Přestože originál Cat’s Eye vyšel v Kanadě už v roce 1988, kdy byl nominován na kanadskou Governor General’s Awards a o rok později na britskou Bookerovu cenu, překladu do češtiny se dočkal až po 34 letech. Počátky geneze románu nicméně sahají už do roku 1964, kdy ho Atwoodová rozepsala, ale nedokončila. Vrátila se k němu ke konci 80. let, krátce po dokončení své nejznámější knihy Příběh služebnice, kdy začala dospívat její dcera a Atwoodová podle svých slov měla možnost pozorovat chování teenagerů.

I když autorka nikdy nepotvrdila, že se při psaní románu inspirovala vlastním životem, je jisté, že stejně jako hlavní postava knihy Elaine měla otce entomologa, kvůli jehož výzkumům rodina roky cestovala po severní Kanadě, a Margaret Atwoodová tak stejně jako Elaine strávila část dětství mimo školní kolektiv. Zároveň v románu můžeme rozpoznat i podobnost umělecké dráhy spisovatelky a malířky, kterou se hrdinka nakonec rozhodne stát poté, co absolvuje uměleckou školu v Torontu.

Už jako dávno etablovaná umělkyně se padesátnice Elaine Risley vrací do rodného Toronta, aby se zúčastnila své retrospektivní výstavy. Když prochází městem, z něhož před lety utekla, a přespává v ateliéru bývalého manžela, vrací se při tom i k momentům, které poznamenaly její dětství a dospívání a které později vytěsnila ze vzpomínek, aby se k nim příznačně s retrospektivou svého díla mohla znovu vrátit.

Malá Elaine se s rodiči a starším bratrem vrací z cest po Kanadě, kde její otec zkoumá hmyz. Rodina se usadí na okraji Toronta a Elaine poprvé začíná pravidelnou školní docházku, přestože její vrstevníci do školy už několik let chodí. Obraz poválečné Kanady přitom ve srovnání s její současnou podobou, liberální a otevřenou, nabývá až děsivých poloh. Elaine a její bratr, kteří si do té chvíle díky spojení rodinnými cestami byli velice blízcí a měli společné zájmy, jsou najednou rozděleni nápisy na oddělených vchodech do jejich nové školy: CHLAPCI a DÍVKY.

Kanada pod nadvládou Britského impéria, kterou válka nezasáhla, mává na pozdrav mladé princezně Alžbětě a truchlí nad smrtí krále Jiřího VI. Podobu školní výuky určují konzervativní učitelky s tvarohovitou kůží, mlčení o věcech, které jsou tabu, a nekonečná zvědavost dětí, před nimiž dospělí skrývají „tajemství“, která jsou stejně vidět.

Ačkoli učitelky někdy sáhnou k tělesnému trestu, největší krutost nepřichází od dospělých. Krátce po příjezdu do Toronta si Elaine najde tři kamarádky: Carol, Grace a Cordelii. Vrhá se s nimi do dívčího světa vystřihování oblečení na panenky a domácích spotřebičů z katalogů svých matek. Atwoodová výborně popisuje, jak děti objevují a pojmenovávají věci, když Elaine, původně izolovaná od kolektivu, poprvé vidí barevné kompletky matek svých kamarádek nebo speciálně srolované ubrousky prostřené na nedělní tabuli.

Dívky si ve skupince ustanovují vlastní pravidla, která odkoukaly od rodičů, nevědomky berou za své zvyky a společenské konvence dospělých. Elaine, která bystrostí kamarádky převyšuje, se vědomě učí veškerá pravidla, aby zapadla do skupinky. Snaha nevybočovat a udržet si kamarádky však končí až v extrémní poloze, kdy dívky, vedené krutou Cordelií, Elaine ponižují a staví do role méněcenné. Z dnešního pohledu by šlo o jasnou šikanu, v době Elainina dětství však rodiče, známí i učitelky vidí, ale mlčí.

V atmosféře dětské agrese hraje významnou roli i rodina Grace Smeathové, se kterou začne Elaine pravidelně docházet na mše a po nich zůstávat na nedělní oběd. Puritánská matka Smeathová se Elaine zarývá do paměti a později se objevuje v množství jejích obrazů. „Civí na mě z plochy barev, teď už trojrozměrná, s tím svým úsměškem, nadutým a vyčítavým. Všechno, co mě v životě potkalo, je moje chyba, zaviněná tím, co je se mnou špatně. Ona ví, co to je. A nechává si to pro sebe.“

Dospělá Elaine na výstavě feministické skupiny umělkyň prezentuje i sbírku obrazů s paní Smeathovou. Stojící, sedící, letící, oblečenou, nahou, sledující ji spoustou očí jako Ježíš na pohlednicích z dětství. Píší se šedesátá a sedmdesátá léta a Elaine se snaží uživit a zároveň věnovat malování. Přestože se setkává s feminismem i uměleckými směry té doby, vyčleňuje se mimo všechny proudy, s nadhledem je popisuje a pojmenovává, zapojuje se, ale zároveň se jich straní, a vždycky se tak staví do lehce nadřazené pozice vůči světu.

Její padesátileté já bloudí ulicemi Toronta, s nechutí čeká na vernisáž výstavy, která má zkomprimovat její dílo do jakýchsi frází, jež „si vycucaly z prstu“ mladé galeristky, zaujaté dojmem z jejího díla. Elaine se však za každou cenu snaží ukázat, jak moc se pletou. I když někteří v její starší podobě můžou spatřovat jen zatrpklost, Elaine ve své bývalé domovině hledá hlavně odpuštění dětské křivdy, kterou si po tolika letech dokáže s konečnou upřímností vybavit.

Kočičí oko je sonda do kanadské společnosti od konce druhé světové války až do konce osmdesátých let. Pro českého čtenáře tak může být obraz země, který Margaret Atwoodová představuje, v mnohém překvapivý nebo přinejmenším ne příliš známý, ať už se jedná o puritánskou víru některých vrstev, nebo o silný konzervatismus, ilustrovaný třeba zákazem potratů platným až do konce osmdesátých let.

Autorka ale na pozadí společenských událostí a bojů především velmi přesně popisuje, jak se naivní dětská nevinnost může lehce zvrhnout v krutost, jejíž následky si člověk nese až daleko do dospělosti. Přitom jasně poukazuje na to, že pravidla, nerovné vztahy a dogmata dospělých děti automaticky přebírají v zesílené a ještě zlověstnější podobě a že v nich zůstávají ještě dlouho vrytá.