti zemích, má ještě jeden výrazný handicap pro mimoněmecké čtenáře a neodborníky na německou problematiku: na nejednom místě si pohrává s tak jemnými detaily vnitroněmecké politické situace, současné, ale i historické, že jim porozumí jen nejzasvěcenější. Narážka na Angelu Merkelovou, vděčná, byť nevkusná, je rána do černého, avšak chytat průměrného českého čtenáře na pikanterie o Wolfgangu Schäublem je stejné jako snažit se Němcům tlumočit kapříky nebo aféru paní Nagyové-Nečasové.