Co Nikodéma na zimním plavání tak lákalo a jak se mu podařilo pro něj nadchnout generace dalších otužilců, kteří jsou již přes sto let ochotni mrznout v ledové Vltavě? Novinář Jan David (nar. 1978) odpovědi hledal nejen v dobových kronikách, ale čerpal i z vlastních otužileckých zkušeností.

Sám sebe autor označuje za protipól člověka, jehož příběh zkoumal. Zatímco Alfréd Nikodém (1864–1949), jak ho zobrazují dobové fotografie, do všeho skákal doslova po hlavě, David zvažuje, vyčkává a postupuje spíše opatrně. Jak se však v průběhu knihy ukazuje, přeci jen toho mají společného víc, než slibuje předmluva. Ani jeden se nežene za rekordy – schopnosti sportovat především pro radost Nikodém zpětně vděčí za to, že dlouho „zůstal tělesně zdráv a svěží“, David svým rozvážným přístupem osvíceného začátečníka zase dokazuje, že když prosincovou Vltavu zvládl on, „zvládne to prakticky každý zdravý člověk“. Nikodém vedl klenotnictví v Pařížské, David šéfoval deníku Metro. Oba k plavání v ledové vodě dospěli až postupem času – Nikodém na základě touhy udržet si zdravého ducha, David spíše z novinářské zvědavosti… 

Kniha se odehrává na dvou hlavních rovinách, jež by se schematicky daly označit jako minulost versus současnost zimního plavání. Ta první je postavena zejména na Nikodémově životním příběhu, jenž spolehlivě zaujme i člověka studenou vodou nedotčeného. Patří do něj cvičení v Sokolu pod vedením samotného Tyrše, jízda na koni, závody v chůzi, cyklistika a konečně pobyt v ledové vodě, jejž si zamiloval teprve ve věku, kdy by si mohl už jen užívat nabytého bohatství a společenského postavení. Kromě toho se horlivě angažoval jako gardista, byl připraven sloužit v obou světových válkách a neváhal pomoci těm, kteří se ocitli ve svízelné situaci. Nikodémovu životní historii David odhaluje zejména v úryvcích z archivních pramenů, které sice působí autenticky, avšak svým množstvím a rozsahem trochu tříští jednotu knihy jako celku. Za další potenciálně rušivý prvek lze považovat chaotické střídání vyprávěcích perspektiv – občas autor vede s Nikodémem familiární dialog, jindy jeho život popisuje z pozice pozorovatele. 

Paralelně s Nikodémovou plaveckou dráhou běží dvouletý deník Davidových otužileckých zkušeností. Dozvíme se, co autora k zimnímu plavání přimělo, jak náročné byly začátky, co jej motivovalo k neustálým pokrokům a jak se otužování projevilo na jeho fyzické i psychické kondici. Díky řadě ryze praktických tipů a upřímnému sdílení chvil radostnějších i těžších deník nepochybně dodá odhodlání začínajícím otužilcům. Vyvstává však otázka, zda mělo skutečně smysl podrobně popisovat oba roky vlastních plaveckých zkušeností… Ačkoliv pro autora je nepochybně cenný a unikátní každý deníkový záznam, v knize se druhý otužilecký rok jeví jako opakování předchozího.

Kromě autora a Nikodéma knihu spoluvytvářejí i další otužilci, kteří do ní vstupují zejména prostřednictvím rozhovorů. Setkáme se tu s cílevědomou studentkou medicíny, která v pouhých šestnácti letech přeplavala kanál La Manche, aktivní seniorkou, jež se pod led noří i navzdory zlomené páteři, nebo dlouholetým předsedou otužileckého klubu, kterému se daří každé Vánoce přilákat do Vltavy stovky nadšenců.

„Když míříme za hranice svého pohodlí, dokážeme lépe nahlédnout do sebe,“ říká autorovi v jednom z rozhovorů Abhejali Bernardová, jež jako jedna z mála na světě zdolala sedm světových průlivů. Tento postřeh, tak typický pro zimní plavání, je však mnohem obecnější a velmi aktuální – právě schopnost směřovat ke stanovenému cíli, odhodlání posouvat vlastní hranice i za cenu vykročení z komfortní zóny a umění vytrvat, to jsou nesmírně hodnotné vlastnosti, které si v době konzumního blahobytu zasluhují stále větší reklamu. A tou je nepochybně i Davidova kniha!