Tatiana Țîbuleac se narodila v Kišiněvě v rodině nakladatelky a novináře. Vystudovala žurnalistiku na Moldavské univerzitě, působila jako novinářka a televizní reportérka a moderátorka. V roce 2008 se přestěhovala do Paříže. Její první kniha Fabule Moderne (Moderní příběhy), sbírka padesáti povídek o migraci, se v Moldavsku stala literární událostí, první román Vara în care mama a avut ochii verzi (Léto, kdy máma měla zelené oči, 2017) ji proslavil i v zahraničí. Zatím posledním jejím románem je Grădina de sticlă (Skleněná zahrada), nedávno přeložená do češtiny.

iLiteratura: Jak moc se promítla do psaní románů vaše dlouholetá novinářská práce?
Tatiana Țîbuleac: Tuhle otázku jsem dostala už tolikrát, že na tom asi něco bude. Nevím, nakolik se v mém stylu odrazily zkušenosti ze žurnalistiky. Někdy lidé prostě nerozlišují mezi autorem a postavou a myslí si, že ty smutné věci, které se dějí mým hrdinům, jsem zažila i já osobně. Ale moje příběhy, texty a postavy nejsou výsledkem pouze mých reportérských zkušeností. Řada z nich vychází i z mého života. Samozřejmě ne všechny. Na některé lidi a typy lidí, které jsem v životě potkala, nejde zapomenout a dostaly se i do mých próz. Mnohé scény jsou převzaté z moldavských dětských domovů, z nemocničních onkologických oddělení, protože jako novinářka jsem se zabývala sociální tematikou, to byla moje práce. V Moldavské republice neexistuje dětský domov nebo centrum pro postižené či zneužívané děti, které bych nenavštívila. Když jsem pracovala jako novinářka, připadalo mi, že tyhle věci jdou mimo mě, že se mě tolik nedotýkají. Když jsi mladý, nemáš děti a máš povolání, které je spíš posláním, dokážeš informace filtrovat a udržíš si čistou hlavu. Ale když se mi narodily děti a trochu jsem zestárla, přiznávám, že se na ty příběhy a vzpomínky dívám jinak, z jiného úhlu. V mých románech nejsou náhodné scény, některé jsem zažila a zůstaly někde ve mně, i když jsem jim tehdy nepřikládala takový význam. Takže ano, žurnalistika určitě měla jistý vliv.

iLiteratura: V románu Skleněná zahrada je řada silných ženských hrdinek, ale muži jsou buď staří, nebo alkoholici, nebo nepřítomní. Kam se poděli?
Tatiana Țîbuleac: Můj první román Léto, kdy máma měla zelené oči je vyprávěný z mužské perspektivy, a když jsem psala Skleněnou zahradu, chtěla jsem to pojmout z té druhé strany. A napsala jsem knihu, kde je mnoho ženských postav, mnoho ženských hlasů a problémů. Muži nezmizeli, ale vlastně se tam odráží i moje sovětské dětství. Vyrostla jsem ve městě, na sídlišti, a jeden čas jsem měla dojem, že všude jsou jen ženy – doma, v obchodech, všechno dělaly ženy. Muži tam byli taky, ale nebyli tak viditelní. Moje dětství hluboce poznamenaly ženy, které v té době dělaly všechno (možná je to tak dodnes, i když teď jsou muži aktivnější). Muži měli důležité věci na práci a byli vzácní. Ženy tvořily takovou smečku, jak tomu říkám, která mě vychovala. A já jsem s nimi vždycky držela a držím dodnes. 

iLiteratura: Ve Skleněné zahradě je na jedné straně vyjádřen obdiv válečnému veteránovi, že to je poslední opravdový chlap, na druhé straně tam hlavní hrdinka Lastočka říká, že by svoje děti do války nikdy neposlala. Je to takový zvláštní rozpor.
Tatiana Țîbuleac: Když jsi mladý, dokážeš si hodně věcí romantizovat. I smrt ti může připadat romantická, hrdinská, nacházíš v ní jistou krásu, dramatičnost. Ale s věkem pochopíš, že ve smrti žádná krása není, ani ve válce nebo v sebeobětování. Vlastenectví a oběť jsou dva pojmy, na které se už dávno zapomnělo, ale teď s válkou na Ukrajině zase ožily a získaly smysl. A když Lastočka říká, že by syna neposlala, mluví z ní matka; každá matka chrání své dítě, svého syna před nesmyslnou smrtí, jako je zahynout ve válce. Rozhodnutí jít do války je velmi soukromá záležitost. Muže, který chce bojovat, nelze zastavit. Ať už bojuje z vlastní vůle, nebo proto, že musí. Pokud jde o válku na Ukrajině, je to něco hrozného, nikdy bych nevěřila, že se něco takového bude odehrávat v našem regionu. Vždycky jsem si sice myslela, že Rusko se nějak pokusí obnovit své impérium, ale nenapadlo by mě, že při tom bude umírat tolik lidí a bude probíhat takové ničení. Na jednu stranu jsem ráda, že mám děti ještě malé, ale když myslím na všechny ty mladé lidi, kteří brání své rodiny, je děsivé, že se to děje v našem století, kdy si myslíme, že můžeme všemu předejít. Ve století, kdy lidi létají do vesmíru jako na výlet, nedokážeme zastavit válku, nedokážeme zastavit umírání. Tyhle dva extrémy mi přijdou strašné a ostudné pro nás lidi a lidstvo jako celek. 

