Před třemi desetiletími, když se rozpadl Sovětský svaz a Moldavsko jako jedna z bývalých svazových republik získala samostatnost, česká veřejnost o této nevelké zemi, někdejší rumunské provincii Besarábie, nevěděla mnoho a většinou neměla povědomí o její historii ani o kultuře. Jediným moldavským spisovatelem uvedeným do Československa během osmdesátých let byl tradicionalisticky zaměřený prozaik a dramatik Ion Druţă, ovšem české a slovenské překlady byly pořizovány z ruských verzí jeho díla. První informace o vývoji rumunsky psané literatury v Moldavsku přinesl Slovník rumunských spisovatelů (Libri, 2001), obsahující přehledovou studii kritika V. Ciobana a medailonky 30 současných autorů; tato publikace se však obracela spíše k odbornému filologickému publiku.

Zásadní roli v seznamování české čtenářské obce s moldavskou literaturou sehrály a sehrávají překlady pořízené zasloužilým překladatelem Jiřím Našincem (oceněným v loňském roce Státní cenou za překladatelské dílo), jejichž přínos spočívá jak v promyšleném výběru titulů, tak ve vynikající kvalitě českého převodu. Během let uvedl Našinec do našeho kulturního prostředí moldavské spisovatele starší i mladší generace, jako jsou Vladimir Beşleagă, Aureliu Busuioc, Nicolae Rusu, Iulian Ciocan, Ghenadie Postolache a Dumitru Crudu, jejichž povídková a románová tvorba vyvolala živý ohlas, díky němuž lze dnes tvrdit, že představa české veřejnosti o rumunské literatuře z Moldavska postupně nabývá jasnějších kontur.

To však neznamená, že není dále co objevovat. Naopak, současní moldavští autoři vyvolávají čím dál větší pozornost nejen v Rumunsku, kde velmi často publikují, ale i v dalších zemích střední a západní Evropy, o čemž svědčí jak jejich účast na mnoha literárních festivalech a knižních veletrzích, tak stoupající počet překladů jejich děl vydaných v zahraničí. Čím vysvětlit tuto rostoucí popularitu moldavských spisovatelů? Možná tím, že do evropské literatury – v jistém smyslu ustálené a předvídatelné – přinášejí závan čehosi dosud nepoznaného, přitažlivého a originálního, a to díky svým pestrým a často drsným životním zkušenostem i díky vlivu multikulturního prostředí.

V posledních letech jsme dostali příležitost blíže se seznámit s jednou z nových tváří současné moldavské literatury, s prozaičkou Tatianou Ţîbuleac (nar. 1978). Absolvovala žurnalistiku na univerzitě v Kišiněvě, působila jako novinářka a dále jako reportérka soukromé televize ProTV Chişinău. Odstěhovala se z Moldavska a od roku 2008 žije s rodinou v Paříži, kde působí v audiovizuálních médiích, nicméně jako spisovatelka zůstává věrná rumunštině. (V jednom rozhovoru uvedla, že ani nezkouší psát rusky, anglicky nebo francouzsky, protože psaní v rumunštině „je jí souzeno“.)

V roce 2014 debutovala sbírkou povídek Fabule moderne (Moderní bajky), avšak výrazný úspěch u čtenářů i kritiky zaznamenala až v roce 2017 se svým první románem Vara în care mama a avut ochii verzi (Léto, kdy máma měla zelené oči). Následoval rovněž velmi úspěšný román Grădina de sticlă – v roce 2018 jej vydalo nakladatelství Cartier (Chişinău), česky vyšel pod názvem Skleněná zahrada (2022). Získal Cenu Evropské unie za literaturu a v posledních letech byl přeložen do řady evropských jazyků, mj. do španělštiny, katalánštiny, francouzštiny a nejnověji do slovenštiny (2023).

