Nakladatelský pracovník. Takto skromně a pokorně se představuje Jan Šulc (nar. 1965), vystudovaný anglista a portugalista, v současnosti jeden z nejvýznamnějších českých redaktorů a editorů, po právu vyznamenaný několika cenami. Poté, co na svět pomohl skoro devadesáti knihám jiných autorů, případě v nich vystupoval v roli tazatele, nedávno vydal vlastní knihu O lidech a knihách. Přináší obsáhlý výbor z jeho sloupků, doslovů, přednášek a dalších textů o literatuře a jejích tvůrcích. 

Líčí v ní ale i to, jak se ke knihám vlastně dostával (jeho děda byl „barvotiskař“, za ním malý vnuk chodil dívat se na rotačky) a jaká byla jeho mladická vášeň pro foglarovky a mayovky, které prý znal úplně nazpaměť. A jaké zjevení pro něj znamenalo, když se poprvé setkal s některými písněmi, jejichž texty, například ty od Vladimíra Merty, mají básnické kvality: „Cítil jsem, že se se mnou něco děje, že to ve mně otvírá nějaký vztah ke světu, který ve mně byl skrytý a který jsem do té doby necítil vyslovený. A to byl obrovský zážitek, poslouchal jsem to neustále znova a měl jsem pocit, že v tom je všechno.“ Jeho potřeba knih se natolik stupňovala, že se na vysokoškolských studiích v Praze stal každodenním návštěvníkem antikvariátů; měl dokonce vytvořenou trasu „nejefektivnějšího spojení mezi nimi“ tramvají a autobusem, aby byl schopen všechny je denně objet.  

V současnosti může mít někdo z Jana Šulce dojem, jako by se podobně snažil navzájem propojit jednotlivá česká periodika. Rekapituluje, že příležitostně píše nebo psal téměř do všech českých deníků, literárních časopisů; do tisku „katolického, evangelického, ekumenického i do Židovské ročenky“; do Hostu, Souvislostí, Revolver Revue, surrealistického Analogonu, Evangelického kalendáře i katolického Cyrilometodějského kalendáře. Sám autor ovšem nezastírá, že jeho ideové pozadí je křesťanské (evangelické), což se projevuje hlavně v jeho důrazu na to, že četná umělecká díla není možné pochopit bez důkladné znalosti Bible. Tu ale podle něj „devadesát procent našich recenzentů nemá“, takže mohou napsat jen to, co při čtení daného textu cítí, ale nemůžou ho „nahlédnout v kontextu nesrovnatelně širším, z něhož vyrůstá“. 

Když je dotázán, s jakými pocity četl silně kritickou stať Petra Krále Nekryluju, označující třeba píseň Bratříčku, zavírej vrátka za „zvlášť trapný kýč“, odpovídá smírně, že kulturní pole tvoří četné pozice (či proudy), které se navzájem nevylučují, ale jsou stejně potřebné: „Karla Kryla i Petra Krále považuji za velké osobnosti české kultury. Petra navíc velmi dobře osobně znám a mám ho rád. Jeho stať se mne nijak citově nedotkla, je přece jasné, že pokud jde o poezii a o osobní vlastnosti, ti dva tvůrci si museli být tak naprosto cizí, tak zcela protikladní, že Petr Král ani nemohl napsat nic jiného, než napsal… Nemohu stavět Kryla proti Královi a Krále proti Krylovi. Já je vnímám vedle sebe, oba mne těší a inspirují něčím jiným, u každého mám rád a cením si něčeho jiného.“  

Proto se také přimlouvá za to, aby čtenáři předem neodmítali nějakou knihu jen proto, že má její autor jiný světonázor, na jehož základě ho předem zavrhnou. Sní proto o čtenáři-katolíkovi, který v textu básníka-surrealisty „nalezne něco, co ho obohatí, navzdory tomu, jak surrealismu rozuměl předtím“. Nebo o ateistovi, který bude otevřeně přemýšlet o literárním díle křesťana, „aniž by ho předem posměšně nálepkoval“. Ideálem je pro něj „nepředpojatý přístup k literárnímu dílu“, který čtenářům umožní nahlédnout, že „zdánlivě protikladné osobnosti k sobě mají svou citlivostí mnohem blíže, než by se mohlo na první pohled zdát“.

