Absolventka doktorského studia v oboru Germánské jazyky a literatury na Ústavu germánských studií FF UK Kristýna Králová se věnuje výzkumu staroseverské kultury a literatury. Je autorkou publikací A po celou zimu byl klid a Fast Goes the Fleeting Time o měření a vnímání času starými Seveřany a spoluautorkou a editorkou knihy Nesmrtelní vikingové o novodobých adaptacích staroseverských námětů. V rozhovoru, který navazuje na iLiPodcast Tisíc let staré severské trháky, představuje svět staroseverských hrdinů a hrdinek, vysvětluje, v čem nás dodnes inspirují, a přináší také řadu užitečných tipů pro všechny, kdo by se o tomto světě rádi dozvěděli víc.

iLiteratura: Staroseverské náměty v současnosti pronikají do literatury, filmů, seriálů, komiksů i počítačových her. Jak si vysvětlujete, že kulturní dědictví evropského Severu oslovuje tak široké publikum?
Kristýna Králová: Předem bych chtěla zmínit, že adaptace staroseverské látky zdaleka nejsou jen záležitostí současné doby. Staroseverské motivy se ve větší míře objevují v evropské literární a divadelní tvorbě již od konce 18. století a dále po celé 19. i 20. století. Najdeme je například u Richarda Wagnera, Esaiase Tegnéra, J. R. R. Tolkiena, ale také u Jaroslava Vrchlického či Julia Zeyera. Zájemcům o toto téma doporučuji knihu Nesmrtelní vikingové, která sleduje evropskou inspiraci středověkým skandinávským písemnictvím v období zhruba od poloviny 18. století do první třetiny 20. století.
Největší zdroj inspirace vždy představovaly staroseverské mýty a ságy. Ze ság šlo jednak o ságy rodové, v nichž vystupují členové významných islandských rodů, jednak o ságy o dávnověku, zobrazující osudy bájných hrdinů. Zájem širokého okruhu autorů i čtenářů přitahovaly a stále přitahují nejen výrazné postavy těchto děl, kladné i záporné, ale také silné náměty a dramatický děj. Rodové ságy zobrazují, jak osobní potyčky Islanďanů přerůstají v krvavé spory mezi celými rody. Publikum s napětím sleduje osudy jednotlivců, kteří uvízli v soukolí pomsty. V pozadí děje se vznáší pocit „osudovosti“ – řetězec událostí většinou vede k tragickému konci, kterému se nelze vyhnout.
V ságách o dávnověku zase hrdinové bojují s nestvůrami, jsou stíháni kletbami a zažívají pestrá dobrodružství. Co se týká mytologie, asi nejsilnějším námětem je mýtus o ragnarǫku, zániku světa, který inspiroval mnohé adaptace. Najdeme ho ve Snorriho Eddě a také v Písňové Eddě v písni Vědmina věštba. Při četbě strof popisujících závěrečnou bitvu mezi staroseverskými bohy a nestvůrami běhá mráz po zádech. Myslím si, že ani 3D ztvárnění zániku Ásgarðu, světa bohů, z marvelovského filmu Thor: Ragnarok nemůže překonat velkolepý zážitek z četby originálu.

iLiteratura: Zmiňovala jste, že kromě silných dějových námětů přitahují pozornost také svérázné postavy mýtů a ság. Čím nás staroseverští bohové nebo hrdinové dodnes inspirují?
Kristýna Králová: Typický ságový hrdina je odvážný, nevyhýbá se boji, nebojí se smrti a za každou cenu usiluje o zachování rodové cti a dobrého jména, za což bez váhání položí život. Tato nezlomnost je jistě inspirující. Některé adaptace ovšem staré Seveřany zobrazují jako muže bez emocí a bez citu, což je přehnané. Hrdinové ság sice projevují emoce jen minimálně, přesto v textech najdeme scény, kdy obávaní bojovníci pociťují smutek nebo strach. Například známý viking Egil Skallagrímsson po smrti svého syna propadne apatii a ztratí chuť žít. Gísli Súrsson, který je prohlášen psancem a skrývá se před svými pronásledovateli, má úzkostné sny, zhoršující se vždy za temných zimních období.
Staroseverští bohové mají velmi různorodé charaktery, které zahrnují i slabé stránky. Například Þór je silný, bojovný a nebojí se postavit obrům, na druhou stranu je ale prchlivý, reaguje ukvapeně a rozhodně nemá smysl pro diplomacii. Zobrazení této „lidštější“ tváře severských bohů vnáší do mytologie komickou rovinu. Velice se mi líbí způsob, jakým severské mýty převyprávěla v Soumraku bohů Helena Kadečková, která se nebála nedostatky či slabosti staroseverských bohů a bohyň občas zdůraznit. V jejím převyprávění se například dočítáme, že bohyně Frigg se raději obklopovala ženami než muži, protože „jako manželka Óðinova a matka pěti synů byla muži poněkud unavena“, anebo že bůh básníků Bragi bitvy „raději opěvoval, než se jich účastnil“. Právě díky sarkastickému humoru, který vyprávění dává takříkajíc šťávu, mám ztvárnění mýtů od Kadečkové raději než Gaimanovu Severskou mytologii.

