V roce 2021 byla v pořadí třetí kniha chilského spisovatele Benjamína Labatuta Strašlivá závrať nominována na britskou Mezinárodní Bookerovu cenu. Žánrově široce rozkročenou publikaci chilského spisovatele nakonec v očích porotců předčila novela V noci je každá krev černá Davida Diopa. Labatut, který se narodil v Rotterdamu, dětství prožil v Haagu a ve čtrnácti se přestěhoval do Santiaga de Chile, ale i tak zaujal pozornost čtenářů i kritiků. V Guardianu knihu zaujatě recenzoval držitel Bookerovy ceny John Banville, Strašlivá závrať byla přeložena do více než dvaceti jazyků, a komu by to pořád ještě nestačilo, ten může vzít na vědomí, že na svůj pravidelný seznam doporučeného letního čtení ji zařadil i Barack Obama. 

Takovému zájmu o Labautovu prózu se nelze divit. Je totiž v dobrém slova smyslu čtivá, ba pohlcující a na dvou stech stranách nabízí čtenářům průlet některými zásadními vědeckými objevy dvacátého století. Což je téma, které v prozaických textech rozhodně není nijak obvyklé. Téměř každý sice ví, že Albert Einstein byl geniální vědec i nekonvenční osobnost, ale více podrobností o jeho životě či badatelské práci zná jen málokdo. Leccos se může dozvědět právě díky Strašlivé závrati. A podobně jako Einsteina uvádí Labatut do svého příběhu třeba Nielse Bohra, Wernera Heisenberga, Alexandera Grothendiecka či Šiničiho Močizukiho. Poslednímu jmenovanému je věnována jedna z nejvíce strhujících částí knihy.

Části jsou v knize čtyři a uzavírá je epilog. Mohli bychom o nich mluvit jako o kapitolách většího celku či o tematicky provázaných povídkách, z nichž některé připomínají spíš eseje, poslední je zase rozsahem takřka novela. Chilský spisovatel pracuje se skutečnými osobami a vychází z doložených fakt. Ta nicméně částečně fiktivně rozvíjí, přičemž míra fikce – jak Labatut odhaluje v závěrečném poděkování – s přibývajícími stranami roste.

V úvodním textu Pruská modř, v němž si autor, budeme-li mu věřit, vymyslel jediný odstavec, zachycuje období dvou světových válek a několik děsivých objevů, které mají na svědomí mnoho životů. Na třiceti svižně vyprávěných stranách se ukazuje, jak zaníceně dovede Benjamín Labatut psát o vědeckých objevech, prosvištět dějinami, přiblížit jejich turbulenci na konkrétních osudech a hlavně nastavit jeden z ústředních motivů knihy, jímž je určitá dvojsečnost vědeckých objevů. Fritz Haber v roce 1907 extrahoval dusík, díky čemuž byl na začátku 20. století odvrácen hrozící hladomor, avšak jeho vynález byl rovněž využit „k další výrobě střelného prachu a výbušnin v Německu, jemuž potřebná surovina za první světové války došla, protože ho anglická flotila odřízla od chilského ledku. Haberův dusík prodloužil evropský konflikt o dva roky a navýšil počty obětí na obou stranách o miliony.“

V následujících částech se Benjamín Labatut věnuje Karlu Schwarzschildovi, který adresoval Albertu Einsteinovi dopis, v němž přinesl první přesné řešení rovnic obecné teorie relativity. Ve zuboženém stavu se vrátil z fronty první světové války a poslední články psal na nemocničním lůžku. Ve třetí části je představen zmíněný japonský matematik Šiniči Močizuki spolu s francouzským matematikem německého původu Alexanderem Grothendieckem. Ti vystupují v kompozičně sevřeném vyprávění – nejvíce z celého svazku by mohlo stát jako samostatná povídka –, nazvaném Srdce v srdci, a spojuje je to, že oba přišli s řešením do té doby nerozluštitelných problémů a následně se odmlčeli, a dokonce se pokusili své závěry zničit.

Poslední, nejrozsáhlejší text knihy se točí kolem Erwina Schrödingera, Wernera Heisenberga a kvantového světa. V této kapitole autor podle vlastních slov nejvíce fabuloval a části, v nichž Schrödinger sní o dceři majitele sanatoria, kam se odjel léčit s tuberkulózou, jsou toho dokladem. I v této části se ukazuje, jakou zkázu můžou rovnice a vědecké objevy přinést pohromu – třeba na příkladu měst Nagasaki a Hirošima.

Ačkoliv Strašlivá závrať nedoputovala na tuzemské knihkupecké pulty zrovna s nejpřitažlivější obálkou, je to próza tak originální, strhující a nabitá, že by jí měli věnovat pozornost i ti, kdo se o fyziku či chemii vůbec nezajímají. A co se ztratilo na obálce, dohání překlad Anny Štádlerové, jenž musel být obzvlášť zapeklitý. Srovnat se s náročností vědeckého jazyka se překladatelce povedlo. Alespoň pokud může soudit čtenář, který po dočtení Strašlivé závrati ví o zásadních vědeckých objevech dvacátého století o poznání víc než předtím. A takových bude většina.