V roce 2019 se Tatiana Ţîbuleac zúčastnila 20. ročníku literárního festivalu Měsíc autorského čtení, jehož čestným hostem bylo Rumunsko. V Brně, prvním festivalovém městě (po němž následovaly Košice, Ostrava, Vratislav a Lvov), si komunikativní autorka získala sympatie návštěvníků, kteří v Divadle Husa na provázku vyslechli ukázky z jejího románu Léto, kdy máma měla zelené oči a dostali upřímné odpovědi na dotazy ohledně literatury i Moldavska. U nás v té době neznámou moldavskou autorku si k prezentaci na festivalu zvolila rumunistka z FF UK a překladatelka Jarmila Horáková, která tím prokázala jak svou překladatelskou intuici, tak výbornou orientaci v současné rumunské literatuře. Jako promyšlené a opodstatněné se jeví její rozhodnutí zvolit si k překladu autorčin druhý román Skleněná zahrada. Zatímco Léto se odehrává v Anglii a ve Francii s postavami z polské emigrace a vypravěčem je dospívající chlapec, mladý muž, Skleněná zahrada líčí život v bývalém sovětském impériu v době jeho moci i v době jeho rozpadu, a to prostřednictvím vypravěčky s hlasem malé dívenky i dospělé ženy. Téma je pro české čtenáře mnohem bližší: Československo sice nikdy nebylo, na rozdíl od Moldavska, součástí SSSR, ale žili jsme v jeho sféře vlivu a zažili i jeho vojenskou agresi. Ženská perspektiva přítomná v celém vyprávění pak nepochybně lépe vyhovovala překladatelce, věkem a pravděpodobně i literárním vkusem blízké autorce.

Skleněná zahrada

Od první stránky románu se ocitáme v Kišiněvě osmdesátých let, kam si starší osamělá Ruska Tamara Pavlovna přivede adoptovanou sedmiletou holčičku z venkovského sirotčince, dá jí jméno Lastočka (Vlaštovka) a vychovává ji podle svého: nikdy nekončící tvrdou prací (sběrem a výkupem lahví) a nekompromisním vyžadováním ruštiny (místo venkovské „moldavštiny“). Až do poslední stránky hledáme odpověď na otázku, na čem je tento podivný vztah založen: na úniku z osamělosti a na ziskuchtivosti, anebo na touze postarat se o opuštěné dítě a usnadnit mu cestu k plnohodnotnému životu? A stejné otázky se kladou i z druhé strany: Lastočka k maceše občas pocítí vděčnost, jindy ji nenávidí a přeje si od ní uniknout, ale nakonec se o ni postará jako pečovatelka a svou dceru po ní pojmenuje Tamara. O citech, jako je něha nebo láska, však dívka jenom sní, případně je hledá v souvislosti s rodiči, které nikdy nepoznala. Ve svém vyprávění se na ně čas od času obrací slovy plnými stesku a bolesti z nepochopitelného opuštění; až v samém závěru se mezi řádky dovídáme, že její rodiče byli k tomuto kroku kdysi zřejmě „přinuceni“, „dohnáni“. Děj kolem ústřední dvojice zalidňuje plejáda postav, s nimiž se Lastočka setkává na dvoře kišiněvského činžáku, ve škole a ve městě. Jejich podoba je načrtnuta jednou či dvěma výraznými vlastnostmi a o jejich osudu svědčí mikropříběhy, naznačené jen v několika detailech, takže vždy zůstává prostor pro fantazii a tajemství.

Krasavice Káťa, která se nechá živit movitějšími milenci, málem vykrvácí po vyvolání potratu při nechtěném těhotenství, a tím skončí její snaha o svobodnější život. Důvěrná kamarádka Maričika, blízká jako pokrevní sestra a s povahou „jako ryzí zlato“, umírá ve školním věku na náhlý zánět slepého střeva. Učitelka biologie Valentina Igorevna se kvůli své tradiční roli v rodině nemohla stát lékařkou, a tak se opožděně realizuje tím, že na medicínu připravuje svou nejnadanější žákyni. Román má svého kolektivního protagonistu: je to několik generací žen, které prožívají všední životy naplněné prací a službou nejbližším, a za to se jim od společnosti dostává pohrdání a násilí v různých podobách. Jediné, co jim zbývá, je únik do snění o lepším osudu.

Sama vypravěčka zažívala jako dítě brutalitu vychovatelů v sirotčinci a na prahu dospělosti je znásilněna ve chvíli odpočinku v březovém háji. Jako dospělá vděčně vzpomíná na společenství žen, z nichž každá ji něčím inspirovala: odevzdaností, štědrostí, ctižádostí, smyslem pro krásu. Kromě tohoto „feministického“ tématu má v románu důležité místo téma národnostní a jazykové identity.

