V neděli jeli na výlet. S nedělními novinami, kostkovanou dekou, čajem v termosce, třemi jablky a láhví vody. Směrem na sever. Po okresce. Zaparkovali na kraji lesa. Šli písčitou cestou lesem až k jezeru, Alice se loudala, šla celou dobu za Raymondem, někdy jí zmizel, poté se zase objevil před ní, uprostřed cesty ve světle, které dopadalo na chodník skrze borovice a vyjevovalo něco zdánlivě nepodstatného. Na kraji cesty se kolébali kupředu tlustí brouci, vytrvale a umíněně. Někde klepal datel. Raymond byl hodně vepředu. Šli kolem jezera a hledali místo, kde by mohli rozprostřít deku; pro Alici to bylo důležité, Raymondovi to bylo jedno. Nebylo tu žádné hezké místo, jen hrbatá, kořeny protkaná bahnitá tráva. Pak už to dál nešlo. Zůstali ve stínu, blízko stromů, Alice opřená o kmen, s chodidly téměř ve vodě. Voda byla zelená, bahnitá a teplá. Raymond šel plavat, Alice četla nedělní noviny, aniž by rozuměla jedinému slovu. Snažila se pochopit. Šustění stránek. Žáby na mokrém písku. V jisté vzdálenosti od břehu nepříjemně malá hlava vodního hada. Nad jezerem ptáci, které Alice neznala. Luňáci. To slovo jí vždycky připadalo pěkné, a nikdy nevěděla, jak ten pták vypadá. Je to chyba? Alice pokrčila rameny: Ano, možná. Raymond se vrátil, dýchal přesně tak, jak dýchá vždycky, když vyleze z vody, utíral se, zadíval se ještě jednou do míst, kde plaval.
Bylo to fajn.
No jasně. Ty nepůjdeš?
Uvidíme, řekla Alice.
Raymond se napil čaje, snědl jablko, otevřel noviny. Alice se dívala, jak se usadil na jeho levém rameni komár, zabořil sosáček do kůže, zapumpoval zadečkem, dlouze a klidně. Dívala se, jak Raymond čte. Rukou si podepíral bradu. Byl pryč, paralelní světy, dvakrát se nad něčím usmál. Poté noviny zavřel, vstal, protáhl se, až mu zapraskalo v kloubech. Hlavou doprava a doleva, křupání v krční páteři. Řekl, že se trochu projde, a zmizel mezi černými a zároveň světlými kmeny stromů. Skvrny světla v trávě. Čilí mravenci, vosy nad zbytky jablek, studený čaj v plechovém pohárku. Alice usnula. Ve vteřinovém snu uklízel ošetřovatel v Richardově pokoji ze stolu všechny věci, poté stáhnul modrý ubrus, ve tváři jasný, nepřítomný výraz říkající, že „tak to prostě je“. Vyděsila se, protože hlava jí padla na stranu jako té vietnamské květinářce v nádražní hale na Prenzlauer Allee; Raymond stál ve vodě, díval se na tmavé jezero a řekl: Musíme jet, Alice, mám dnes noční službu. Slunce bylo pod mrakem. Náhle se ochladilo. Zatímco ošetřovatel ve snu odklízel Richardovy brýle.

Alice všechno sbalila. Společně vyklepali deku, ohryzek hodili do rákosí. Poskládali potrhané, rozházené noviny, zdálo se, že papíru je dvakrát víc než předtím. Už jdu, řekla Alice. Ten starý známý neklid na výletech, ke konci vždycky sentimentálnost a smutek, jako by to byl poslední výlet, jako by to mohl být poslední výlet. Ani si nebyla plavat. Neměla si přece jenom zaplavat? Všechno musela dělat jinak, jenom ne dnes, ale odteď už vždycky. Všechno jinak. Šla za Raymondem po cestě, potom šla vedle něj, vzala ho za ruku, po zbytek cesty se drželi za ruce. On nesl koš, ona deku a noviny. Nikoho nepotkali.
Jak jste se vlastně domluvili, řekl Raymond. Náhle ho to zase napadlo.
Zavolá mi, řekla Alice. Zavolá, až to skončí.
Na dálnici půl hodiny zácpa. Alice si zula boty, chodidla opřela o palubní desku jako kdysi, před patnácti lety, otočila knoflíkem rádia a stáhla okénko. Odstavné pruhy, kukuřičná pole, větrné elektrárny. Na konci třpytící se řady aut silueta televizní věže. Oba se na ni dívali. Raymond nejdřív vypnul rádio, pak motor. Podíval se na hodinky a vydal nevrlý, podrážděný zvuk. Vyjeli včas, určitě nepřijde pozdě, přesto byl podrážděný. Alice přemýšlela, jestli mu má vyprávět o tom snu, ale obávala se výkladu, ne Raymondova výkladu, ale svého vlastního. Odepnula bezpečnostní pás, sundala nohy z palubní desky. Řekla: Máš spálenej obličej. Raymond řekl: Já vím. Po druhé straně dálnice občas projelo auto směrem na sever. Měli jsme jet po okresce. Tam by to určitě bylo stejný. Větrné elektrárny se pomalu otáčely, vrhaly cizí, rotující stín na suchá pole. Raymond znovu nastartoval. Oba byli unavení. Pak se zácpa uvolnila.

