S vypravěčkou románu Doma, loňskou novinkou německé spisovatelky Judith Hermannové, jež v překladu Petra Štědroně vyšla už také česky, se seznamujeme v nestandardní situaci. Postarší kouzelník nabídne této mladé ženě, pracující v továrně na cigarety, roli ve svém vystoupení. Dívka se má nechat zavřít do krabice, kterou kouzelník následně rozřízne napůl. Díky účinkování v tomto čísle se může žena dostat na výletní lodi až do Singapuru.

Tam se bezejmenná vypravěčka románu nevydá, zato se přestěhuje na sever Německa. To už jí ale táhne na padesát a z dobrodružství s kouzelníkem zbyly jen vzpomínky. Stejně jako z neúspěšného manželství s Otisem, s nímž má dceru Ann, světoběžnici, která se svou matkou udržuje spojení veskrze virtuálně, jelikož se právě nachází kdesi na moři. Vypravěčka na severu pracuje v hostinci svého bratra a postupně proniká mezi místní. Seznamuje se s excentrickou umělkyní Mimi a především s jejím samotářským bratrem Arildem, na pohled neotesaným chovatelem prasat, s nímž naváže milostný vztah. Zkušená autorka povídek se ani na románovém půdorysu nevzdává stylistické lakoničnosti, jazykové přesnosti, dějových zámlk a zkratek. Tento její druhý román byl ostatně nominován na Cenu Lipského knižního veletrhu.

Přestože má próza Doma necelé dvě stovky řídce vysázených stran, odehraje se toho v ní relativně dost a ještě více si toho může odnést čtenář. Přes veškerou strohost je totiž kniha interpretačně široce otevřená a navádí k nezbytné čtenářské participaci. Judith Hermannová pracuje s návratnými motivy; tím nejvýraznějším jsou stísněné prostory, které se objeví již ve zmíněné úvodní scéně románu a poté prostupují dějem v mnoha obměnách.

Dalším podstatným rysem románu je vypravěččina naznačovaná nespolehlivost. Z četby oscilující mezi fragmenty přítomnosti a budoucnosti vychází postupně najevo, že ne vše se nutně muselo odehrát tak, jak si to vypravěčka pamatuje či jak to předkládá. Zvýšenou čtenářskou pozornost však vyžadují a prožitek přinášejí především silná místa, která evokují pocity, zkušenosti a zážitky, jež budou blízké většině z nás. Témata jako stárnutí, paměť, odchod dětí z domova, snahu někam na světě patřit zpracovává Hermannová v tomto románu mimořádně naléhavě, což vyniká i díky kontrastu s lakonickým vypravěčským stylem a velice pozvolným tempem příběhu.

Dynamiku do něj vnáší především přítelkyně vypravěččina bratra, extravagantní dvacetiletá dívka jménem Nike, jíž bratr splní, co jí na očích vidí, přestože bychom v mnoha ohledech jejich vztah označili jako vychýlený. Což lze ostatně konstatovat i o Nike samotné. Matka ji v dětství zavírala do bedny a dívka nyní navštěvuje přívěsy za městem, v nichž „je dvacet minut, někdy třicet“ a vypravěččin bratr pokládá své sestře naivní otázku, co asi uvnitř dělá. Právě Nike sehraje klíčovou úlohu v závěru celého vyprávění. Ten je sice překvapivý, ale poklidný, melancholický tok epizod a retrospekcí nijak nenarušuje. Naopak ještě umocňuje intenzivní zážitek, jejž román nabízí.