iLiteratura: A co ženské hrdinky ság? Co je pro ně typické?
Kristýna Králová: Ženy v ságách jsou obecně silné osobnosti, které jen tak něco nerozhodí. Výjimku tvoří snad jen hrdinky rytířských ság, jejichž pojetí je ovlivněno středověkou rytířskou epikou. Tam ženy tradičně vystupují jako dámy v nesnázích, které čekají na své zachránce. To ale rozhodně není případ typických hrdinek rodových ság. Ačkoliv se běžně nevydávají s muži přímo do boje (ovšem i takové okamžiky v ságách najdeme, například v Sáze o Eiríkovi Zrzavém se Eiríkova dcera Freydís chopí meče padlého bojovníka, sama se postaví indiánům a zažene je na útěk), nezůstávají v žádném případě pasivní. Bedlivě sledují situaci a tahají za nitky v pozadí. Když se jim zdá, že pověst rodu utrpěla a že muži nejednají dost rázně, aby dobré jméno rodiny napravili, podněcují je k pomstě.

iLiteratura: Můžeme si utvořit představu o životě a kultuře starých Seveřanů na základě současné populární kultury?
Kristýna Králová: Samozřejmě vždy velice záleží na konkrétní adaptaci. Nejde jen o to, jak dobře její autor zná staroseverské reálie a písemné či archeologické prameny, ale především o to, nakolik chce vystihnout kulturu tehdejší společnosti, poselství a atmosféru původních děl, anebo nakolik popustí uzdu své fantazii.
Na jednu stranu adaptace neznamená pouhé převyprávění a její autor by do ztvárňované látky měl vnést vlastní invenci a umělecký přínos. Proto ani nelze vyžadovat, aby se adaptace úzkostlivě držely originálů. Na druhou stranu by ale podle mého názoru měli autoři k původním materiálům projevovat určitý respekt. Někdy je jejich fantazie příliš divoká, takže obraz staroseverské kultury a tradic v adaptacích už třeba nemá s realitou mnoho společného. Jindy se zase příliš přizpůsobují určitým dobovým stereotypům. To je dobře vidět například u fyzického ztvárnění starých Seveřanů v adaptacích – u jejich oblečení, zbraní, úpravy vlasů a podobně.
Představy o tom, jak by vikinský bojovník měl vypadat, se v průběhu času měnily. Dlouhou dobu byli například severští válečníci chybně zobrazováni v helmách s rohy. Dnes už toto ztvárnění mizí, ale zase přichází jiný stereotyp. Na propagačních fotkách filmů či seriálů často vidíme zarostlé muže s divokým výrazem, dlouhými vlasy a tváří pokrytou špínou a krví. Ve skutečnosti však staří Seveřané dbali na čistotu a hygienu a velmi dlouhé vlasy běžně nenosili. Těm, kdo si chtějí vytvořit představu o tom, jak staří Seveřané vypadali a jak se oblékali, doporučuji stránky Tomáše Vlasatého vzniklé v rámci projektu Forlǫg. V něm se autor věnuje mimo jiné bourání stereotypních představ, které o době vikinské panují. Najdeme tu například článek „Stříhat a česat“ o úpravě vlasů a vousů ve vikinské Skandinávii, doplněný také fotkami lidí v historických kostýmech.