iLiteratura: Hlavní hrdinka, která žije mezi ruštinou, moldavštinou a následně rumunštinou, nenajde své štěstí ani mezi Rusy, ale ani v dospělosti v Rumunsku. Je to určitá metafora osudů Besarábie, respektive Moldavské republiky?
Tatiana Țîbuleac: Besarábci jsou národ, nebo spíš než národ bych řekla lidé, kteří se narodili v určitém prostoru. Mně se spíš líbí myšlenka, že jsme přece jen všichni Rumuni a že nás Rumunsko stále považuje za bratry. Besarábcům se nikdy nežilo lehce, vždycky jsme byli mezi dvěma ohni. Musím ale říct, že dnes je situace trochu jiná, protože už uběhl nějaký čas od nezávislosti, rumunština se normálně používá a děti mají odmalička přístup k její správné variantě. To je velký rozdíl oproti mé generaci, my jsme hovořili zdeformovaným jazykem. Lastočka je jednou z prvních, která odjede do Rumunska na studia, tehdy to bylo jiné než dneska. Ty první generace to měly složitější a musely hodně pracovat, aby si našly své místo a dokázaly se prosadit i v jiném vzdělávacím systému. A jestli jsou dnes Besarábci šťastní? Mnoho z nich našlo štěstí v zahraničí. Jsme zemí s jednou z největších diaspor. Myslím, že odjakživa existovala taková besarabská bolest, že je těžké se usadit, najít domov. Politická a ekonomická situace nám komplikuje, abychom se v naší zemi cítili jako doma.

iLiteratura: Čemu přičítáte úspěch svých románů, které byly přeloženy do mnoha evropských jazyků a díky nimž jste nejúspěšnější moldavskou spisovatelkou v zahraničí? 
Tatiana Țîbuleac: Můj první román je univerzálnější, jeho děj se může odehrávat kdekoliv, v jakékoliv zemi či čase. Je tam zachycena spíš emoce, příběh je až druhořadý. To, že byl přeložen do tolika jazyků a zaujal čtenáře v mnoha kulturách (v Německu, Španělsku, skandinávských zemích), asi vypovídá o tom, že je snadné se vžít do pocitů matky nebo jejího syna. Druhý román je víc spojen s konkrétní zemí, takže jsem si myslela, že o něj bude menší zájem. Ale nepočítala jsem s tím, že tu knihu je možné číst nejen z hlediska politicko-společenského, ale i jako příběh dospívající dívky. Takže to není jen politická metafora, i když v mnoha zemích, kde vyšla, mají lidé zkušenosti s tím, jaké to je žít pod cizí okupací, bojovat o svou identitu, žít mezi dvěma jazyky či kulturami. Besarábie není jediná, která něčím podobným prošla. Čekala jsem, že v postsovětských zemích najdu porozumění, ale čtenáři tuto knihu pochopili a velmi dobře přijali i ve Francii nebo Španělsku. Vlastně nevím, proč měly moje knihy úspěch. První jsem psala bez vidiny na vydání, vložila jsem do ní určité pocity a představy, od kterých jsem se potřebovala uvolnit. Tu druhou jsem psala vědoměji. To čtenáři si je našli. Myslím, že až tolik nezáleží na tom, co spisovatel dělá, a že jsem neudělala nic mimořádného, poté co jsem je napsala. Asi jsem měla štěstí. 

iLiteratura: Do kolika jazyků byly vaše romány přeloženy? Vím, že jste ochotně pomáhala svým překladatelům, jak taková spolupráce probíhala?
Tatiana Țîbuleac: Celkem jsou přeložené do 15 jazyků, ale skoro v každém jazyce je jenom jeden z těch dvou. Překlady hodně vznikaly během posledních dvou let, za covidu, když jsme byli izolovaní. Pro mě to byla v té době jedna z nejhezčích věcí. S některými překladateli jsem spolupracovala velmi úzce, byli jsme v kontaktu každý týden, s některými třeba jednou za měsíc, když se jim sešlo víc otázek, které mi posílali a pak jsme je probírali po Skypu nebo přes e-mail. Jsou i překladatelé, kteří se na mě vůbec neobrátili. To bylo zvláštní hlavně u Skleněné zahrady, což je na překlad těžší kniha, ale říkala jsem si, že jsou asi stydlivější nebo mají k dispozici překlad do jiného většího jazyka – do španělštiny, němčiny nebo francouzštiny. Tím nechci říct, že ty překlady nejsou dobré, není povinné, aby překladatel s autorem konzultoval.