Literáti pro něj vytvářejí komunitu spřízněných a navzájem propojených bytostí, což se někdy vyjevuje až posmrtně. Tak po odchodu kulturního publicisty a recitátora Mirka Kováříka napsal: „Setkával jsem se s Mirkem a jeho interpretací české poezie čtyřicet let. Kolik nás takových bylo? Jistě stovky, možná tisíce. Když jsem na jeho úmrtním listu viděl podepsané jen jedno jediné jméno jeho vzdálené příbuzné, říkal jsem si, že bychom tam mohli být podepsaní my všichni.“ 

Někdy ale přiznává, že v jistém smyslu jde o cosi na způsob „imagined community“, která v ideální podobě existuje hlavně v jeho představách. A těžce nese, že je vnitřně více rozhádaná a sektářsky rozčleněná, než by sám chtěl: „Tím, jak je nás málo a jak jsme ve společnosti stále více na okraji, tvoříme z hlediska sociologického určité společenství. A … jako toto společenství – jakkoli vnitřně chvályhodně rozrůzněné a pestré – vyzařujeme mezi ostatní určitého ducha. Nemohu se… zbavit dojmu, že ten duch dnes není příliš dobrý. Možná nebyl dobrý nikdy, stačí se ponořit do studia literární historie. A možná moje touha po velkorysosti a toleranci v prostředí, v němž se pohybuji, je jen neuskutečnitelný sen. Přesto se toho snu nějak nedokážu zbavit.“  

I proto o sobě prohlašuje, že není kritikem, nýbrž spíš „harmonizátorem“. Přesto v knize najdeme také několik pasáží, v nichž se proti něčemu silně vyhraňuje, například když drtivě zkritizoval jistou antologii za exhibicionismus jejího grafického uspořádání (článek se příznačně jmenoval Když se z knihy stane obluda) nebo když hodnotí současnou českou prózu, která podle něj působí „jako průměrné gymnaziální cvičení“, protože dnešní autoři prý „většinou vůbec neumějí pracovat s jazykem tak, jak to u nás bylo v devatenáctém století běžné“. Je to poněkud příliš paušalizující, dodejme; žijeme prostě v jiné, rychlejší době. Navíc v jiných svých vystoupeních Šulc podobné výroky mírnil, například v rozhlasové Vizitce doplnil, že dnes podle něj nevzniká velká literatura možná ani nikde ve světě, ale vydávají se knihy dobré a zajímavé. A současně přiznává, že má mezi soudobými českými prozaiky a prozaičkami řadu kamarádů. O jejich soukromí a osobních vztazích toho zřejmě ví tolik, že by to vydalo na několik dalších knih, k žádným indiskrecím se ovšem nesnižuje. Kromě zcela seriózních vzpomínek na stovky kulturních osobností od Karla Kosíka až k Jaroslavu Medovi kniha přináší cenná svědectví o fungování nakladatelské praxe, ať už v předrevolučním Odeonu nebo dnes. Občas se přitom obdivně vrací ke knižní kultuře z meziválečného období: „Ty knihy jsou často vytištěny na papíře, který nežloutne a nerozpadá se. Často jsou vázány v kůži. Jsou skutečně tištěny – písmenka pěkně hluboce vyražena do papíru. I slepec by je nahmatal. Žádná fotosazba, žádný digitál.“

Současně ale rozumí tomu, že vydávání knih a jejich prodej je i obchod, jemuž mají sloužit i nakladatelské anotace. Poutavě líčí, jakým uměním je dobrou anotaci vůbec napsat. Obecně ji chápe jako text reklamní, nikoli jako suchý popis knihy či její kritické zhodnocení. Čemuž má odpovídat volba slov, formulací i celkový tón anotace: „Musí být pravdivá, nikdy nesmí podvádět, ale současně musí být přitažlivá, nepatrně emfatická, stylisticky výrazná až na hranici líbivosti, nikdy ne suchopárná. Zkusil jsem napsat i anotace jen zcela věcné – a na zájmu o knihu se to vždy projevilo negativním způsobem.“ 

Z knihy promlouvá obětavost a vášeň, s nimiž se Šulc literatuře věnuje a jež mu vydržely od dětských let. Ostatně nezastírá, že knížky, které vydává Torst, s nímž úzce spolupracuje, „jsou finančně na hranici fyzické existence tohoto nakladatelství“. Jeho postoje jsou místy poněkud nostalgicky starosvětské. Však také poctivost a věrnost, s nimiž se svému poslání věnuje, se v něčem blíží spíše poslání zapáleného misionáře z dávných dob, který je pro svoji víru ochoten obětovat cokoli.