Přestože je Patrick Modiano (nar. 1945) dlouhodobě jedním z nejuznávanějších žijících francouzských spisovatelů a v rodné zemi posbíral všemožné literární ceny, bylo pro mnohé překvapení, když v roce 2014 porota Nobelovy ceny za literaturu vyřkla jeho jméno jakožto držitele tohoto nejprestižnějšího literárního ocenění. Patrick Modiano – na rozdíl od jiných čekatelů na Nobelovu cenu, jako jsou Margaret Atwoodová či třeba Haruki Murakami – není literární celebrita, jeho romány neokupují přední příčky v globálních žebříčcích prodejnosti; navíc tento autor poskytuje jen zřídka rozhovory, tudíž je i jeho mediální dosah poněkud omezený. Postavy jeho románů bývají často zahaleny tajemstvím; jejich motivace a psychologické charaktery si můžeme povětšinou pouze domýšlet. Přesto může být překvapením, že podobně mlhavě – alespoň v některých ohledech – vystupuje z vlastní autobiografie i samotný autor.

Autobiografické motivy prostupují mnohé Modianovy romány, Rodokmen z roku 2005, který loni vyšel v českém překladu, je však autobiografie přiznaná. Jovanka Šotolová, která Rodokmen přeložila, konstatuje v předmluvě, že tento text „je cosi jako podhoubí všech Modianových příběhů“, a to právě vzhledem k tomu, že Modiano ve svých románech nezřídka vychází z vlastních zážitků a zkušeností, v jeho autobiografii se tedy alespoň částečně vyjasnila do té doby v mnoha ohledech nejasná hranice mezi fikcí a realitou. Leckteré okolnosti si lze četbou Rodokmenu určitým způsobem utřídit.

Tato kniha je bezpochyby určena spíše těm čtenářům, kteří už jsou s tvorbou Patricka Modiana obeznámeni. Jako úvod do autorova díla by totiž Rodokmen asi udělal medvědí službu. Ačkoli se může zprvu jevit jako takřka odosobněný záznam jistých událostí ze spisovatelova života, četba přece jenom nabízí mnohem víc než jen soupis dat a jmen, s nimiž se autor setkal a která pro něj byla v určitých obdobích života klíčová. Modiano v knize popisuje prvních jednadvacet let svého života. Přibližuje, jak si jej rodiče – především otec, muž židovského původu – drželi od těla, a to jak v přeneseném, tak v doslovném slova smyslu. Budoucí spisovatel trávil v mládí léta na internátech a s rodiči se téměř nevídal. Útěchu nacházel v literatuře (alespoň tak se to zdá; na vysvětlování dojmů, pocitů a pohnutek jednání je Modiano ve svém životopise skoupý stejně jako ve svých románech). Výraznou linku tak Rodokmenu představuje výčet knih, jež v mapovaných letech přečetl. Avšak kdo by čekal, že k přehledu knih, které úspěšného spisovatele formovaly, dostane i odůvodnění, proč tomu tak bylo, musí se spokojit pouze s drobnými, úsečnými komentáři. A byť se nejedná o nějaké hluboké či objevné literárněkritické postřehy, právě v těchto momentech se ukazuje, v čem tkví síla jeho výrazové i významové lakoničnosti. Například: „Objev románu Voyage au bout de la nuit. Chodím sám pařížskými ulicemi a jsem šťastný.“ (s. 78) Podobně úsečně a efektně autor evokuje poválečnou Paříž, internáty či třeba Vídeň, kterou navštívil v polovině šedesátých let.

Cosi jako metodu psaní Rodokmenu autor rozvádí na s. 51: „Kromě bratra Rudyho, jeho smrti, se mě myslím nic z toho, co tu předkládám, nijak hluboce nedotýká. Píšu tyhle stránky, jako když člověk sepisuje nějakou zprávu nebo životopis, čistě jako doklad, a jistě i proto, abych se odloučil od života, který mi nepatřil. Je to jen filmový pás údajů a skutků. Nic, s čím bych se potřeboval svěřit nebo si v tom udělat jasno, nijak se nevyžívám v hloubání ve svém nitru nebo zpytování svého vědomí.“ Bratru Rudymu a jeho smrti Modiano věnuje v knize jen pár úsečných vět, jakkoli šlo o událost, která ho hluboce poznamenala. Čtenář má tváří v tvář této úspornosti dvě možnosti: může příslovečně hledat mezi řádky, tázat se, proč se autor ani o takto zásadní události svého života nerozepisuje obšírněji a emotivněji, anebo to přijmout jako specifikum (a kouzlo) jeho psaní. Samozřejmě je také možné nad Modianovou autobiografickou knihou mávnout rukou jako nad odtažitým, místy nezáživným popisováním – není to psaní, které by člověka od první strany strhlo a nabídlo mu podrobné vylíčení formativních let budoucího literáta.

Ne každému zkrátka styl Rodokmenu sedne. Na pohled stylisticky téměř nekrášlené vypisování (z) vlastní paměti nicméně ukazuje, jak vytříbená a v mnoha ohledech podmanivá je Modianova literární neokázalost a lakoničnost. Možná se jí v jeho autobiografii musí jít naproti ještě trochu víc než obvykle, ale kdo se tím směrem vydá, litovat nebude.