Byt byl klidný, jako by byli pryč velmi dlouho. Okna v kuchyni vedoucí do vnitrobloku byla dokořán, Alice zalévala květiny na parapetu. Květiny s modrými listy, jejichž jména neznala, Raymond taky ne. Třináct modrých listů na každé hlavičce, Alice je spočítala. Mezi stonky si utkali pavučiny malí pavouci. Rtuť teploměru nad květináčem ukazovala sedmadvacet stupňů Celsia. Na obloze bledý půlměsíc, náznak bouřky nad střechami, absolutní klid.
A co budeš ještě dělat? Dnes večer.
Raymond stál v kuchyňských dveřích, vysprchoval se a oblékl si jiné tričko, jeho kůže byla načervenalá, pod očima měl malé stíny. Tričko zakrývalo tetování na jeho levé paži: Poslední se stanou prvními. Stejně jako z výkladu svých snů mívala Alice strach z výkladu tohoto tetování. Před lety Raymonda prosila, aby jí neříkal, proč si nechal krasopisně vytetovat tuto větu, a Raymond jí to slíbil. Svůj slib držel.
Nebudu už dělat nic.
Stála u kuchyňského okna s láhví vody na květiny v ruce, dívala se na Raymonda, nemohl by jí nic říct, ale na moment se na něj přece jen podívala tak, jak se právě cítila – bezmocně a plačtivě.
Co mám dělat? Budu čekat, až Margaret zavolá. Myslím na to, teď na to přece jen myslím. U jezera jsem na to tak úplně nemyslela. Ale není to tak zlé, nemusíš si dělat starosti. Budu prostě doma.
Zavrtěla hlavou. Položila láhev s vodou na parapet. Zdálo se, jako by kolem ní bylo něco, co Raymondovi bránilo, aby se jí dotknul. Obejmout ji, jak se říká. Slovo objetí se jí vytratilo z hlavy, přála si, aby už odešel.
Uvidíme se zítra brzy ráno, řekl Raymond. Díval se jí do obličeje, zkoumavě.
Jo, zítra ráno.
Zavolej, kdyby se Margaret ozvala.
Jo, řekla Alice.
Slibuješ?
Rozhodně. Doprovodila ho ke dveřím. Poté šla do pokoje, vytáhla žaluzie, otevřela okno a vyklonila se ven. Chvíli to trvalo. Někdy to trvalo tak dlouho, až Alice myslela, že už nevyjde ven. A pak?

Pak Raymond vyšel z domu. Bundu přes rameno. Zmizel pod markýzou, pak se objevil na rohu ulice, šel přes křižovatku. Přešel na druhou stranu a pokračoval po dlouhé stráni parku. Tak jako Alice včera, na cestě k Margaret a Richardovi. Díval se za ní Raymond včera? Neotočila se. Viděla Raymonda jít, mezi všemi těmi lidmi na ulici, v parku, v kavárnách, u stolů ve stínu stromů byl jediným, koho znala a o kterém věděla. K nepochopení. Teď se otočil, podíval se směrem k jejich domu, zvedl ruku a zamával. Alice zamávání opětovala. Pak zmizel.

Ještě se chvíli dívala ven. Park opustily poslední děti, rozsvěcovaly se pouliční lampy, na hřišti ještě pořád někdo skrytý za listím stromů házel míčem do koše, znovu a znovu. Otevřená okna, bohatě osázené balkony a voda z květin, kapající na asfalt. Kolem slunce, které bylo už velmi nízko, aréna mraků. Zítra je pondělí. Alice zavřela okno. Nechala žaluzie vytažené, našla telefon, našla jej na zemi vedle postele, vedle Raymondovy otevřené knihy: „ční světla zlehka klesnou, stánky a reklamní sloupy se rozplynou ve vzduchu, všechno kolem praská, syčí a šustí, stává se porézním a průhledným, proměňuje se v kupičku prachu a mizí. Obrysy radniční věže se rozplývají v dáli a splývají s modrou oblohou. Nějakou dobu ty staré věžní hodiny visely na obloze, oddělené od všeho, dokud také nezmizely.“ Alice vzala telefon a knihu, šla zpátky do kuchyně, přitáhla židli ke stolu a posadila se. Položila telefon vedle knihy a četla dál.