V Kišiněvě vedle sebe žijí rumunofonní Moldavané, Rusové, Ukrajinci a Židé, jejichž dlouhodobé soužití však postrádá idyličnost; v prostředí všeobecné bídy, podezřívavosti a alkoholismu jsou běžné antisemitské výpady i posměšky vůči chudým moldavským „mamaligářům“. Lastočka je přinucena pohybovat se mezi dvěma kulturami a dvěma jazyky, a to mezi svou rodnou „moldavštinou“ a společensky nadřazenou ruštinou, kterou jí vnucuje adoptivní matka; přes prvotní nechuť vůči ruštině, která měla „nadpozemsky krásnou, ale nesmírně krutou tvář“, se stane prakticky bilingvní, což však v dané době není vnímáno jako přednost, ale spíše jako odpadlictví.

Soukromé příběhy postav románu představují jakési „malé dějiny”, které se odehrávají na pozadí „velkých dějin” osmdesátých a devadesátých let: přichází Gorbačov a jeho pokus o reformu totalitního systému, glasnosť a perestrojka, havárie v Černobylu a konečně rozpad Sovětského svazu, vyhlášení nezávislosti Moldavska, návrat k rumunštině a k její psané podobě v latince. Tyto události se dotýkají obyvatel Moldavska někdy pozitivně, jindy negativně, a ještě více štěpí společnost do soupeřících táborů. Mnozí Moldavané odcházejí do zahraničí. Lastočka jako absolventka medicíny v Bukurešti se stane lékařkou na bukurešťské gynekologické klinice. Je to snad happy end? Ne tak docela. Rumunsko ji přijalo, ale s jistými výhradami – jako Rusku z Moldavska.

Neklidný román

Román Tatiany Ţîbuleac je originálním a pro nás objevným pohledem na dění na východě Evropy v klíčových letech po pádu železné opony, kdy se proměňovaly politické systémy a nově se stanovovaly hranice zemí. Je zásluhou Jarmily Horákové, že se rozhodla tuto knihu nabídnout naší čtenářské obci. Překladatelce je zřejmě blízký autorčin způsob psaní a díky tomu našla adekvátní postup, jak ho převést do češtiny. Přitom styl Tatiany Ţîbuleac není v žádném případě průzračně jednoduchý a snadno pochopitelný. Kdo zná její předchozí román Léto, kdy máma měla zelené oči, pravděpodobně si uvědomí, že v tomto druhém románu je ještě „neklidnější“ v tom smyslu, že opouští lineárnost a přehlednost narace. Vyprávění Lastočky často nerespektuje chronologii, bez upozornění přeskakuje v čase dopředu a zpátky, v líčení jednotlivých epizod jsou zámlky, náznaky a vždy zůstává něco nedořečeného, místo logické a časové návaznosti je uplatněn rychlý střih. Kromě toho se mění i hlas vypravěčky, která se ve většině textu vyjadřuje jako dívka školního věku, ale čas od času také jako už dospělá žena.

Jiným zvláštním rysem autorčina stylu je prolínání dvou odlišných optik při pohledu na svět: jedna je syrová, drsná až vulgární, druhá je lyrická a poetická. Tou první optikou (jež nicméně nepostrádá soucit) autorka nahlíží realitu, v níž vládne útlak, násilí, chudoba, prostituce a alkoholismus; tu druhou uplatňuje v popisech přírodních elementů, lidské radosti a snění nebo případně v závěru kapitol napsaném veršovanou formou. Při četbě originálu zaujmou použitá epiteta, přirovnání a metafory. Všechny tyto ozvláštňující prostředky jsou překvapivé, někdy až šokující, ale vždy odhalující nějakou skrytou stránku věci, což se podařilo zachovat i v české verzi.

Kvalitu překladatelské práce Jarmily Horákové ocenila v loňském roce Obec překladatelů, když jí za zdařilý převod originální moldavské prózy udělila tvůrčí prémii v rámci Ceny Josefa Jungmanna.