iLiteratura: Viděla jste některé z novodobých filmových adaptací staroseverské látky? Anebo se na ně nedíváte, protože v nich nacházíte chyby?
Kristýna Králová: Jsem obecně příznivkyní adaptací, protože díky nim staroseverské motivy zůstávají stále živé. Pravda ovšem je, že jejich umělecká kvalita je velmi různá.
Nejznámější filmovou adaptací mytologických námětů je v současnosti zřejmě marvelovská série filmů o Þórovi. U Marvelu obecně mi vadí, že chce být především líbivý, zavděčit se co nejvíce divákům a dobře se prodávat. To zahrnuje dodržování rasové i jakékoliv jiné „korektnosti“. Například přítomnost Japonce mezi nejbližšími přáteli Þóra není dána uměleckou invencí, ale snahou o rasovou korektnost. To samé platí o ztvárnění boha Heimdala jako černocha. V eddické Písni o Trymovi je přitom Heimdal označen jako hvítastr ása, což může znamenat „nejjasnější/nejzářivější“, ale také „nejbělejší“ z Ásů. Ovšem na internetu se nyní v angličtině vedou diskuze o tom, zda Heimdal opravdu v původních mýtech černé pleti byl, či nikoliv. Je možné, že vlivem Marvelu se černý Heimdal v adaptacích stane stereotypem podobně jako dříve zmiňované helmy s rohy.
Abych však marvelovskou sérii pouze nekritizovala, líbí se mi, že do adaptací zapojuje i humor a komickou rovinu a také si myslím, že velmi dobře vystihla postavu Lokiho – nepředvídatelného boha mnoha tváří i podob, který si zásadně dělá věci po svém, čímž ostatním působí problémy.
Nejznámější seriálovou adaptací je zřejmě irsko-kanadský seriál Vikingové, který zahrnuje šest sérií natáčených v letech 2013 až 2020. V Čechách je v současné době dostupný na Netflixu. Celkově se mi zdá poměrně povedený a rozhodně je patrné, že jeho tvůrci o staroseverské historii a kultuře mají povědomí. Někomu by snad mohla vadit přemíra násilí a sexu, ovšem staroseverské ságy se násilí taky nevyhýbají, meče a sekery v nich hojně odsekávají končetiny i hlavy. V oblasti erotických scén jsou ale severští vypravěči ve většině ságových žánrů skoupí.
Zajímavostí je, že ve Vikinzích si jednoho ze severských nájezdníků zahrál i český herec Vladimír Kulich. Kulich si zahrál vikinga ještě v americkém filmu The 13th Warrior, v češtině nazvaném „neotřele“ Vikingové. Ten ale rozhodně nepatří mezi nejpovedenější filmové portréty starých Seveřanů. Za zhlédnutí stojí jen úvodní scény, kde se arabský cestoval Ibn Fadlán (Antonio Banderas), což byla skutečná historická postava, stává svědkem pohřbu severského náčelníka včetně rituálů, které ho doprovázely.
Stejné pohřební rituály můžeme zhlédnout i ve zřejmě nejnovější filmové adaptaci severské látky Seveřan. Děj tohoto snímku amerického režiséra Roberta Eggerse vychází z příběhu o Amletovi známého z dánské středověké kroniky Saxona Grammatica. Nejslavnější adaptací tohoto příběhu, v němž se hrdina snaží pomstít vraždu svého otce spáchanou svým strýcem, je Shakespearův Hamlet. Stejně jako Hamlet představuje i Seveřan psychologické drama, v němž je motiv pomsty problematizován. Cesta za pomstou není snadná, ve fyzické rovině zahrnuje smrt, v psychologické rovině zcela pohlcuje hrdinův život. Jak sám v jednom momentu říká, těší se, až vše skončí a on bude moct začít normálně žít. To ale není možné, protože každá další smrt může v budoucnu vyvolat další řetězec pomst, jimž je třeba dopředu zabránit. Myslím si, že se jedná o povedenou adaptaci, která má divákům co sdělit. Líbí se mi také prolínání reality s nadpřirozenem, například souboj s nemrtvým v mohyle o magický meč, což je motiv oblíbený v ságách o dávnověku či pozdních rodových ságách.

Milovníkům filmů bych doporučila, aby dali šanci také starším snímkům. Nenajdeme v nich sice atraktivní filmové efekty, které používá třeba Marvel, ale některým z nich se poměrně dobře daří vystihnout ducha původních ság. Osobně se mi líbil například film Když letí havran od islandského režiséra Hrafna Gunnlaugssona, Rudá kápě dánského režiséra Gabriela Axela či Psanec Ágústa Guðmundssona o osudech již zmiňovaného psance Gísliho Súrssona skrývajícího se před nepřáteli. Starého Seveřana si zahrál i Kirk Douglas, a to ve filmu Richarda Fleischera Vikingové. Film je ale poměrně patetický a některé scény, kdy hlavní hrdina v „jednomužné přesile“ sám zdolává nepřátele, se v dnešní době zdají úsměvné.

iLiteratura: A co další druhy současných adaptací, například počítačové hry?
Kristýna Králová: V oblasti počítačových her a videoher, kam staroseverské motivy pronikají ve velké míře, se bohužel neorientuji. Jsem ale zapálenou hráčkou stolních her, mezi nimiž také najdeme některé tituly inspirované starým Severem. Doporučuji například hru Yggdrasil Chronicles nazvanou po mohutném stromu, který ve staroseverské mytologii propojuje všech devět světů. Každý z hráčů hraje za některého ze staroseverských bohů a společně s ostatními se snaží zabránit ragnarǫku. Figurky bohů jsou rozmístěny na papírové maketě Yggdrasilu a svádějí souboje se zápornými postavami severské mytologie, například bohyní Hel, obrem Surtem či vlkem Fenrim. Hráči se tak sami stávají protagonisty mýtů a rozehrávají jednotlivé mýty s alternativními konci. Dobrá je také hra Nidavellir, v níž se každý hráč snaží sestavit co nejsilnější armádu trpaslíků.

