Je skvělá zpráva, že se scenárista Brian K. Vaughan a kreslířka Fiona Staples po dlouhé čtyřleté pauze konečně vrátili k sérii Sága. Poslední díly série, které vyšly v roce 2018, ostatně naznačovaly jistou scenáristickou únavu – a nezachránilo to ani drsné odstranění dvou hlavních postav. Nový svazek nicméně zatím nepřináší nic, co by vyvolávalo velké nadšení. Otázkou samozřejmě je, nakolik bylo něco takového pravděpodobné. Ale upřímně: čekalo se víc. 

Ústřední rodinku nacházíme již ve zredukované sestavě, Alana je sama jak na vlastní dceru Hazel, tak na Panoše, syna kybernetického prince. Zkouší si vydělávat prodejem kojenecké výživy, ale moc to nejde, takže se brzy zaplete do pašování drog. Přesto se nekonají žádné dramatické scény, vše probíhá vlastně dost v poklidu. Nejdramatičtější a nejdynamičtější je hned úvodní kapitola knihy, respektive otevírací scéna, v níž desetiletá Hazel po drobné krádeži prchá městem a natrefí na sebevražednou atentátnici. Autorům to umožní předvést její nadpřirozené schopnosti, které spojují dovednosti obou znesvářených vesmírných ras.

Právě manželství mezi příslušníky válčících národů (a planet) provokuje mocné jejich galaxie, kteří za nimi vysílají další zabijáky. Opakuje se tedy model předchozí půle (Vaughan už předem ohlásil, jak dlouhá série bude), kdy rodina neustále uniká před pronásledovateli; občas přitom zažívá nečekaná dobrodružství a čtenář se zároveň dozvídá leccos zajímavého a překvapivého z minulosti postav. Právě efektně pojaté okamžiky, kdy postavy náhle odkrývají nějakou svou dosud neznámou schopnost nebo vlastnost, patřily v sérii k těm nejlepším – i když jich postupně ubývalo.

Nyní se bude patrně vše odvíjet od dětí, právě se nejspíš stanou iniciátory zvratů, protože si uvědomí své sílící schopnosti. Ne však v tomto prvním svazku. Ten přináší zatím více otázek a tajemství než odpovědí, což je možná správně, ale i kvůli tomu plyne děj až příliš nevzrušivě až fádně. Je jasné, že scenárista si tu buduje půdu pro budoucí kolize, ale v minulých svazcích dokázal na ploše šesti kapitol (jež vždy jeden svazek tvoří) vyklenout alespoň dílčí příběhový oblouk. Zatímco zde se vztahy a příběhy rozehrávají jen velmi letmo a pomalu.

Podobně je na tom i kreslířka: Staplesová v mnoha minulých svazcích dokázala načasovat působivé celostránkové okno přesně na okamžik, kdy zafungovalo nejsilněji. Model, kdy standardní řazení oken prolíná obrazy na nepohledových stranách, stále využívá, ale tentokrát se nemá příliš o co opřít. Opět tu máme mnoho bizarně vyhlížejících humanoidních postav, nicméně na to už jsou čtenáři dávno zvyklí. I když je za jejich vymýšlením jistě dost invence a námahy, po všem, co na nás už ze stran Ságy vykouklo, jde tentokrát jen o slabý odvar. Nicméně sluší se dodat, že když je potřeba, Staplesové kresba zůstává stále stejně skvělá, dynamická i melancholická. Alespoň tou se čtenář může kochat, když jej příběh příliš neuspokojí.

Což se samozřejmě může rychle změnit. Vaughan už dříve předvedl pomalejší starty a pak děj důmyslně zauzlil, zaplnil živými nejednoznačnými postavami a četnými emocemi. Nezbývá než doufat, že tomu tak bude i v dalších dílech, které právě letos vycházejí v Americe v sešitových vydáních.