Vinou mimořádného komerčního úspěchu hollywoodských adaptací superhrdinských komiksů (na jedné straně) a čím dál pestřejší a zajímavější nabídky komiksů alternativních až artových (na straně druhé) přinejmenším v českém prostředí trochu přestává být vidět to, co bychom mohli označit jako solidní řemeslo. Tedy komiksy se silným příběhem, které nepotřebují desetiletí známé postavy, naopak přivádějí na scénu postavy a příběhy nové a originální. A přitom mají jisté lehce podbízivé rysy, tedy efektní kresbu, atraktivní prostředí a akční děj. Momentálně nejslavnějším příkladem tohoto komiksového mainstreamu, který je ale v éře superhrdinských filmových blockbusterů vytlačován blíže k alternativě, je série Sága.

Jestliže svazek prvních šesti sešitů v českém vydání příjemně překvapil krvavější, cyničtější a vtipnější verzí Hvězdných válek, další dva svazky rafinovaně rozvíjejí děj, který se v tom úvodním jen rozeběhl. Pravda, druhý svazek spíše odbočil – jednak na vzdálenou planetu, kde se hledala jedna z postav (což je trochu zastaralý a laciný trik sci-fi), především však do minulosti. Postupně scenárista Vaughan odkrýval, za jakých okolností se dali dohromady muž a žena (Mark a Alana) z dvou válčících ras, jak počali dceru a co to znamená pro válkou rozdělenou galaxii. Tak se objevila také kniha Cigaretka na noc, Alanino zamilované čtení, v němž nachází dvojsmyslné narážky na to, jak je celá válka mezi rasou rohatých mágů a okřídlených technofilů nesmyslná a že cesta z ní vede právě přes sblížení, třeba sexuální. V posledním sešitu (či kapitole, chcete-li) se navíc objeví i postava spisovatele, který Cigaretku na noc napsal a nemluví o svém díle zrovna hezky; byl to pro něj jen rychlý způsob, jak si vydělat.

Jenže v aktuálně vydaném svazku se mnohé z toho převrací naruby. Ukazuje se, že spisovatel lhal před lovcem lidí, aristokratickým androidem s monitorem místo hlavy Princem Robotem IV., který se začíná stávat jednou z hlavních postav příběhu. A že Alana s Markem skutečně poselství knihy dešifrovali a pochopili přesně. Zatím jim to tedy k ničemu moc není, protože jsou stále na útěku před pronásledovateli najatými vládami obou válčících ras, ale jejich dcera, která příběh zpětně vypráví, občas naznačí, že tenhle svazek může být pro osud galaxie dosti významný.

To samo o sobě nemusí být nijak zvlášť originální, na podobném principu je založen celý žánr fantasy, k němuž má Sága stejně blízko jako ke sci-fi. Zejména ve třetím svazku ovšem Vaughan rozehraje celou škálu scenáristických triků a kliček, jimiž čtenáře dokáže znovu a znovu překvapovat, ba uhranout tím, jak to má detailně promyšlené. Couvá do vzdálenější i blízké minulosti jednotlivých postav i hlavního příběhu, mate čtenáře (spisovatelovo věrohodné lhaní je asi nejvýraznějším příkladem), skrývá před nimi části děje, vrací do něj přeludy mrtvých postav a přichází i s postavami novými.

Asi nejvýraznější je to v pokračování dialogu spisovatele s robotickým lovcem lidí. O šest sešitů/kapitol předtím, v jedné zdánlivě málo významné akční scéně z bojiště se na monitoru těžce zraněného androida objeví pornografické scény. Děje se tak spíše mimochodem a čtenář to považuje za kreslířskou hříčku, nicméně ukáže se, že smysl oněch pornografických projekcí je nečekaně hluboký (a jistěže trochu podvratný), což si Princ Robot IV. také uvědomí. Ale protože záhy nato dojde ke střetu, z něhož vyvázne dosti porouchaný, zůstává otázkou, zda si ten smysl zapamatoval. Čtenář nicméně zpozorní a začne znovu pročítat předchozí díly, jestli mu náhodou nějaká podobná scenáristická klička neutekla.

Osmnáctý sešit je zároveň svým způsobem předělový, uzavírající dosavadní děj, který byl především honička. V jeho závěru vidíme vypravěčku, která byla dosud zabalena v zavinovačce, již starší, jako vzpřímené batole. Neznamená to samozřejmě, že by Vaughan celé to období relativního klidu vypustil, jistě najde důvod, proč se v těch několika přeskočených měsících prohrabat, nicméně je zřejmé, že v následujícím pokračování se rozeběhne nová zápletka.

Staplesová tentokrát ve Vaughanově exhibici spíše sekunduje. Opět sice dostane příležitost k efektnímu celostránkovému obrázku, ale už to nemá tu sílu zejména z druhého svazku, kde si se zřejmým gustem vykreslila otylého nahého obra s malým penisem, ale obřími povislými varlaty, anebo se rozpřáhla dokonce na dvoustranu při zachycení zrodu dítěte ve velikosti celé planety. I emblematické otevírací a uzavírací celostránkové obrázky už nejsou tak přesvědčivé jako předtím, zvraty, jichž byly tyto stránky dříve nositeli, má tentokrát Vaughan naplánované jinak, rafinovaněji. Ale nevadí to, Staplesová si drží svou skvělou úroveň, kdy střídá ohyzdy s krasavci a zejména spoře oblečenými krasavicemi. Přece jen, jakkoliv jde Sága trochu proti proudu tradičních komiksových schémat a ve shodě se zaměřením současné popkultury přiznává silnější a aktivnější roli ženám, dál musí myslet na mužské publikum, které ještě stále tvoří větší část komiksových fanoušků.

Stvrzuje to příslušnost Ságy k populáru – jistěže inteligentnímu, současnému a skvěle provedenému. Tedy takovému, do kterého se nemusí stydět začíst ani přívrženci umělecky náročnějších disciplín.