iLiteratura: Je pravda, že v českém prostředí se staroseverská literatura a kultura těší většímu zájmu než ve většině srovnatelných zemí? Pokud ano, čím myslíte, že to je?
Kristýna Králová: Nevím, zda v tomto směru jiné východo- či středoevropské země opravdu výrazně překonáváme. Ty nejznámější prameny jako obě Eddy či některé rodové ságy už byly přeloženy do mnoha jazyků. Třeba Ságu o Gíslim najdeme mimo jiné v maďarštině, ruštině, polštině, ale třeba i rumunštině. V Čechách jsme ale výjimeční v oblasti překladů i méně známých staroseverských textů či žánrů, například ság o biskupech či dalších děl z oblasti staroseverské křesťanské literatury nebo třeba příběhů o skaldech.
Povědomí o staroseverské kultuře se k nám původně během 19. století rozšířilo přes Německo. Čeští spisovatelé, kteří se inspirovali staroseverskou látkou, čerpali náměty z německých překladů staroseverských děl, případně z německých adaptací severské látky. Až pozdější generace se začaly obracet přímo ke staroseverským originálům. Staroseverské motivy se ale do české literatury nerozšířily v takové míře jako do anglické, německé nebo skandinávské, vznikaly u nás spíše ojedinělé adaptace. Hlavní zásluhu na větším rozšíření povědomí o staroseverské kultuře u nás mají badatelé, kteří začali systematičtěji studovat a překládat staroseverská díla. Základy českého bádání o staroseverské literatuře a kultuře položili Karel Vrátný, Leopold Zatočil a Emil Walter. Následovali je Ladislav Heger a Helena Kadečková, kteří odvedli obrovskou práci a v podstatě u nás stvořili obor staroseverských studií. Na jejich dílo navázal Jiří Starý a skupina překladatelů soustředěná kolem něj, kteří pokračují ve zpřístupňování staroseverských pramenů českým čtenářům a v jejich popularizaci. Kromě toho píší odborné studie se staroseverskou tematikou a pořádají přednášky.

iLiteratura: Pokud by někdo severské náměty již z filmu, seriálu či počítačové hry znal a rozhodl by se jít víc „ke kořenům“ a seznámit se s nějakým původním staroseverským pramenem, odkud byste mu doporučila začít?
Kristýna Králová: Co se týká mýtů, ty se dochovaly především v Písňové a Snorriho Eddě. Přístupnější ke čtení je Snorriho Edda, protože je psána v próze a mýty jsou v ní podány ucelenějším způsobem. Je ale také možné přečíst si zmiňovaný Soumrak bohů od Heleny Kadečkové nebo Severskou mytologii Neila Gaimana, protože obě díla představují zdařilá převyprávění staroseverských mýtů.
Ze ság bych doporučila určitě některé nejznámější rodové ságy, například Ságu o Gíslim, Ságu o Njálovi nebo svoji oblíbenou Ságu o Eiríkovi Zrzavém, která popisuje, jak staří Seveřané dopluli do Ameriky a setkali se s domorodci. Všechny tyto ságy najdeme ve výboru Staroislandské ságy, který nedávno znovu vydalo nakladatelství Garamond. Pěkná je také Sága o Grettim vydaná stejným nakladatelstvím.
Ze ság o dávnověku je základní četbou Sága o Vǫlsunzích, v níž bájný hrdina Sigurð poráží draka Fáfniho. Najdeme ji v publikaci Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku, která vyšla v nakladatelství Argo. Milovníci Pána prstenů si mohou přečíst Ságu o Hervaře a hledat v ní motivy, které inspirovaly Tolkiena. Do češtiny ji přeložil Jan A. Kozák a vydalo nakladatelství Herrmann & synové.
Dále bych rozhodně doporučila sbírku tzv. lživých ság Lživé ságy starého Severu taktéž z nakladatelství Herrmann & synové. Lživé ságy jsou úplně jiné než ostatní ságové žánry, jedná se vlastně o fantasy své doby, plné nestvůr, magie a překvapivých zápletek a je to opravdu „jízda“. Kam se na ně hrabe Hollywood…
Kdo chce poznat i jiný žánr než mýty a ságy, může si přečíst příběhy o skaldech, staroseverských básnících, kteří oslavovali činy skandinávských panovníků. Najdeme je ve sbírce „A tehdy pronesl strofu…“. Staroseverské příběhy o skaldech nakladatelství FF UK.